Srdcová sedma

Eva vyběhla schody do sedmého patra po dvou. Udýchaná ze sebe shodila všechny svršky, kterých v tuhle roční dobu nebylo málo, a stiskla tlačítko dálkového ovladače od wi-fi veže, kterou si s Viktorem nedávno pořídili. Mísila se v ní zvědavost spolu s žárlivostí a bůhví, čím ještě. Ani sama nebyla schopná přesně své pocity popsat. „A teď, vážení Černohoráci, malý výlet do světa kultury. Do kin právě míří nový film s názvem V závojích. Nalákat vás může nejen tento rouškou zahalený titul jako takový, ale také skvělé herecké obsazení. Vedle léty ověřených tváří, jako je Simona Stašová, Saša Rašilov, nebo Aňa Geislerová, se představí i nadějná mladá herečka Klára Prágerová. Nenechte si tuto skvělou podívanou ujít. Od osmi hodin běží například v pražském Cinestaru nebo v kině Metropol v Olomouci. Pro rádio Černá Hora Tatiana Sprášilová.“ A najednou se pokojem rozhostilo ticho. I přesto, že z rádia zaznívala známá melodie jedné ze současných „hitovek“, neslyšela nic. Jen obrovský tlak ve spáncích a rezonující hukot v uších. Za jiných okolností by se dmula pýchou slyšet něco takového o své pokrevní příbuzné. Jenže ona měla také kdysi sen. Takové malé přání, kterého se vzdala. A z prachu, který před šesti lety rozprášila všude kolem sebe, vyvstal malý andílek, který právě teď spokojeně podřimuje ve vedlejší místnosti. A bylo to dobře. I přesto bolí střepy zabodnuté v achylově patě života v téhle době a na této planetě.
            Snily společně o jevištních prknech, filmových plátnech a vlnách éteru. Někdy podpora, jindy jen vzájemné pochopení v těžkých chvílích. Když se jedna smála, druhá plakala a společně tvořili nerozpojitelný řetězec dokonalého spojení. I proto Evu tolik mrzelo, když se ze dne na den přece jen přetrhnul. Vlastně ne. Nestalo se to ze dne na den. Kruh se začal uzavírat od chvíle, kdy Viktora obejmula a slíbila mu, že si ho vezme. Sama se v tu chvíli cítila všelijak. Byla zvyklá prožívat věci na plný plyn. Bez váhání, znenadání. Ať už velké rozhodnutí nebo jen nepatrná maličkost. Každá taková událost byla ohňostrojem citů. Ale možná právě naše největší kroky bývají zbaveny takových teatrálností. Tenkrát dokázala slovy pospat pouze pocit jistoty. A právě takhle to mělo být. Do roka se skutečně vzali. Eva dostudovala a po pěti letech už vycházela z brány filozofické fakulty s magisterským titulem a tříměsíčním vetřelcem pod tričkem. Než se drobek narodil, dokončila si ještě kurz nutriční terapie a s klidem v duši ulehala do vybílené postele opavské nemocnice. Jistota, kterou kdysi tolik nenáviděla, Viktorova něha a láskyplná starostlivost, jež ji před lety přiváděla k šílenství – to vše se dnem jejich svatby stalo živnou půdou, na níž stavěla domeček z karet. V místnosti bez oken, kam nevstoupí lidská noha. Tam pomalu rostl do výšky a jediná síla, kterou by se mohl rozsypat, byla v jejích rukou. Věděla, že ho nezboří.
            Po „výletu do kulturního světa“ Černé hory snad poprvé zapochybovala. Otevřít dveře do třinácté komnaty? Potom se podívala směrem k dřevěné postýlce, kterou s Viktorem vlastnoručně natírali. Možná jí po tváři přeběhl spokojený úsměv. Vzala andílka do náruče a ponořila se do světa snů s ním. Na své měkké 180 cm široké posteli s nebesy.

Eva vyběhla schody do osmého patra po dvou. Udýchaná ze sebe shodila čepici a šálu, nohy navlékla do teplých návleků a spustila naplno svou fantazii. V hlavě se jí rodily výmluvy jedna za druhou, jedna hloupější, než druhá. Než ale stačila cokoliv říct, Dušan ji zpražil pohledem, beze slova ukázal na jedinou podložku ležící na podlaze a dál se věnoval ostatním spolužákům. Nebylo jí to příjemné. Jedna věc je vynikat v kolektivu lidí, kteří by jeden za druhým nejraději strčili hlavu do písku nebo se navlékli do pruhovaných uniforem. Něco úplně jiného je upozorňování na sebe mezi pávy, kteří svá různobarevná brka dávají na obdiv den co den za každou cenu. Eva sklonila hlavu a započala rutinní protahovací „etudu“ na téma Omlouvám se,  že jsem se zpozdila. Dál hodina probíhala vcelku poklidně. Pohybovka patřila mezi její oblíbené. Chyba. Mezi nejoblíbenější. Žádná hodina na herecké škole nemůže být neoblíbená. Po devadesáti minutách ždímání vlastního těla vběhla do sprchy. Tentokrát byla první. Setinu vteřiny na to, co zabouchla dveře, dopadaly na plexisklo rány desítek pěstí. „Krásný sen mám, že píseň znám ..-příprava na individuálku, děvčata..to bude na dlouho. Být vámi, zkusím to u kluků!“, a bez jakýchkoliv výčitek pokračovala ve zpěvu písně, která ji v poslední době dávala nejvíce zabrat.
            Když opatrně vykoukla ze sprchy, nespatřila to, co čekala. Se založenýma rukama a pevným postojem stál čtvrt metru od ní Dušan. „What’s up?“, snažila se o lhostejný tón Eva. „Ale no tak, víš, že tyhle tvoje anglicismy nenávidím.“ „Chystal jsem se ti promluvit do duše. Ale nejsem si jistý, jestli to má cenu?“, pozdvihl obočí jako by na svou řečnickou otázku snad očekával odpověď. „To, že se ti teď daří, neznamená, že si můžeš dovolit chodit pozdě na moje hodiny.“ Dál nedokázal zadržovat smích. Poplácal ji po rameni a odporoučel se. Věděl až příliš dobře, že Eva ho nezklame.
            I když čas od času zapochybovala, pokaždé se našel impuls, který ji ukázal správnou cestu. Záře reflektorů, pachuť nekonečného potlesku, vůně falešných líčidel a divadelního prachu .. to všechno ji vracelo zpátky do jejího světa. A právě takhle to mělo být. Dokonce ani líbající se páry před branou do parku, kterou každé ráno procházela, ji nevyváděli nijak zvlášť z míry. „Herecký život je vždycky na úkor toho profesního. Když ti někdo bude tvrdit, že to tak nemusí být, není to pravda“, usvědčoval ji Dušan v sentimentálních chvílích o fungujících pravidlech. O pravidlech, která se nemění.
            S Viktorem se neviděla už dva roky. Bývaly doby, kdy spolu trávili každý týden alespoň jeden den nebo jeho část. Nebylo jednoduché zvyknout si na skutečnost, že už tomu tak nikdy nebude. Střepy zabodnuté v zádech bolí, i když je tam nasázel vítr. Občas si jen tak sedla do rohu místnosti, schoulila se do sebe a přemýšlela, co asi dělá. Napadala ji spousta variant, ale skončila vždy u jedné jediné myšlenky, která ji trápila zbytek dne. Dříve by bylo těžké najít chvíli, kdy na ni nemyslel. A teď? Ať už dělal cokoliv, na ni nemyslel. Právě v téhle chvíli sebelítosti se vibrující mobil přihlásil o pozornost. „Ahoj Evo. Dneska ráno jsem vstal a uvědomil si, jak dobře se teď mám. Je to spokojenost? Asi ano .. a proč ti to vlastně píšu? Vzpomněl jsem si, že kdysi jsem ti o svých pocitech psával rád .. – Viktor“