Smrt hodná psychopata mé velikosti

Sedím sama v koutě, Ema s Honzou se vedle skvěle baví. Nepůjdu za nimi, nechce se mi, nemám na nikoho a na nic náladu. Když tu zpozoruji, že se kolem mě plazí jakýsi černý stín. Pomalu se zhmotňuje, vypadá jako malý modrý ještěr, žloutnou mu oči. Podívám se níž a zalapám po dechu při pohledu na jeho blýskající se jehlovité zuby. Najednou tu stojí přede mnou, naprosto skutečný a připravený k útoku. Chystá se ke skoku, chci uhnout, ale nemám kam. Jsem oslněna leskem jeho tesáků, ve žlutých očích zpozoruji něco jako touhu po krvi, instinktivně dávám ruce před sebe, vzápětí cítím jak mi ještěří zuby pronikají skrz kůži do masa na předloktí. Zakřičím, druhou rukou praštím zrůdu do čumáku. Padá na bok, využiji situace a odkopnu ještěra na druhou stranu místnosti. Avšak ani jedna z mnou zasazených ran, ani tvrdý náraz do stěny té zrůdě očividně neublížil. Zvedá se, zatřepe hlavou, zasyčí a rozbíhá se ke mně. Snažím se odrazit útok pěstí, ještěr se však vyhnul, zakousl se mi do nohy, pustil se a okamžitě se na mě vrhá znovu. Paralyzována bolestí se nemůžu ani hnout. Seberu všechnu sílu, která mi zbyla a začnu křičet, volat o pomoc. Přivoláni mým křikem přibíhají Ema s Honzou, stojí nade mnou, vyděšeně na mě zírají, nechápou co se děje a já vlastně taky ne. "Pomoc! Pomozte mi! Tak dělejte přece něco!" prosím je, než mi dojde, že oni tu zrůdu nevidí. Jak by taky mohli, nikdy se o mě nezajímali, až příliš pozdě si uvědomili, že je něco špatně. Když ještěr zaryl drápy do kůže na mé hrudi, teprve mi došlo, s čím vlastně bojuji. Tato nestvůra je ztělesněním všech mých nevyřešených problémů, které tím, že jsem je tak dlouho dusila v sobě, dostaly konkrétní podobu. Vždyť je to tak prosté! Jenže to už se ještěr připravuje k finálnímu útoku. Podívám se ještě naposledy na ty dva: pořád nic nechápou, s otevřenými ústy nečinně přihlížejí mému konci. Nestvůra vyskakuje, za letu otevírá tlamu, načež mi prokusuje hrdlo.