Hůrka všech svatých

S trhnutím se probudil o půl čtvrté ráno. Ten druhý tam zase byl. Spal otočený k němu zády a oddychoval. „Bůhví v kolik hodin se tu zase objevil.“ Úzkou štěrbinou mezi těžkými závěsy do místnosti prosakovala rudá záře. Vstal, došel k oknu a nahlédl ven. „Jako přízrak. Jako z toho Wendersova filmu...“ Obrovský neonový nápis osvětloval plochou střechu. Odešel do koupelny a opláchnul si obličej vodou z pozlaceného kohoutku. „Snad to doma přečkají. Ta bestie má prý pět set mil...“ Trvalo mu dlouho, než zase usnul.

 

Po ranní sprše se vydal na snídani do Café du Monde. Spolubydlící ještě spal. Zatím s ním nikdy nemluvil. Míjeli se. Ulice ve French Quarter byly prázdné, až na občasného barmana, který z chodníku hadicí smýval zvratky z předchozí noci. Vlhkost z Mississippi lepila šaty na tělo a zvýrazňovala vůni květin a kávy, ale i pachy špíny a kanálů. Ranní opar z řeky pročesával vodopády nařasených květů na ornamentálních, litinových balkónech domů.

 

Když procházel po na Jackson Square, chytla ho za ruku nějaká stará kartářka. Seděla s dalšími psychiky před katedrálou a čekala na dopolední turisty. Snědá vrásčitá kreolka ověšená panenkami voodoo. Podíval se jí do obličeje a strnul. Vpíjela se do něho pronikavýma očima. Zahlédl v nich chtivost i děs. „Goddamit!“ vytrnul se jí, ještě než stačila něco říct.

 

Z odpoledních přednášek na podnikovém semináři se vrátil unavený a znepokojený. Nemohl se celý den dovolat domů. Mobilní sítě na severozápadě byly strhané vichrem. Pokoj našel opět prázdný. Zapnul televizi, ale na obrazy jako z války se nedokázal dlouho dívat.

 

Na nejvyšším patře byly jenom dva pokoje a střešní bazén. Ve druhém pokoji rád přebývával Hemingway. „Zdalipak se tu také koupal?“ Plaval pomalá tempa a pozoroval ostatní hosty, většinou ženy středního věku, jak si u vody na svých iPadech prohlížely emaily.

 

Večeři měl v ústřicovém baru Acme. Pozval ho tam sekční šéf. Usrkával syrová těla mlžů a nepřestával mluvit o čtvrtletních výnosech. Bylo mu z něj nevolno. „Kolik šálků espresa asi dneska měl?“ Po večeři ho zatáhl do jazz baru Maison na Bourbon Street. Příliš se mu nechtělo, ale bál se prázdného pokoje, který by jen zesílil jeho obavy. Uvnitř bylo našlapíno. Zombie, kati, mrtvoly a kostlivci se pohupovali v rytmu hlasitých trubek a trombónů. Nečekali na Halloweena.  

 

Ve dvě ráno vystoupil v šestnáctém patře. Bazén byl opuštěný, nasvícený zespodu. Vlny houpaly odlesky světla na zdech a balustrádách. Kradmé ticho, vůně chlóru a ibišků. A prázdný pokoj. „Čtyři noci a ani jednou jsem s ním nepromluvil, ani jednou se mu nepodíval do očí. Podivné. Spát s cizím člověkem v cizím pokoji, padesát metrů nad městem upírů a duchů...“

 

Odpoledne se masky objevily i na ulicích. Barvená paví péra, škrabošky s perletí a kůží. Po posledních prezentacích se vydal do Armstrong parku a odtud bezděčně zabloudil ke hřbitovu svatého Ludvíka. Bílé, vysoké hrobky velké jako domy, příbytky mrtvých. V jejich stínu mu bylo zima. „Už abych byl zpátky doma. Lepší tma v New Yorku, nežli přítmí tady.“

 

Zase špatně spal. Probudil se ve tři ráno. Mechanicky došel k závěsu a poodhrnul ho. Obrovská, neónová písmena „Hotel Monteleone“ mu zalila tvář rudým světlem. Rozespale pozoroval, jak za nimi proplouvá obrovská zaoceánská loď ověšená malými světélky jako pohyblivá fata morgana. Ohbím obrovské, líné řeky mířila k moři.

 

Zaslechl zašplouchnutí. Pootevřel dveře a naslouchal. Někdo byl u bazénu. Popošel pár kroků a u vody zahlédl dva postarší muže. Jeden s plnovousem kouřil doutník a druhý v obleku s motýlkem ukusoval pralinku.

 

„...tak říkáš, že včera zmizel a už se neobjeví?“

„Primadona, však ho znáš. Krváky leda tak na papír...“

„Čeho se bojí,“ zasmál se muž s knírkem.

„Asi, že by mu to Faulkner dal zase sežrat.“

„Neměl lhát, že se tu narodil...“

„Che,“ uchechtnul se vousáč a uplivnul si. „To by nebyl Capote. Vždycky si všechno přibarvoval a překrucoval. True crime genre my ass...“

„Nebuď tak přísný, Ernste. To patří k psaní.“

„Možná, Tenesse, možná. Proč mu ale nestačila fikce?“

 

„Určitě ne proto, že by byl větší než život sám,“ řekl kostnatý muž, který se znenadání objevil.

„Bille!“

„To bych řekl tak leda o tobě, Ernste. A když už jsme u toho, víte, že u něj ubytovali nějakýho živáčka?“

 

Probudil se zpocený. Na nočním stolku nahmatal smart phone. Konečně se mu podařilo dovolat domů. Žena i dcera přežili děsivý předvečer všech svatých vpořádku. Dům také přestál. Ulevilo se mu. Nějak ho to vrátilo do reality.

 

„Jaký byl Váš pobyt?“ zeptala se ho recepční v přízemním lobby.

„Skvělý. New Orleans is fun. Ale už se těším za rodinou.“

„Jak přečkali hurikán Sandy?“

„Celkem dobře. Jenom nemají elektřinu.“

„To je mi líto. Budete platit kartou nebo šekem, pane Morris?“

„Kartou.“

„Díky. Znovu se omlouvám, že jsme vás na poslední chvíli museli ubytovat až úplně nahoře, ale měli jsme úplně plno. Doufám, že vám pokoj vyhovoval...“

 

„Ale ano. Skvělý výhled. Jenom lituji, že jsem neměl tu čest prohodit ani jediné slovo s tím mým spolubydlícím.“

„Promiňte?“

„Nějak jsme se míjeli, víte? Vždy přišel až když jsem už spal.“

„Pane Morris, podle databáze jste byl celou dobu v pokoji sám.“

 

„Jako po třetí světové válce.“ Taxík projížděl temnými ulicemi Queens. Podél domů hromady trosek a odpadků. Vyhořelé celé bloky. Vysklené výlohy, vyplavené byty. Kromě několika bezdomovců a pejskařů jako po vymření. Město, které nikdy nespí vypadalo, že zemřelo.

 

Sherry ho přivítala u dveří s olejovou lampou v ruce.

„Hello... Mrs. Earnshaw. Schází ti už jenom viktoriánské šaty?“

Usmála se: „Jsem ráda, že jsi zpátky...Heatcliffe. Bylo to děsivé. Vichr rval střechy, lámal větve a v ulicích bylo vody do pasu... Opravdu jsem se bála, Charlie.“

Objal jí.

„Ani si to neumím představit.“

„Elektřina, teplá voda, internet jsou pryč. Všechno, co jsme měli za samozřejmé, zmizelo. Na tenhle Halloween jen tak nezapomeneme, viď?“

---