Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seMŮJ SYN JE PANKÁČ
Autor
NaNov2
Můj syn je punker. Žije punk, poslouchá punk… a občas i vypadá jako punk. Tohle hnutí nemá žádný jednotný ideový směr. Nejrozšířenější postoje jsou odpor vůči nacismu, rasové diskriminaci, politice a válčení. Tedy punk takový byl, než zdeformoval do mnoha odrůd, které s ním už mají pramálo společného. Častými prvky oblečení se staly roztrhané jeansy, nášivky, placky, spínací špendlíky, těžké boty, bunda křivák, nebo účes číro. Původně to o tom ale vůbec nebylo. Celé punkové hnutí se zakládalo jen na jediném - na tom, že člověk je sám sebou. A tak, ač jsem o tom nevěděla, vychovala jsem ze svého syna pravověrného punkera. Toho od základů, od podstaty. Ode mne totiž slýchal, jak důležité je být sám sebou. Jak důležitá je svoboda vlastní naprosto přesně vyvážená respektem ke svobodě a jedinečnosti druhých. Cestu k punku už si pak našel sám.
Procházela jsem ji s ním a stále procházím. Tohle rozhodnutí totiž nikdo nedělá jen za sebe. To dělá i za své blízké. Ti musí vysvětlovat… a nebo to vzdát. Protože šaty dělají člověka.
Syn se chystal na koncert. A tak jsme postavili číro. Na denní nošení je to poněkud nepraktické a taky se to nečeše zrovna snadno. Ale na punkový koncert si ho člověk dopřeje. Ostatně když jdeme na ples, taky si se sebou dáme trošku víc práce.
„Mamko, přijedu až pozítří, nechceš ještě dojít nakoupit? To já stihnu, než půjdu na vlak,“ zeptal se mě syn a já rychle popadla tašku. Přece se nepotáhnu s nákupem, když se mi k tomu nabízí chlap?!
Jen jsem si neuvědomila, že v dlouhých plesových šatech se taky nechodí do Penny-marketu. Už po cestě se za námi lidé ohlíželi. Mužský ve vysokých těžkých botách, úzkých černých kalhotách, precizně zahnutých po okraj bot, obtěžkaných opaskem s kovovými pyramidami, v jasně červeném ošoupaném křiváku, s dvoubarevným patnáct centimetrů vysokým čírem, a do něj zavěšená cupitající maminka v lodičkách.
Ani v obchodě jsme se v anonymitě davu neztratili… o co větší koncentrace lidí, o to více zájmu jsme na sebe poutali. Po očku jsem se dívala na svého syna a viděla, že se začíná zlobit. Už si dávno zvykl na to, že ho lidé jednoznačně zařazují, aniž by tak docela přesně věděli kam. Neměl ale rád, když vrhali soucitné nebo znechucené pohledy na mě. Buď mě litovali, co mě to potkalo, nebo mnou pohrdali, jak jsem nezvládla výchovu dítěte. Když se k nám u jednoho regálu přitočily tři důchodkyně a docela zapomněly, že přišly nakupovat, viděla jsem, že toho má můj chlapec dost.
„Litujou tě, co?“ zašeptal mi potichoučku. Já jen malinko přikývla, protože soucitné pohledy těch dam mluvily za vše. Skoro to vypadalo, jako by se chystaly vyrazit mi na pomoc, kdyby mě ten chuligán chtěl napadnout.
Syn na mě mrknul… a zadupal okovanými botami. Dámy ztuhly a můj chlapec zadupal ještě jednou.
„Maminko, kup mi koko,“ zakňoural. Netušila jsem, jakou hru vymyslel, ale usoudila jsem, že postačí jen reagovat na hozené.
„Kupovala jsem ti včera,“ odpověděla jsem.
„Ale já chci koko,“ začal nabírat můj pětadvacetiletý chlapec moldánky a dámám se rozšiřovaly panenky.
„Stojí to moc peněz, nemůžeš mít koko pořád,“ rozhodla jsem a vypadalo to, že je mé rozhodnutí nezvratitelné.
„Ale já chci koko, prosím, prosím,“ zafňukal a začal potahovat.
Vytáhla jsem kapesník.
„Utři se, vysmrkej se, a přestaň řvát,“ podala jsem mu ho a po očku sledovala, jak se nálada ve srocujícím davu mění. Diváků totiž přibylo. Na mého chlapce už se nikdo nedíval jako na chuligána. Už ne já, ale on byl ten hodný lítosti. Chudáček, zřejmě nějak postižený, kterému přísná matka odmítá koupit, čeho si žádá. A tak jsem ho nechala ještě dvakrát zadupat, párkrát potáhnout… a pak jsem povolila.
„Tak si to vezmi… ale tento týden už je to naposled,“ svolila jsem a pohladila ho po vyholené části hlavy.
Syn se rozzářil, z regálu vytáhl půllitrovku rumu, vložil ji do vozíku a odjeli jsme středem.
„Tak už ho máš na Vánoce do cukroví,“ usmál se venku a po cestě domů jsme si povídali o tom, že šaty dělají člověka stejně jako povrchnost dělá i z chytrých lidí hlupáky.
Protože příliš často děláme závěr, aniž bychom o podstatě věci cokoliv věděli. Stačí nám dobře sehrané divadlo. Nebo jsme jen líní se víc dozvědět.
Takhle je to jednodušší…. zařadit věci i lidi do škatulek, u kterých rychle zaklopíme víko, aniž bychom nahlédli dovnitř.
Je snazší vidět číro, než co je v hlavě, která ho nosí.
40 názorů
Dave Lister
22. 03. 2014:) jo když si zrovna nelezem na nervy tak jo, máme garsonku, když chce druhej klid, zaleze do kuchyně, naštěstí máme společný hudební vkus, filmy celkem taky, humor jednoznačně.jde jen o to načasování..
a to naše blbnutí, a pokud to někdo na té chodbě v našem paneláku slyší, tak potěš koště :), stojí to za to.taky máme oba dost hlasitej smích.
Sebastiana
15. 03. 2014Dave- to musí být krása...
Dave Lister
28. 10. 2013no z nás dvou jsem ten pankáč asi já, můj syn je švihlý po mně, ale pank je bližší mně , on se navíc stydí- šaškujeme jen zlehka :) tedy na veřejnosti, doma blbnem naplno.
Sebastiana
27. 10. 2013Dave- ono jde o to, mít okolo sebe ty správné lidi, co hrají taky...a baví se...
Dave Lister
21. 10. 2013jé to jsem se zasmála i nahoře i tady u Sebastiany :D lidi jak to děláte, já žiju na malým městě a moc blbnout neumím, to je dobrý, tohleto.teda ne že bysme se synáčem neblbli, ale tohleto nedáme..zatím, tam co žijem ne..
Sebastiana
27. 11. 2012koukám, že máme asi podobný smysl pro humor...
Sebastiana: Krásná "scénka"... občas se člověk prostě neudrží, viď? Někdy si ta situace o to doslova řekne, a když jsou k ní i ti správní herci, tak jeden neodolá :o))
Děkuji :o)
Sebastiana
18. 11. 2012NaNov- početla jsem si, tak tohle znám. Manžel patří ke starým punkerům. znám ty pohledy, když s ním jdu někde, kde nás neznají. Nadělanej chlap s potetovanou hlavou jde s něžnou blondýnou v bílých šatech....
Připomnělo mi to scénku, kdy jsem hlídala sestře a švagrové děti, brali jsme je do zologické. Po cestě jsem s nima šla do velkého marketru. Ve frontě jsem zaznamenala soucitné pohledy. V náručí půl roční miminko, okolo sebe 7 dětí, které se zrovna pošťuchovali. Zařvala jsem- parchanti přestaňte, nebo vás vrátím do děcáku!.. starší 13ti letý syn se toho hned chytl- "maminko, my už budeme hodní, jen nás tam nedávej...ostatní začli taky hrát objímali mě a maminečko, my už budem hodný, no jedno oko nezůstalo suché...."))))
takjinak: Děkuji za návštěvu a zanechaný komentář... potěšilo mě obojí :o))
renegátka: I já si myslím, že je tu dost místa pro všechny... vše je jen o toleranci. Někde chybí, a jinde se zase toleruje, co by se asi tolerovat nemělo :o))
Děkuji, že jsi se zastavila :o)
Dobře napsaná povídka.Já o punku nic nevím, takže ani soudit nesmím..Osobně si myslím, že je tu dost místa pro všechny.
baaba:
Holinky nosil vždycky naruby,myslel si že je to známka punku.Kohoutí hnát si zapích do huby,myslel si že je to známka punku.Teplej rum pil i když potom blil,myslel si že je to známka punku.Co hořelo to vyhulil,myslel si že je to známka punku
Ale holky říkaly.Že punk je jinde. (- Visací zámek)
Děkuji ti za krásnou "nástřelnou" :o)) Už jen dodám, že křivák, který nosí můj syn, vypadá strašně... ale je putovní. On jej kdysi dostal od "stárnoucího" punkera s tím, že i on ho jednou předá. Neptám se ho na to, ale mám dojem, že ten čas se blíží... a můj kluk nevidí kolem sebe nikoho, komu by předal. Kdo poněkud atypický křivák přijme jinak než jen jako vnější známku.
...oba za jedna (to je známka punku.)
Napsáno jako vždy s laskavou moudrostí***
jo, to máš pravdu NaN, jen tomu B bych neplatil.. to kamenování se většinou skrývá pod jeho jméno..ať je jakékoli..
Petr.II: Bůh zaplať za ty pohledy... z těch si ještě můžeme dělat srandu (a občas i s potěšením). Představ si, že by nás za jakoukoliv "odlišnost" začali kamenovat. Člověk si ani neuvědomuje, jak jsme na tom vlastně dobře. Děkuji :o))
potomek: Já budu jinou "fasádu" řešit dnes... mám ráda delší vlasy, ať mi sluší nebo ne, cítím se v nich dobře. Včera jsem je měla do půl zad. A pocit, že by to chtělo kapku zastřihnout. Šla jsem k holičce, kterou jsem nikdy dřív ani neviděla, zavřela oči a řekla, ať zkrátí, jak myslí... a pak mě málem klepla pepka. I s touhle absolutní maličkostí se budu pár dnů prát... protože někdo tu "jinakost", na kterou u mě není zvyklý, přijme a u někoho se setká se silnou nechutí. Většina mně to pochválí, protože je to slušnost (ať si budou myslet cokoliv), můj ex-choť mi řekne, že kdybychom nebyli rozvedení, tak teď by se rozvedl :o) Ale myslím, že se určitě těmi reakcemi okolí tiše pobavím... jako bych se pobavila včera, protože v té palici to mám stejné jako včera :o) Teď jen doufám, že mě v reakci na ty reakce nenapadne nějaká akce :o)))
Díky :o)
Květoň: Hippies, punk.... za pár let přijde něco jiného... a v podstatě to bude v několika základních atributech zase stejné... touha se vzepřít konvencím, komerci, odpor proti znásilňování a násilí všeho druhu, potřeba svobody. A bude to zásadně jiné v tom "navenek"... jiné oblečení, jiná hudba.
Já pevně doufám, že už mi to moje taky vydrží navždycky... že nebudu ve skutečnosti příznivcem ničeho. Protože na všem asi najdu něco, co mi nějak "nesedí", a vždycky bych měla pocit jakési "stádnosti"... takže si klidně půjdu na punkový koncert zatančit pogo a vezmu si na sebe hippies-halenu :o))
Květoň Zahájský
06. 11. 2012Přiznám se, že jsem (a asi už na vždy budu) spíše příznivcem hnutí hippies. Pravý hippie věří v pravdu, ušlechtilost, mír, lásku a toleranci a snaží se jednat v tomto duchu. Nezajímají ho takové pitominy, jako vydělávání peněz, utrácení peněz a honba za společenskou prestiží. Pohrdá autoritami a vysmívá se prudérnosti konzumní společnosti.
Tak takový jsem já. Tedy v podstatě. Myslím tím v srdci a v duši a tak.
Navenek se totiž umím báječně přetvařovat! ((-:
Jiřinko, já vím, že je moc velký rozdíl v tom jaká "odlišnost" a za jakých okolností je přijímána okolím. Tu, kterou si dobrovolně vybral můj syn, mohu velmi snadno nahlížet s úsměvem. Ale v principu to pořád cítím hodně podobně a proto mám tu odlišnost v úvozovkách... už pro ten samotný pojem. Jde o respekt k tomu, že je někdo jiný. Pořád je to v té úplné podstatě stejné... nezírat, ani s pohrdáním, ani s lítostí. Je-li totiž pro mne něco "jiné", pak je to zejména proto, že v tom nežiju a vlastně o tom houby vím. Své postoje neformovat "na první dobrou"... na základě nepoznaného.
Ostatně každý jsme jiný. Někdo víc, někdo méně vybočuje z jakési ustálené normy. Ale upřímně musím říct, že znám pár lidí, kteří na první (ani na druhý) pohled ani v nejmenším z toho průměrného "normálu" nevybočují... ale není o ně co stát a ruku bych jim dnes, když jsem je dobře poznala, nepodala. A tam, ke své hanbě přiznávám, v mém pohledu možná to pohrdání občas problikne.
Děkuji ti :o))
VH64: Mankote, jak jsi tohle dokázal napsat?!... já mám to "nanov" v ruce a z tohohle by se mi zamotaly prsty :o))) Díky :o)
Juno: Máš pravdu...jakkoli vyčuhovat se obvykle moc nevyplácí :o)) Děkuji za večerní nahlédnutí :o))
Evženie Brambůrková
05. 11. 2012Naprosto s tebou souhlasím. Dobře jsi to vystihla.*
Na tuhle povídku o synu punkáci
pochvalné komenty jiste ti naskácí. :-)
Predem jiz uznávám nekterých tvrzení,
„naskácí“ znamená cestiny prznení. :-(