Zima už je za vrátky, proč ne trochu pohádky? :)

Zima se blíží, trocha inspirace není od věci...

„Fuj, hnusná zima...nesnáším podzim,“ oklepal se zimou a zvedl výše límec ušmudlané bundy. Pytel se smetím se mu houpal v ruce jako gigantický šourek.

K popelnici to nebylo daleko, snad dvacet metrů. Život na samotě měl své kouzlo, ale jakmile se zkrátily dny a světla ubývalo, místo romantických pocitů dostavil se tak strach.

Stíny blízkého lesa působily zlověstně a každé prasknutí větvičky působilo, že se mu lehce naježily chloupky v zátylku. Nepříjemný pocit.

Něco mezi stromy jako by se mihlo a ozval se podivný zvuk.

Radši přidal do kroku, ale v domácích pantoflích to po umrzlém sněhovém poprašku moc rychle nešlo.

Zbývalo pár metrů k vysněnému cíli - obludné plastové nádobě, za níž se mohlo skrývat cokoli. Divočákem počínaje, toulavým psem konče. Mizely tu děti, ale ani vševědoucí policajti si s tím nevěděli rady. Koneckonců, na jaře se ukáží.

Konečně! Otevřel víko a vhodil pytel do černé nicoty. Jako by larva pozřela část své potravy.

„Mám moc bujnou fantazii a pak to takhle dopadá,“ pomyslel si, když začal odměřovat kroky zpět k domu, bývalé hájence.

„Jedno je jasný, trenky si dneska vyměnit musím. A tepláky taky,“ pozoroval rozrůstající se koláč tekutiny na svém prádle. Nejprve příjemně zahřál, ale co nevidět se dostaví ještě větší kosa.

„Mezi těma stromama fakt něco je,“ šeptal si polohlasem. Moc odvahy mu to ale nedodalo.

„Kvalitní kus to zrovna není, ale nemůžem si vybírat,“ pomyslel si Lesovec. Roztrhané hadry mu sloužily za slavnostní oděv, kožené nohavice měl ale parádní. Sledoval našeho hrdinu už nějaký čas. Jak krká u televize, marně se snaží nacpat další prázdnou plechovku do odpadkového koše a následně se sakrováním vychází do podzimní temnoty.

Blížil se konec roku a Cernunn žádá oběť. Nikoho z lovců obětovat nemůže. Zvlášť před sílící zimou by to bylo holé šílenství. Každá končetina je dobrá, každá kořenoruka přijde vhod. Zvěře přibývá a boje s východními Bezejmennými klan vyčerpávaly. Pokud se však podaří usmířit rozzlobeného vládce lesa, vítězství je nemine. I zvěř se bude lovit snáze. V duchu se usmál, až mu kůra kolem úst vytvořila hřejivé vrásky.

Tihle lidé. Vůbec netuší, co se kolem nich děje. Už celé roky se příroda mění, staří bohové se probouzejí a poslední bitva se chystá. A oni? Místo příprav na finální souboj si pijí svá supermarketová piva, cpou se vodou napuštěnými kuřaty, hormony nadopovaným dobytkem. Ani chleba, ten zázračný výtvor svých předků už nemají. Pojídají houbovité náhražky, které ani křopsi nežerou. A to už je co říct. Tihle věrní pomocníci Lesovců jinak pozřou vše, co jim pán hodí.

„Tak, už jen dva metry a zpátky k hokeji. Spartička dneska válí, perníci nemají šanci,“ přihlouple se chichotal, když konečně sahal po klice branky.

Vůbec netušil, že je to poslední pohled na chlupu v jeho životě. Ztrouchnivělý pařez mu vzápětí sedřel zbytky vlasů na temeni. Lesovec se trefil přesně. Zbavil ho vědomí jednou přesnou ranou.

„Až příliš snadné,“ pomyslel pohrdlivě lovec, když pečlivě svazoval otylé končetiny zneškodněného břicháče. Mech jako roubík poslouží dokonale.

V nejhlubších temnotách bělozeleného lesa pak znečištěné prádlo bude to poslední, co člověka bude trápit. U posvátného dubu, patriarchy, kterého ještě nenašli lesočeši při svých obhlídkách a tipování těžby, se zadusí svou krví. Pohrne se mu z proříznutého hrdla, když vládce lesa bude přijímat obětinu klanu Lesovců.

---