DŽARDŮV DĚDA

Začalo to nevinně.

„Už mi ty návštěvy vážně lezou krkem.“

„Jaké návštěvy?“ zeptal se Džarda.

Kromě pošťačky a rodiny (jedenkrát měsíčně plus svátky a narozeniny) k dědovi nikdo nechodil. Nikdy. Možná kromě Jehovistů a potroublého Oskara s Downovým syndromem. Děda je ale dovnitř nevpustil. Lidi neměl moc v lásce. Od nikoho nic nechce ani nepotřebuje. Jsou to jen samí komouši a buzeranti.

„Choděj z televize přece.“

„Kdo z jaké televize?“ zbystřila Džardova matka.

„No, Kraus, Dumbrovský a tak.“

„Cože?“

„Jaký cože? Vidíš ty rozházený ubrousky na stole? To udělal ten vůl Dumbrovský.“

„No tati,“ přidal se Džardův otec,“ty mi tady tvrdíš, že ti sem chodí reportéři ze zpráv?“

„A co má jako bejt,“ zachmuřil se děda. „Já se těch komoušů a buzernatů neprosil, aby mi sem lezli.“

„A kdy tu jako byli?“

„Už dlouho sem chodí. Napřed jsem jim zavíral dveře před nosem, jenže oni pak začali lízt obrazovkou.“

Džarda upravil třásně na dědově koberci. Matka s otcem si sedli a dlouze se na sebe zahleděli.

„Dones mi pivo!“ poručil děda komukoliv a vrátil se ke křížovce.

„Tati,“ řekl otec. Znělo to tak bezradně.

„Obrazovkou přece nikdo nemůže lozit. Jak by se tam dostali?“

„Jsou vevnitř přece!“trumfoval děda.

„Vevnitř televize?“

„Jo.“

„A tam se dostali jak?“

„Drátama.“

Děda se vítězně rozhlédl po pokoji.

Toho večera převezli rodiče Džardova dědečka do prostorného bytu na Vlhké a rozestali mu na gauči. Džardovi připadla nafukovací matrace.

Na spaní to moc nebylo. Ale on měl přece hlídat.

V deset ráno vystoupil děda z vlakové soupravy na nádraží v Pardubicích.

„To není Tišnov,“ konstatoval.

Repliku zopakoval ještě několika houmlesákům a výpravčí.

„Ne, jste v Pardubicích, dědo,“ řekla a udiveně si prohlédla jeho zablácené bačkory a plášť, ze kterého vykukoval župan.

„Ukažte mi lístek.“

Děda vytáhl zmačkaný obal od bonbónu a podal jej výpravčí.

„Pojďte se mnou,“ povzdychla a lehce jej popostrčila směrem k nádražní kanceláři.

S tichým gestem (zaťukání na čelo) jej předala úřednici Macháčové a zavřela dveře.

Macháčová prokřehlého dědu zabalila do deky a zapnula mu televizi, aby se do příjezdu policie zabavil. Když přinášela hrnek s čajem (Earl Grey), děda se rozvaloval na jejím kancelářském křesle jen v ponožkách. Tvářil se spokojeně. Všechny svršky, včetně deky, kabátu, županu i kostkovaných trenýrek s dírou, nyní blokovaly obrazovku vysílající zprávy.

„Dumbrovský,“ vysvětlil děda lakonicky a labužnicky usrkl horkého nápoje.