STATIM !

Když syn utrpěl poměrně vážný úraz hlavy a z práce mi ho přivezl kamarád s komentářem, že už je to dobrý, protože už ví kde je a netřepe se, neváhala jsem ani okamžik doprovázet ho do nemocnice, kde to neznám. Kluk měl hlavu jako pomačkaný globus, na pravé straně čela díru a oči podlité krví kolem dokola. A to i jinak ostýchavá matka vyrazí kamkoliv. Tím spíš, že každý nemocniční komplex je dnes vybaven kvalitním navigačním systémem v podobě dobře viditelných tabulí. Gramotná jsem, směr šipek zvládám dodržovat.
       Po vstupu do moderní haly jsem uviděla recepci se dvěma vlídně vyhlížejícími zdravotními sestrami. Jedna z nich mi s profesionálním úsměvem vysvětlila, že na neurologii se dostaneme tou dlouhou chodbou rovně, pak doprava a potom další chodbou doleva. Doporučení obvodní lékařky, které jsem žmoulala v ruce, vidět nechtěla.
A tak jsem popadla syna a dlouhou chodbou rovně, pak doprava a následně doleva jsme doputovali k neurologii. Zachvátilo mě nadšení. Jediná paní, sedící v čekárně, zvedla hlavu od sudoku, hezky se usmála a oznámila nám, že jsme první na řadě, protože ona tam jen čeká na manžela. Manžela se záhy dočkala, stejně jako já zjištění, že nemám bloček o úhradě poplatku. Prý je snadno dostupný v jakémsi automatu ve vstupní hale.
       Chvátala jsem tedy doprava, pak doleva a dlouhou chodbou rovně, a v hale nalezla automat na bločky. Jenže tisícikorunu v něm neuplatním. Vzala jsem proto útokem přilehlý bufet, kde jsem nakoupila, čeho nám nebylo třeba, abych bez průtahů rozměnila nepatřičnou bankovku. Automat na bločky však žádal jen kovové mince v nominální hodnotě deset, dvacet a padesát korun. A tak jsem vyrazila zpět k recepci s nadějí, že hodné sestřičky si s tím poradí. Jejich úkolem je určitě i péče o nepochopitelně se vyprazdňující kasu celého resortu zdravotnictví. Sestřičce jsem nejspíš připadala jako debil. Nepostřehla jsem totiž, že na stěně, protilehlé té s automatem s bločky, je zavěšen jiný, obstarávající výměnu papírových bankovek za mince. Pro jistotu jsem pořídila bločků několik a vyrazila dlouhou chodbou rovně, pak doprava a nakonec další chodbou doleva.
        Neurologické vyšetření pak proběhlo rychle a chirurgii už jsme nalezli podle tabulí. Čekárna praskala ve švech, tak jsme upřednostnili rentgen jako zjevně rychlejší pracoviště. Navíc jsem předpokládala, že nás tam z chirurgie stejně pošlou. Byla tam další recepce a v ní další vlídné sestřičky. Syna jsem zanechala na pospas jim a rentgenovým paprskům a vyrazila zaujmout pořadí v čekárně chirurgické ambulance.
       Uvelebila jsem se s vědomím, že zde posedíme dlouho. Po dvaceti minutách se otevřely dveře a vyšla rozesmátá sestřička. Přítomným oznámila, že nemá doktora ale nic se neděje, protože poslala pro náhradního a ten tu bude coby dup. Ze dveří sundala jmenovku MUDr. Vlček,  kterou nahradila jmenovkou se jménem pro mě nevyslovitelným. Když dorazil z rentgenu syn, pošeptala jsem mu, že ho bude ošetřovat nějaký Egypťan Sinuhet, ale nevadí to, protože sestřička se domluví s každým. Po dalších patnácti minutách se mě syn zeptal, zda jsem četla, co je napsáno na dveřích. No, nečetla. Před ošetřením je nezbytné se nahlásit na informacích.
       Vzala jsem synovo doporučení od obvodní lékařky, zprávu z neurologie a vydala jsem se jinými chodbami zpět do vstupní haly. Sestřička mě přijala vlídně, papíry prošla, mnoho informací vložila do počítače, na závěr mě počastovala shovívavým úsměvem… a poslala mě zpět za synem. Protože každý přece ví, že ona potřebuje i jeho občanský průkaz. Jinými chodbami proplula jsem tedy tam i zpět. Sestřička z průkazu opsala jeho číslo a vysvětlila mi, že teď už o mém synovi na chirurgii vědí, protože počítače jsou propojené. Pak se mě ještě dotázala, zda mám bloček o úhradě poplatku. Odpověděla jsem, že těch už jsem si z automatu vzala dost, neb mám odoperovanou nohu. Své kroky proto vážím a nemusím-li, neběhám zbytečně. Chvilku na mě nevěřícně zírala a pak mi položila zásadní otázku, proč si tedy syn nepřišel sám, když je dospělý. Na mou odpověď, že já jsem na nohu ale syn na hlavu, se zatvářila soucitně a ujistila mě, že klidně můžu znovu přijít, budu-li něco potřebovat. Měla jsem dojem, že ač právě do počítače naťukala, že syn utrpěl úraz hlavy, má jeho chorobu za dědičnou. Bylo mi to jedno. Potřebovala jsem rychle doběhnout na chirurgii.
       Dorazila jsem ve chvíli, kdy Egypťan Sinuhet odcházel, a bodrá sestřička měnila jmenovku na dveřích. Na scénu přicházel MUDr. Zajíc, do čekárny mladík s účesem „jezevec“. Synovi jsem řekla, aby se radoval, protože nejít s jeho hlavou do špitálu, tak bychom ani takovou přehlídku fauny neměli. V jeho věku už s ním do ZOO nechodím. Když mého chlapce povolali do ordinace, ulevilo se mi. Čekání ho zmáhalo, nebylo mu dobře a pomalu začínal zrát k rozhodnutí, že když neumřel doposud, je nejspíš možné odejít bez čekání na další výměnu jmenovek. Dlouho jsem si však pocitu úlevy neužívala.
       Zaznamenala jsem letícího zřízence směřujícího do chirurgické ambulance. Jeho spěch, který se vymykal všemu kolem, mě vylekal. Než jsem stihla přejít z úleku do strachu, vyváděl mého hocha z ambulance pryč. Syn mi jen pokynul, abych seděla a čekala. A tak jsem seděla a čekala. Do tašky mi začala vytékat obložená vejce, která jsem koupila před několika hodinami v bufetu. I já jsem měla pocit, že se roztékám. Aby taky ne v tom vedru. Když se po půl hodině v chodbě objevil můj syn, zmohla jsem se pouze na zavolání „Cos zase proved?“, protože si jej sice odvedl jeden, ale přiváděli ho dva. S mým zkresleným policejním vnímáním jsem propadla dojmu, že nemocnice si na něj povolala posily.

Když jsem pak sestřičku ve vstupní hale žádala o radu, kudy na oční, zdravily jsme se už jako staré známé. Usmívala se na mě s bezbřehým pochopením.

Naběhala jsem po nemocnici sto jarních kilometrů, ale odcházela jsem šťastná. Nitrolební krvácení bylo vyloučeno vyšetřením na CT, kam a odkud zřízenci mého syna doprovázeli, protože se nechtěl nechat potupně vézt v kolečkovém křesle.

Uplynulo půl roku.

Na těle mi vyrostlo něco, co jsem odborně pojmenovala fujtajbl. A proto, že oči mám celkem v pořádku, nešlo už předstírat, že ho nevidím.

Vydala jsem se k paní doktorce a vysvětlila jí, že mám fujtajbl. Což je problém, neb i bez něj nejsem žádná krasavice. Pokud poroste stejnou rychlostí jako doposud, už jej dlouho pod kalhotami neschovám. Paní doktorka trvala na tom, že chce tu ošklivost vidět. Vystrčila jsem na ni koleno a zjistila, že ač laik  v diagnóze a označení  jsem se nemýlila.
„Fuj,“ řekla paní doktorka, a pak se mě podrobně vyptávala na samé nepodstatnosti. Když se dozvěděla jak rychle to roste, jak to mění barvu i tvar, zeptala se mě, zda vím, kde je chirurgie. Napsala mi sice čitelné ale nesrozumitelné povídání ve vymřelém jazyce, a odeslala mne do nemocnice s poučením, že nemám nic odkládat, neb fujtalbl roste rychle. Pochopila jsem, že já bych měla být rychlejší.

V nemocnici na recepci už neseděly sestřičky ale jakýsi mladý bratr. Byl stejně laskavý a vstřícný jako jeho předchůdkyně a neobtěžoval mě ani nějakými automaty. Bloček za třicet korun mi prodal hned, jak do počítače naťukal všechny potřebné údaje včetně telefonního čísla mého syna. Zřejmě pro případ, že by nade mnou fujtabl zvítězil. A já vyrazila dlouhou chodbou a pak doleva.

V čekárně chirurgické ambulance bylo pusto a prázdno. S bločkem v ruce, zanesená v počítači, jsem se cítila jako vítěz. Na dveřích se skvěla jmenovka Egypťana Sinuheta. Jsem spořádaný občan, nikam se netlačím, a tak jsem čekala. Brzo jsem pochopila, že pusto a prázdno není jen v čekárně.
Když se dostavil Egypťan, obtěžkaný mnoha sáčky z kantýny, už jsem se na to řezání skoro těšila. Po půl hodině sledování smyčky o první pomoci při tepenném krvácení, která běžela stále kolem dokola na obrazovce v čekárně, jsem se totiž docela nudila.
Sinuhet neměl klíče, tak si to tepenné krvácení zopakoval dvakrát se mnou, než přišla sestřička a všechny nás vpustila do ordinace. Zřejmě neuvážila, že Egypťan se potřebuje napřed nasnídat, protože jinak bude otrávený jak po uštknutí kobrou.
Umyl si ruce, podíval se na fujtajbla a prohlásil, že Jakub je blbec a nemá sedět na recepci, když neví, že mě s tímhle nemá posílat na ambulanci pro akutní případy.
Sestřička zřejmě chovala větší sympatie k Jakubovi než k Sinuhetovi, protože mu odpověděla, že Jakub fujtalbla neviděl, ale četl zprávu lékařky, kde je psáno, že fujtajbl musí pryč. A když něco musí na histologii, tak to tam musí hned!
V zápalu debaty, zda je či není Jakub blbec, na mě docela zapomněli. Po deseti minutách jsem poposunula bloček o úhradě poplatku po stole směrem k nim. Byl to dobrý tah… zjistili, že jsem tam.
Dalších deset minut telefonovali do jiné chirurgické ambulance, kde pro mě hledali vhodný termín. Když se jeden někdy za tři týdny našel, nedovolila jsem si říct, že mi nevyhovuje. To by mi nejspíš dali co proto, že si vymýšlím nějaké nesmysly, když to tak spěchá!
Před odchodem mi Sinuhet podrobně vysvětlil, že by zákrok pochopitelně mohl provést sám hned, ale že to je o čase… a ten jeho by měl být vyhrazen pro akutní případy. A uklidnil mě, že se nemám ničeho bát. Protože pokud by snad fujtajbl začal krvácet či jevil jiné známky nespokojenosti, stanu se případem akutním a mohu přijít kdykoli.
Když jsem vyšla z ordinace do čekárny zející prázdnotou, začínalo na obrazovce opět poučení o tepenném krvácení. A protože jsem měla pocit, že za třicet korun už jsem byla dnes poučena až dost, vyrazila jsem doprava a dlouhou chodbou na recepci.

Zdravotní bratr Jakub se usmál na mě a já na něj.
„Vidíte, vypadala jste, že máte strach, a už to máte za sebou,“ usmál se znovu, a protože jsem se asi netvářila, že mě obavy opustily úplně, tak konejšivě dodal:
„A nebojte se, dneska se na histologii posílá pro jistotu všechno. To nic neznamená, to bude dobrý.“

A tak jsme s fujtajblem odešli, a začínáme si na sebe zvykat. Podívám se na něj každé ráno, když vstávám, a každý večer, když uléhám. A téměř pokaždé mu domlouvám, aby začal jevit nějaké známky nespokojenosti, protože ten stanovený termín mi fakt nevyhovuje. Ale jemu je, prevítovi, u mě asi dobře… vesele si roste a dělá, jako by se ho to netýkalo. Jako by nevěděl, že už jsem kvůli němu nachodila jeden podzimní zdravotní. Nejspíš si těch dalších devadesát devět kilometrů musí taky vybrat.
Já totiž nevím, kde je ta druhá chirurgická ambulance… že by taky dlouhou chodbou rovně, pak doprava a nakonec doleva?