Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seAndromeda
Autor
tonas
Hvězdné nebe nade mnou…
Teď počátkem podzimu je konečně dosti tmy, aby si člověk mohl důkladně prohlédnout hvězdy. Za výjimečného letošního počasí, kdy ani mráček celou noc nezastíní oblohu a venku je teplo, je romancí někde na kopcích, na lukách nebo v polích, kde neruší osvětlení, dívat se v úžasu vzhůru a propadat se pokorně do své lidské nicoty.
Nemám vlastní hvězdárničku a slušný hvězdářský dalekohled, jako můj známý pan Menzel v podhůří, jen varioobjektiv mezi sedmi a dvacetičtyřnásobným zvětšením. Na uchvacující zážitky to docela stačí. Vždyť velký zážitek z hvězdného nebe průzračné venkovské noci poskytne i pouhé oko bez berliček optiky. I úžasná mlhovina v souhvězdí Andromedy je v té průzračností k vidění prostým okem. A nejde jen o ni. Mléčná dráha je už kolem hodiny dvaadvacáté v zenitu oblohy a myriády hvězd v okolí Labutě, Lyry, Persea a dalších cirkumpolárních souhvězdí, vyvolávají závrať z tajemství, která jsou naším věčným údělem.
Na severní straně v blízkosti Polárky stíní mi mou přírodní horskou observatoř obrovské smrky, modříny a jedle z první poloviny devatenáctého století. V těch místech hvězdné oblohy však ani pro amatérského pozorovatele nic výjimečně pozoruhodného není. Naopak, ty úctyhodné živé „bytosti“, které se tu ve skalách rvou s živly, umocňují vzrušení a meditace nad heroismem prostších forem života i nad lidskou titěrností.
V konfrontacích s hvězdným nebem nad hlavou, které (dle jeho slavného výroku) uváděly v úžas už německého filozofa Kanta, má člověk rovněž příležitost uvědomit si hlouběji své existenciální určenosti, zafilozofovat si nad svým údělem, nad životem, který tak zbytečně vyčerpává v nicotách všech podob a bere mu tím i tu trochu smysluplnosti, jíž ho mohou naplnit mravní zákony a z nich vzešlá důstojnost a láska.
Bylo-li by na mně, sundal bych světelný příkrov nad lidskými hlavami v osadách, aby každonočně pod hvězdami při vědomí svých mikroplanetárních rozměrů lidé hledali a nacházeli své bytí jako úžasný zázrak, k němuž skrze vesmír, sluneční soustavu a tuto planetu souhrou nevysvětlitelných náhod došlo. Naučili by se opět skromnosti a pokoře naších přírodních předků.
Jak plyne noc, přicházejí v tomto počínajícím podzimu z východu na nebe další úžasná a dramatická souhvězdí. Orion se svými zářivými barevnými hvězdami i mlhovinami v pase, Blíženci, oba nebeští psi, Býk, Plejády - tajemné hvězdokupy, vzdalující se od nás obrovskou rychlostí do miliardových dálek světelných let - a všechny další hvězdy, které jitřily fantazii už našich dávných předků do dramatických mýtů. Vycházím se potěšit tím úžasným divadlem hluboko po půlnoci i nad ránem.
Vskutku, u nočních setkání s oblohou nejde ani zdaleka jen o tu podívanou, ale o zamyšlení nad životem, nad účastenstvím v magických dějích, jejichž aktéry jsme se stali bez vlastního rozhodnutí.
Musím tu ale zmínit jednu okolnost, kterou si uvědomuje v nočních konfrontacích s hvězdným nekonečnem málokterý člověk. Jakkoli je každý z nás jen zcela nicotnou částečkou v dramatických představeních běsnící hmoty, je jí v obrovském divadle světa, jehož je účasten, rovnocenným partnerem. Neboť ten svět, jemuž konce není, je a může být jen proto, že je člověk. Zničte lidstvo a nebude svět, protože nebude nikoho, kdo by jej, vyděliv se z něj, vnímal a vyslovoval, kdo by jej interpretoval z odstupu, odjinud, svými smysly a rozumem. Všechno, co je, a nemusíme mít na mysli zrovna jen velkolepý hvězdný vesmír, možná je, ale jistotu máme jen v tom, že vše, co je, tak jak to je, je naším dílem a nemůže býti jinak.
Začali jsme poezii nočního podzimního nebe a skončili na okraji filozofie u jejího dnes osiřelého a jediné smysluplného oboru gnozeologie – učení o poznání. Rozhodně to není ztrátou času. I trocha přemítání tohoto typu je profylaxí žravému životnímu názoru a stylu, který zakrátko zničí zeměkouli a s ní člověka a s ním i svět, neboť nebude nikoho, kdo by jej vnímal a usoudil.
Před několika léty jsem se rozjařen vracel hvězdnou nocí domů. Byla z toho rozverná básnička. Nenašlo se pro ni místo v mé letos vyšlé sbírce, kterou na svých stránkách nabízím vaší pozornosti. V souvislosti s tímto povídáním jsem ji vzal na milost
Andromeda
po půlnoci se vrací domů
dílem vstoje, dílem vsedě
pod majestátem Orionu
pozvedá oči k Andromedě
hrdobec pouhý, stvořen z hlíny
sám stínem, který vnímá stíny
a světla, i ta z vesmíru
v svém malém světě na míru
vestoje,vleže,vkleče,vsedě
zasněně mžourá k Andromedě
na šíjí starověké krásky
je hebce mlžný drahokam
snad slza, nebo kapka rosy
snad vzácná kamej, co se nosí
záleží na tom, kdo jak vnímá
co pro básníka poezie
pro astronoma mlhovina.
raději se však dívat k zemi
než s hlavou plnou nekonečna
třísnit si boty kalužemi
a bráti lekce z nicoty.
já věřím v lásku, co je věčná.
a moje láska, to jsi ty
(2002;2012)