Šach mat pro třešňového krále

Už třetí noc po sobě se probudil smáčený potem. Zdál se mu stále stejný sen. Šedovlasá žena, se zcuchanými řídkými vlasy, vyhublá, strhané rysy, bezkrevné rty, na sobě plandavý baloňák. Otáčela hlavu, tajemně se usmívala a zvala ho posunkem k sobě. Šel za ní, fascinován, pak běžel, křivolakými úzkými uličkami. Nechápal, jak může být tak rychlá, nemohl ji dohonit a vždy skončil na malém náměstí, vydlážděném kočičími hlavami. Leskly se po dešti. Žena ukázala na kostelní věž, hodiny neměně ukazovaly půl páté.   

Červen byl horký, jako tehdy před léty, kdy jedl nejsladší třešně svého života. Poslední týdny na něj pořád myslel, na ten horký červen a na ni, na Elišku, Elizabet, Elis, jak si nechávala říkat. Nevěděl proč si tak najednou vzpomněl. Možná to bylo tím horkem, možná tou rozkvetlou třešňovou alejí, kterou projížděl v květnu cestou ze služebky. Tehdy zastavil, vystoupil z auta a byl moc rád, že to udělal.

Jarní vzduch byl tak vlahý a svěží, měl pocit, že ho hladí a tehdy ji měl najednou před očima. Možná za to mohly ty rozkvetlé stromy, modrá obloha, něžné sněžení okvětních plátku a náhlý pocit čistoty, prostě najednou byla tu a už se ji nemohl zbavit.

 

...

 

Začátek června tamtoho roku byl tak horký, že si ani nejstarší pamětníci na takový nevzpomínali. Ve městě se vzduch chvějivě tetelil mezi zdmi a vibroval nad rozpuštěným asfaltem. Lidé o horku debatovali na ulici, v krámech, v televizi a tvrdili, že by se na chodníku v poledně dalo usmažit vajíčko. Nikdo to však nezkusil, takže těžko říct.

Franta znuděně vlekl svých čerstvých osmnáct znaveným městem a nakonec byl moc rád, že zavolala teta. Měl ji rád, její podivínství, její dům, tak trochu tajemný, i její povídání a v neposlední řadě její kuchyni a domácí, sladká vína. A to ani netušil, že bude mít společnost.

Ráno bylo ještě svěží a ve stinných alejích vonělo neskutečně kořeněně, jako by snad svět byl úplně mladý. Když se to tak vezme, ten rok, ten červnový měsíc, svět skutečně mladý byl.

Už zdálky viděl dům obrostlý psím vínem a něco bělavého. Na dálku nedokázal posoudit, co to bylo. Posunul si  na nose brýle navyklým pohybem. A přidal do kroku.

Na kamenné obrubě studny seděla dívka. Na sobě měla volné, bílé šaty z nějaké lehké látky a na zádech záplavu vlnitých rusých vlasů.

Pikantní obličejíček stříknutý pihami a neskutečně zelené oči.

„Ahoj,“ řekla vesele, Koukáš jako vrána z nudlí.“

Trylkově se zasmála.

Asi čumím jak debil, pomyslel si, jenže dívka byla tak krásná, že mu prostě vyrazila dech, cítil se jako pytlem praštěný a nemohl si téměř vzpomenout jak se jmenuje, natož aby se sebe dostal kloudnou větu.

„jsem Elis.“

„Ffffranta,“ zakoktal se a zrudnul.

Zase se trylkově zasmála.

„Ty jsi mi nějaký stydlín.“ Zase ten svěží trylek smíchu.

Naštěstí je přerušila teta.

„Teda, Elizabet, netrap mi tu Františka, nestoudnice,“ ale smála se taky.

„Vítej, Františku, to jsem ráda, žes přijel, sama bych to nezvládla. Kdyby přišly deště, je po třešních, popraskaly by.“

 

Teta byla zvláštní, jako celý její dům. Nosila podivné šaty, dlouhé rozevláté a fantazijní klobouky. Celá byla jaksi rozevlátá. Všude po domě měla, láhve s kompotovaným ovocem, spoustu demižónů, různých láhvi džemů a marmelád a taky vlastní medicíny, kterou vyráběla. Však za ní jezdili lidé zdaleka a hledali pomoc pro své neduhy.

Dalo by se říct, že byla taková čarodějnice. Zbytek rodiny byl tak všední a upjatý, že do ní zapadala jako bílá vrána a málokdo ji navštěvoval. František k ní však jezdil rád, připadala mu zázračná.

 

...

 

Zase se probudil a sen v něm stále dozníval. Stará žena se zastavila pod kostelem a ukazovala na věž. Na hodinách bylo půl páté.

Znova si vzpomněl na Elis, rusovlasou Elizabet. Měli se tehdy setkat u kostela v půl páté, jenže mámu odvezli do nemocnice, za dva dny rukoval na vojnu a za dva týdny zemřela teta. Ani na pohřbu ji nebyl. Ztratil kontakt a Elis už nikdy neviděl. Oženil se, rozvedl, žil.  Co má ale ta stará žena společného s Elis? Ani tetě se nepodobá. Divný, divný sen.

Vstal a nalil si dvojku červeného. Dnes má dovolenou, rozhodl se vypravit do těch míst, snad pak ten sen pomine.

 

...

 

Byla pružná jako mladý proutek, šaty se ji lepily na tělo, když foukal vítr, pusu měla červenou od třešní a trochu umazanou. Synonymem Elis byla radost, štěstí v třešňových náušnicích.

Práce jim šla od ruky. Smáli se, škádlili a povídali, koše se plnily třešněmi, vítr šeptal v korunách stromů. Jedli třešňové knedlíky i bublaninu.

Pak přišla tropická červnová noc a on se neklidně povaloval na matraci ve velké dubové posteli. Pokojík voněl mátou a nezbytné láhve na bytelné skříni se matně leskly.

Na chvíli si zdřímnul neklidným spánkem. Zdálo se mu o Elis, o jejím horkém těle a omamné vůní. Líbala ho zlehka na ústa, obkročila stehnem, cítil zřetelně na vlastním stehně její chloupky. Zasténal.

„Pššššt,“ zašeptala a položila mu prst na rty.

Probral se. Nebyl to sen, byla u něho, tiskla se k němu nahým tělem. Poddajná, horká, živá, vášnivá.

Tu noc poznal tajemství ženy a vůní roztoužené ženy. Milovali se nepřetržitě až do rána a dvě další noci. Dala mu ochutnat ten nejsladší nektar. Elis zasněná, Elis roztoužená, i divoká jako zuřivá kočka, drápající mu záda.

Elis poddajná a vzdychající v jeho náručí. Elis na něm, zmítající se. Její vnitřek kluzký a horký a její vlasy hořící kolem hlavy, pak on, ve stanu pod vlasy.

Elis. Její mléčná, zářivá pokožka, sladké bradavky, něžná prsa a nekonečná rozkoš bytí.

 

...

 

Chtěl vyrazit brzo po ránu, jenže pomohl té láhvi červeného až do dna a noc se nad ránem konečně zchladila. Spal už naštěstí bezesně, probudilo ho až horko jedenácté hodiny dopolední. Ani tomu nemohl uvěřit, že spal tak dlouho.

Vlažná sprcha smyla zbytky spánku a osvěžila ho. Dal si lehkou snídani ze dvou vajíček na měkko a krajíčku chleba s máslem. Vzpomněl si na tetu, jak mu dělávala vajíčka ve skle. Chléb i máslo chutnaly úplně jinak, tak opravdově.

Ještě že mám v autě klimatizaci, uvažoval a přemýšlel, jaký je to nerozum, vydat se v pravé poledně napříč republikou, kam až ho vítr zavál.

V pravé poledne, pobrukoval si ten nápěv a zakouřil si. Měl bych s tím praštit, přemýšlel, jako už tolikrát a zase si vzpomněl na Elis. Jak po milování kouřili. On opřený o pelest postele, ona opřená zády o jeho hruď. Jak se cítil silný a ochranitelský.

Dnes je moderní nekouřit, tehdy však kouřili téměř všichni.

 

...

 

Šla ho vyprovodit k autobusu. Bílé šaty se ji ve větru lepily na tělo a on žárlil na každý pohled, zároveň si však říkal, je má, má,  jen moje a byl pyšný a šťastný, nejšťastnější na světě. Nejraději by tehdy vůbec neodjel, ale musel, mámě nebylo dobře.

Vlekl na zádech baťoh plný třešní a těšil se na další setkání. Ještě ji měl, držel za ruku a už teď se mu stýskalo. Nejraději by si ji zmenšil a schoval do náprsní kapsy, k srdci. A taky ta bolest, neskutečná bolest, že ji neuvidí, neobejme. Už teď to bolelo. Kdyby mu někdo řekl, že ji už nikdy neuvidí, asi by skočil pod kola autobusu.

 

...

 

Cesta ubíhala kupodivu příjemně, otevřeným okýnkem proudil čerstvý vzduch, sem tam si zapálil, nespěchal, kochal se krajinou a vzpomínal. Byl rád, že se rozhodnul pro ten výlet, nakonec, nikdy se nebyl podívat na tetin hrob.

Tehdy to osud vzal zkrátka, máma umírala v nemocnici na rakovinu, na její pohřeb dostal opušťák, teta zemřela náhle krátce po ní, to už opušťák nedostal. Cítil se tak opuštěný a tehdy potkal Vlastu. Do půl roku se oženil ve vojenském, museli se brát a přišly jiné starosti.

Na Elis si vzpomněl často, často i srovnával, ale neměl adresu. Měli se tehdy setkat, přemýšlel, jak to vlastně bylo. Na domluvenou schůzku na náměstí, pod hodinami.

V červnu ještě netušil, že narukuje a všechno to šlo tak ráz, naráz.

Blížil se ke známým místům a ta vzpomínka tak bolela, jako by to bylo včera. Viděl sám sebe, jak ji tiskne k sobě a líbá u autobusu, a cítil téměř stejný stesk, jako tehdy.

Přemýšlel, jak asi dnes vypadá, kde by ji našel.

Najednou viděl zdálky tetin domek, ovšem málem ho nepoznal. Tu tam bylo psí víno a malebnost. Dostal nový nátěr, vyřvanou fialovou barvu, která se k němu hodila doslovně, jako pěst na oko. Okolí bylo násilně zkultivované, žádná malebná zátiší s bujícím porostem.

Zůstal sedět v autě, neměl chuť vystoupit, cítil tupou bolest u srdce. Rozhodnul se zajet raději na hřbitov. V městečku se poptá, jak se k němu dostane.

Náměstíčko jako dlaň, dlážděné kočičími hlavami lahodilo oku. Budovy byly opravené, ale hezky, žádné vyřvané barvy. Uvědomil si, že tu byl naposledy jako malý kluk, asi šestiletý a tehdy byla omítka na budovách opadaná, všechno nějak omšelé. Pak už se tu nikdy neobjevil, ačkoli tetu navštěvoval často. Prostě neměl tu potřebu.

Zvon vybil šestou hodinu večerní. Zvednul hlavu k věži a zamrazilo ho. Ty hodiny, ty budovy, ty kočičí hlavy, akorát lesklé po dešti, to je jeho sen. A vzpomněl si.

„A setkáme se pod hodinama na náměstí v půl páté. Poznávací znamení třešňové náušnice.“

Smála se a na uších se ji pohupovaly rudé třešně.

„Kde vezmeš v srpnu třešně, Elis, to bych rád věděl,“ smál se a líbal ji za ucho.

„Jsem přece čarodějka, vzpomínáš?“

„Vzpomínám, jsi, jsi má čarodějka. Jedině má, ano?“

„To víš, že jo a ty jsi můj třešňový král.“

Jenže on byl v té době na vojně, máma i teta po smrti. To nedomysleli. Elis nechtěla jeho adresu a nedala svou. Jela na celý červenec k babičce a nechtěla aby byl jejich vztah dopisově fádní.

Jak mohl být tak hloupý a souhlasit. Kolikrát na to myslel a zazlíval Elišce tu praštěnou romantiku. Ztratil ji nadobro a pak přišla Vlasta.

Poptal se na cestu k hřbitovu. Když už je tady, najde tetin hrob.

Vedro ustoupilo vlahému podvečeru. Hroby byly pokojné, jakoby podřimovaly, jen cvrčci v pravidelných přestávkách hráli na křídla.

I on se zklidnil, bolest ustoupila, či spíš polevila. Myslel na mámu, na tetu a četl nápisy, na náhrobních kamenech. Už se obával, že její hrob nenajde, když si všimnul zřízence, jak odstraňuje uschlé věnce z asi ještě celkem čerstvého hrobu.

„dobrý večer, prosím vás, hledám jeden...“ zarazil se. Ta fotka, to ne, to snad ne! Poznal by ji kdekoliv a jakkoliv, to je přece Elis! Její podobizna se matně leskla na leštěném náhrobním kameni.

Cítil jak se mu odkrvilo srdce a udělalo se mu špatně.

„Pane, stalo se něco, vy jste ji znal?“

„Znal, ale je to už dávno, strašně dávno,“ zašeptal přiškrceným hlasem.

„Měli jsme ji všichni rádi,“ rozpovídal se hrobník.

„Byla duší našeho městečka. Pak chuděra onemocněla. Bojovala, ale už to nebyla ona. Manžel chtěl dát tuto fotku, ale to bych nikdy nedovolil i kameník se vzbouřil a to von je prosím mírný člověk“

vytáhl z náprsní kapsy fotku, už ohmatanou. Dívala se z ní vyhublá žena se ztrhanými rysy, zcuchanými šedivými vlasy a bezkrevnými rty. František měl pocit, že mu kyne a ukazuje na věžní hodiny. Ukazovaly půl páté.

 

 

 

 

 

---