HRYZZLI GRIZZLY

1. 9. Kapitola jedenáctá – Black out

Ráno jsme vyběhli ze stanů s tím, že se pudem podívat na poslední vodopád, který byl vzdálen asi jednu míli. Jeho návštěva stála za to, neboť jeho výška byla dobrých sto metrů. Při pochodu jsme si konečně mohli také prohlídnout místní krajinu, která se kupodivu velmi lišila od vyprahlého kaňonu...všude stromy, kaktusy a spousta zeleně. Chvíli jsme se pokochali a vydali se ke stanům. Zabalili jsme, já se navíc ještě vykoupal v místní řece, která za staletí vytvořila všechny tři vodopády, s tím, že dva jsme měli trpeve navštívit. Řeka byla kupodivu hodně studená, ale v začínajícím parnu skvěle osvěžující. Při čachtání jsem musel dávat pozor, aby proud ze mě nestrhl trenky, jak byl silný. Lehce před devátou hodinou jsme vyrazili....po chvíli jsme došli ke druhému vodopádu, který nebyl o nic menší, zato pod ním se rozkádalo naprosto luxusní jezírko, přímo vybízející ke koupání. Jelikož jsem se čachtal před chvílí musel jsem si nechat zajít chuť na další ponor a pokračovali jsme k poslednímu vodopádu, který byl nejmenší a u kterého jsme pouze prošli. Hned za vodopádem začínala indiánská vesnice, kde jsme si dali snídani. Já vzhledem k očekávanému náročnému výstupu jsem si dopřál dva čokoládový dortíky a velký sprite...všechno na doplnění energie. Kousek za vesnicí skončila zeleň a nastoupila nehostinost písku a kamení sevřená do úzkého kaňonu. Oproti včerejšku jsme měli jednu velkou výhodu a to tu, že jsme viděli na cestu a nenakopli tak každý šutr, co se nám přichomejt do cesty. Na rozdíl od první cesty jsme potkávali i docela dost turistů...i když co je dost oproti tomu, když včera jsme nikoho nepotkali, nebo jsme ho ve tmě neviděli :) . Cesta neustále stoupala vzhůru, klikatila se a nám pomalu začali docházet jak síly, tak voda a navíc začalo přibejvat zastávek na odpočinek. Jen pro srovnání za sestup dolu jsem vypil asi dva litry, takže mi zbejvalo asi 8 litrů nehledě na to, že jsem nebyl sám, kdo měl zásoby vody. Když jsme se dostali k úpatí skály na které jsme měli zaparkované auto, čekal nás brutální výstup asi dvě míle. Co byl problém, došla nám voda a teplota se mezitím vyšplhala na sluníčku, jak sme tak odhadovali na hodnoty mezi 40 až 50 stupni. Při výstupu se naše skupina roztrhala a postupně, jak jsme se později v autě dozvěděli i takřka zkolabovala. Já osobně jsem pocítil náhlou slabost asi půl míle před vrcholem. Nebýt indiánů, kteří náhodou přojížděli kolem na koni, určitě věděli proč :) , a dali mi napít vody, což mi velmi pomohlo. Po osvěžení jsem se rozhodl počkat na Miloše a Helču, kteří mě mezitím došli. Byli taky totálně vyčerpáni a nebýt indiánů, kteří pomohli i mě, tak už by jsme se nejspíš nikdy neviděli :(( . Miloš se rozhodl, že se dostane na vrchol a přinese nám vodu a džus. Při jeho návratu jsme se dostatečně osvěžili a načerpali síly a energii a za chvíli jsme dorazili na vrchol k našemu autu, kde jsme se setkali s Otou.  Po chvíli odpočinku v autě, Ota nastartoval a jeli jsme do nejbližšího městečka, které bylo vzdáleno na americké poměry pouhopouhých 80 mil. Po cestě mi párkrát upadla hlava, jak moc se mi chtělo spát. Když jsme dorazili do onoho městečka, zjistili jsme, že se zde zrovna koná hudební festival a tak byl docela problém s ubytováním. Uspěli jsme asi až při pátém pokusu, ubytovali se, zkurtulnili – odsolili a vyrazili na večeři. K večeři jsem si dal špagety, které jsem ten den zmínil, že bych si dal a tak jsem si splnil své tužby. Jediný co jsem trošku nevychytal, byl kečup...nebyl to kečup, ale hodně pálivá chilli omáčka a tak mě takřka do usnutí pálila huba naprosto brutálně :)) . Po veřeři jsme došli na pokoj, kde jsme při sledování Hvězných válek: Návratu Jediho, postupně vytuhli jak Darth Vader na konci epizody :)) .