Okno do světa

Bříško prstu se jen letmo dotkne studeného skleněného povrchu a budík mi dá na dalších pár minut pokoj. To se opakuje ještě dvakrát. Pak už mně zvědavost nedá spát, v oznamovací liště sem viděl ikonku nových emailů, tak vypnu buzení úplně a ponořím se do přes noc přišlých zpráv. Jedno jakýsi potvrzení a jeden e-mail od přítele, kterej zrovna přijel z Londýna a chce se se mnou podělit o zážitky. Zběžně je prolítnu, klasika, a mrknu na hlavní zprávy. Pár zajímavostí, ale i dne svět se točí stejným směrem. Venku je celkem teplo, ale v nárazech je vítr silnej. Běhat se však stejně půjde. Pustím si nějaký zpravodajství a pomalu vstávám. Osobní hygienu sem schopnej přežít jen pokud na mě někdo chrlí nějaký zprávy. Většina mě ani moc nezajímá, ale aspoň mám pocit, že neztrácím čas tak otravnou činností jako je čištění zubů. Nechám zprávy běžet, zapnu stroj a žmoulám rohlík posypanej salámem. Dopoledne ubíhá celkem rychle, práce je hodně a zprávy sou zatím zajímavý. Dvanáctou hodinu mi zanotuje upomínka na dnešní divadlo. Hodně se těším. Vítr se utišil a teplotu ukazuje číslo představující věk, kterej bych si tak přál ještě jednou zažít, takže půjde v pohodě jet na kole. Oběd obstará jedna záložka, pár tahů po displeji a jedno vyplnění čísla platební karty. Kopírování a vkládání považuju za jeden z největších vynálezů v dějinách lidstva. O siestě si chvíli čtu, autor pomalu zvyšuje otáčky děje a postavy se v něm motají jak lístky v tombole takže mi to vydrží dost dlouho. Znovu zkontroluju program divadla, prolítnu děj hry, a pro jistotu ještě veřejně potvrdím účast. Odpoledne se pak trochu vleče, protože se mi nechce pracovat a to sem vždycky náchylnej k propadnutí nějaké nové čas ubíjející hře. Většinou vybírám náhodně a spíše ty hůře hodnocené, abych náhodou něčemu nepropadl moc. Ty horší přestávaj většinou tak po půl hodině bavit. Vypínám stroj, ťukání do klávesnice mi stejně poslední dobou přijde jako návrat do pravěku.

V tom divadle sem ještě nikdy nebyl, takže si vybírám jakej hlas mě dneska bude navigovat. Bude to tak dvacet minut jízdy. Nechám si vyhledat ideální trasu, opomíjí sice pár mých zkratek a oblíbených míst, ale když je to poprvé budu se jí držet. Sluníčko v oznamovací liště se pořád směje, takže si beru jen lehčí věci. Před odjezdem ještě zkontroluju e-mail s potvrzením rezervace a pak už připevním tu zasklenou mapu na kolo a jede se. Navigace to bere podél řeky a pak po hlavním tahu ven z města. No budiž. Za čtvrt hodiny už je kolo ve stojanu a u vchodu čeká Jirka s Mirkou. Máme čas na jeden koktejl, u kterýho pročítám nějaký zajímavosti o hře a dělím se s ostatníma o životopis autora. Jirka si dává rychlý druhý pivo. V hledišti pak provedu nutný vypnutí zvuku a vibrací a ještě stihnu zaregistrovat odpověď na jeden můj dotaz z mýho voblíbenýho e-shopu. Hra je výborná. O přestávce zuřivě hledám informace o herečce v jedné z vedlejších rolí a projíždím hry a filmy hlavního protagonisty, protože si nemůžu vzpomenout, kde jsem ho viděl. Druhá půlka je snad ještě lepší a ovace neberou konce. Při asi čtvrtým kole děkovačky, už mě bolí ruce a tak si udělám pár špiónskejch fotek klanícího se ansábmlu. Po představení se znovu sejdem v baru, všem se nám to moc líbilo, nacházím několik pochvalných recencí a my souhlasně pobrukujeme. Pak proběhne příslib dalších návštěv a zevrubný prolezení programu na několik příštích týdnů. Hned provedu dvě rezervace. Akorát ve čtvrtek jen pro dva, to maj Jirkovic už něco v plánu. Mám dobrou náladu a tak probíhá cesta domů menší oklikou, už dlouho sem chtěl změřit jeden úsek, kterým často jezdím. Zapnu GPS a sleduju metry. Je to o dost delší než jsem si původně myslel. Ještě, že sem se tehdy nevsadil. Doma ještě odepíšu na dva e-maily a pak ještě v posteli ukládám do kalendáře ty dvě divadelní rezervace.

Bříško prstu se jen letmo dotkne studeného skleněného povrchu a budík mi dá na dalších pár minut pokoj. Najednou si uvědomím, že něco bylo špatně. Obvykle mě budí celkem příjemná melodie na motivy brazilské samby v aranžmá nějakých ukrajinských syntezátorů, ale dneska mě ze spánku vykřičela jakási punková odrhovačka. Mžourám do nastavení a nestačím se divit, že by mi někdo vlezl do tabletu, ale proč by mi sakra měnil melodii buzení. Mozek, po ránu ještě trošku z formy, navrhuje něco o automatickým updatu aplikace, tak zkontroluju verzi softwaru, verzi firmwaru, v ranní malátnosti i verzi kernelu, ale vše vykazuje stejná data jako včera. Zkusím restart, ten všelék všech elektronických zařízení, který si musí čas od časo znovu uvědomit sama sebe. Chvíli to trvá, ale spát už se mi nechce tak hypnotizuju svůj obraz v potemnělým displeji. Konečně PIN, heslo a .... nebyl to automatickej update, ale nebyl to cizí hack. Na ploše je místo oblíbeného filmového plakátu vzkaz. Od ní, bezděky se na chvíli otočím k její straně postele. Je pryč. Jako každé ráno, protože vstává dřív do práce. Ale teď to vypadá, že je pryč úplně. Aspoň to tvrdí ten vzkaz na ploše. Ještě než mi to celý úplně dojde, napadne mě, že si musela dát celkem práci, aby tu bitmapu takhle čitelně vytvořila. Všechno je napsaný jejím úhledným písmem. Pak to asi vyfotila, skenr to nebyl, v něčem ořízla a asi přes net dostala do tabletu. Vzpomenu si, jak jsem ji kdysi dávno učil házet fotky na net. Pak si ten vzkaz znovu začnu číst a hrudník mi začne svírat jakýsi divný pocit. „Ahoj, včera v tom divadle mi došlo, jak jsem pro tebe neviditelná. Připadala sem si jako ta postava za tou zdí, kterou nikdo neslyšel a neviděl, ale která moc chtěla ven. Ty mě nevidíš přes ten placatej displej a já už. ...“

Pohladím displej kousek vedle slova „neviditelná“ a při otevírání Skypu přemejšlím o tom, co jí vybrat za smajlíka na úvod.