Příběhy Velkých lovců z Dávného času snů

Děj se odehrává v období na konci pozdního paleolitu nebo  na počátku mezolitu.

Příběhy Velkých lovců z Dávného času snů

     Před chatrčí hořel oheň. Slunce se zvolna klonilo k západu. Stíny se prodlužovaly a zvuky přírody utichaly.

     Mladý muž stál v kruhu svých druhů a divoce bodal do země oštěpem. Plápolání ohně propůjčovalo jeho tváři ďábelský výraz. Náhle se dal do hlasitého zpěvu a ženy vzrušením zašuměly.

 

Chvalozpěv bojovníka (nostraticky)

 

min^ ésA té Ko ésA min^

min^ésA nar^

min^´esA  wola

min^ ´esA men^

min^ Huka ´esA Henka gUr^

min^ Huka ´esA Kur^

min^ Huka ´esA mur^

min^ ´esA KojHa

min^ min^ ´esA men^

 

Jsem ten, kdo jsem.

Jsem divoký.

Jsem velký.

Jsem muž.

Viděl jsem hořet oheň.

Viděl jsem krev.

Viděl jsem umírání.

Jsem živý.

Já jsem muž.

    Když dozněl jeho zpěv, všichni souhlasně zamručeli. Sedl si mezi ostatní. Veliký oheň ozařoval tváře mladých mužů, kteří ještě včera byli pouhými chlapci. Povstal další mladík.

min^esA té Ko keN^ kaPH^…

Jsem ten, který zná bít...

    Když se všichni mladí mužové vystřídali, obrátili se k zadním řadám posluchačů, kde se za staršími ženami k sobě tulily dívky a čerstvé vdovy. Tu přistupovali mladí muži k těm ženám a odváděli si je s pokřikem:

ma Küni.

Toto je má žena.

     Nyní bylo na šamanovi s velkou jizvou přes celou tvář, aby zapěl pohřební píseň za zemřelé bojovníky.

wete bar čalHa bergi

KuPśa gUr^

gEhra e du H-mo- bar nimi men

ei,ei,ei.ei...

voda unáší širý břeh

dohořel oheň

jitřenka a dým odnášejí jména mužů

ei,ei,ei,ei...

du H-mo- bar men... Hei He...,

kvílely ženy.

     Dozněla píseň a byl ukončen obřad. Staré ženy ještě naříkaly a rvaly si vlasy. Mladíci si odvedli své nové ženy do chatrčí.

    Nesměle se dotýkal její kůže. Rytmus jejího dechu se výrazně zrychlil. Chvěla se po celém těle.  Byl vylekaný. Poznala jeho rozpaky. Ili, řekla tiše a usmála se. Ili nebo-li Jelen bylo jeho jméno. Dostal je, protože už od dětských měl velmi hbité nohy. Uchopila ho něžně za paže. Položila si ho na kožešinu. K ránu ustala a usnula příjemně unavena. Ili vzpomínal na události uplynulých dnů.

      Dlouho žila tlupa poklidně a nerušeně. Až jednoho dne se objevila skupina mladých bojovníků. Neměli sebou ženy ani děti.

     Nejprve se zdálo, že dojde k setkání spojenému s výměnou, jako už tolikrát. Příchozí okázale dávali najevo přátelské úmysly. Dívky zvědavě okukovaly mladé lovce.

     Pozvali je do tábora a pohostili. Cizinci však mnoho věcí neměli a to vyvolalo podezření některých mužů. Zdálo se, že mladíci nebyli příliš úspěšní lovci. Když je hostitelé vybídli k jídlu, ani neskrývali svůj velký hlad. Vypadalo to, jako by několik dní nejedli. To mohlo být nebezpečné. Mlsné pohledy vrhané po ženách, pokukování po kůžích a dotěrné otázky na velikost zásob, to jen potvrzovaly.

      I příjemné vystupovaní návštěvníků nevzbuzovalo důvěru. Byli až příliš ochotní, spíše jako ženy, než jako hrdí, neohrožení lovci. Muži domácí tlupy nedávali nic najevo, ale výrazně zpozorněli.

      Noc proběhla klidně. Psi se tulili k sobě. Děti k ženám. Také cizinci podřimovali u ohňů. K ránu už usnula většina mužů. Blížilo se svítání. Tu se náhle zvedly stíny kolem ohňů. Našlapovaly tiše. Ruka s mlatem se zvedla k smrtící ráně…

      V chabém světle se zableskl kamenný hrot oštěpu. Ozval se výkřik. Iliho otec zůstal této mrazivé noci záměrně obnažený, což mu umožnilo neusnout. Ve chvíli, kdy si všiml nebezpečí, spustil poplach. Cizinci se zalekli. Zkušení bojovníci domácích se rychle probrali a zorganizovali. Útočníci se zachránili jen zběsilým úprkem.

     Dlouho se radili. Byli znepokojeni blízkostí cizinců, kteří se mohou pokusit o nový útok. Všichni souhlasili s tím, že půjdou po stopě a nepřátele preventivně rozpráší. Potřebovali každého zkušeného bojovníka. Rozhodli se tedy, že v táboře se ženami ponechají pouze šamana a jemu k ruce mladíky, kteří teprve čekali na zasvěcení. Mezi nimi byl i Ili.

     Když bojovníci vyrazili, bylo již poledne. Ili byl neklidný. Táhlo ho to za muži do lesa. Dostal sice zbraň jako ostatní chlapci, ale dlouhé nečinné čekání ho nudilo. Rozhodl se! V lese byl díky otci, jenž ho už nějaký čas sebou bral na lov, jako doma.

     Šel dlouho. Stopa byla zřetelná. Zaslechl hlasy a skryl se v houštině. Opatrně se plížil lesní vegetací.

     Náhle se zarazil. Zděšeně zíral na výjev před sebou. Cizinci právě dobíjeli poslední raněné muže. Chtěl v hrůze vykřiknout, ale výkřik mu uvízl v hrdle. Konečně se vzpamatoval. Otočil se a běžel zpět, co mu síly stačily.

     Teprve když doběhl do tábora, vykřikl. Všichni se seběhli. Vyprávěl překotně a nesouvisle, ale všichni brzy pochopili. Ženy zachvátila panika.

     Starý šaman se vzpamatoval jako první. Ženám nařídil sebrat z věcí, co unesou.  Potom je i s dětmi poslal do nedaleké rokle. Mladí chlapci se nyní kolem něj shlukli, aby se poradili o dalším postupu. Jejich oči byly plné strachu.

     Staří lovci upadli do léčky a byli pobiti do posledního. Cizincům už nikdo nestojí v cestě. Nyní jsou v přesile. 

     Iliho nezpozorovali, proto si mohou myslet, že mají na své straně moment překvapení. Zcela jistě přijdou a budou se chtít zmocnit žen i se zásobami. Mladíky i ostatní děti ihned zabijí. Jediná možnost byla bojovat. 

     Jeden z chlapců navrhl, aby uprchli. Šaman se rozlítil a srazil opovážlivce pěstí k zemi.

     Kdyby utekli, cizinci by je stíhali tak dlouho, dokud by je nepobili.  Byla stále ještě zima, v lese ležely souvislé plochy sněhu a vegetace byla řídká. Brzy by je našli. Musí bojovat. Vše poručí výsledku jediného střetnutí. Buď zvítězí, nebo zemřou.

     Šaman postupně ukryl všechny chlapce a instruoval je pro budoucí boj. Sám se skryl v jedné z chatrčí.

     Sotva se schoval, přišel první z cizinců. Nejprve se připlížil na bezpečnou vzdálenost a pozoroval tábořiště. Když seznal, že je prázdné, zavolal na ostatní. Nyní všichni přišli až sem. Začali se přehrabovat v kožešinách. Jeden z nich vstoupil do chýše. Tu se ozvalo bolestné zařvání.

     Vzápětí vyšel z chýše krví potřísněný šaman. Uchopil oštěp a mrštil jim po muži, kterého pokládal za vůdce. Druhým oštěpem, který svíral pevně v rukou, proklál nejblíže stojícího cizince. To byl signál pro chlapce. Každý vyrazil k nebližšímu protivníkovi.  Zakrvácený Ili zděšeně hleděl na dodělávající tělo, kterému se z roztrženého břicha vyvalila střeva.

     Když si na to Ili vzpomněl, otřásl se hrůzou. Bylo mu do pláče, poté co si připomněl nářek toho mladíka, jen o málo staršího, než byl on sám. Zakryl si tvář kožešinou. Tu zavadil rukou o ženské tělo. Pohlédl tím směrem. Dvě nádherná ňadra se zdvihala v pravidelných nádeších. Polaskal něžně její vnady. Vyzařovala teplo. Zachvěla se, když se jí dotkl. Jeho dlaň se smýkla po jejím hladkém těle. Opustila prsa a svezla se až do podbřišku. Tam někde začínal nový život.

      Krátce na to začalo svítat. Všichni se choulili k sobě. A od venkovního ohně stále ještě zněl šamanův tklivý zpěv za padlé druhy. Pod tajícím sněhem se začaly probouzet první květiny pro krátké, ale překrásné léto.

    Byl sychravý jarní den. Seděl před doupětem a otloukal křemencové jádro. Budoucí čepele a hroty odletovaly a on si do toho rytmu vesele pobrukoval. Okolí jeskyněk ožilo švitořením dětí a smíchem žen.

     Otec se ještě nevrátil. To mu nebylo divné, otec se na lovu zdržel i několik dní. Jistě se brzy objeví. Vzpomněl si, že ještě neobhlédl pasti. Dokončil rychle práci, pak strčil zhotovené čepelky a zbytek jádra do koženého váčku. Zvedl se. Sebral ze země oštěp a šel.

       Po úzké, strmé pěšině došel až k řece. Prodíral se hustou pobřežní vegetací, když tu se zarazil. Před sebou v kapradí spatřil lidské tělo. Rychle k němu přiskočil. Byl to otec. Ležel tváří k zemi a měl lebku proraženou v týle.

     Opatrně obrátil tělo naznak. Skelný pohled otcových očí mu prozradil, že je již pozdě. Byl mrtev.

        Muži odnesli tělo Velkého lovce před jeskyni. Šaman se chystal k obřadu. Lovci se vrátili zpět na to místo.  Iliho nezabilo zvíře. Rod je v ohrožení.

       Zachytili stopu. Přebrodili řeku. Šli dále podél řeky tím směrem, kde je slunce nejvýše na obloze. Šli asi tak dlouho, jako když žena kojí hladové dítě. Náhle jim nařídil zalehnout.

      Přikrčili se k zemi. Byl to jen pocit, nic určitého, jen takový pocit, jaký znají pouze lovci, že kořist je kdesi nablízku. Poslouchali, obhlíželi, nasávali pachy okolí. Nic. Chtěli se zvednout a pokračovat. Zarazil je. Něco mu říkalo, že kolem číhá nebezpečí.

     Náhle zaslechli z povzdálí hlasy. Všichni se přitiskli k zemi. Ve vysoké trávě byli takřka neviditelní. Čekali. Ano, nikdo si jich nevšiml. Nepřátelští bojovníci by jistě spustili povyk. Plížili se opatrně podrostem. Už byli tak blízko nepřátel, že mohli rozpoznat jednotlivé postavy.

     Mezi muži byli i ženy a děti. Byla to celá tlupa, asi tolik lidí kolik je prstů na rukou a jedné noze. Dva cizí muži hlídkovali nahoře na kopci.

     Napjal tětivu luku. Všichni si připravili zbraně. Cizinci stále nic netušili. Náhle se zvedl a vystřelil. Cizí muž, který stál k němu zády, vykřikl bolestí. Střela mu uvízla v páteři. Skácel se. Všichni muži s křikem vyrazili z úkrytu. Cizinci dokonale překvapeni útokem prchali.

    Jeho spolubojovník povalil dalšího muže na zem a dobil ho kamennou palicí. On běžel dál za prchajícími. Intuitivně zaznamenal za sebou pohyb. Otočil se a vrhnul se na utíkající postavu. Upadli. Postava vykřikla vysokým hlasem. Byla to dívka. Zarazil se na chvíli, ale pak vytáhl kožené řemeny.

      Když ji svázal, rozhlédl se. Bylo po všem. Jak rychle boj začal, tak rychle i skončil. Všichni cizí lidé prchli. Na místě zůstali jen dva jejich mrtví bojovníci a ona spoutaná dívka.

    Iliho položili do nehluboké jámy a pokryli červeným barvivem. Nad ním postavili prostou chatrč. Ležel schoulený na pravém boku, kolem něj byly rozloženy milodary, trochu jídla a jeho zbraně. On, jeho syn, mu vložil do dlaně čepel. Ne, už ho nemusí učit.

    Setmělo se. Ohně se rozhořely. Šaman začal zpívat píseň. Ostatní se postupně přidávali. Když vystoupil měsíc vysoko na oblohu, byli všichni v transu.

    Ráno se probudil. Došel až k jeskyni. Teď ho napadlo, že by se mohl podívat na svou včerejší kořist. Ležela stále ještě spoutaná u vchodu do jeskyňky. Byla to pohledná dívka, ještě hodně mladá, ale už na prahu dospělosti. Rozvázal ji.. Ukázal ji rukou, aby vešla dovnitř. Zvedla se a on si dobře povšiml křivek jejího polonahého těla.

    Dal ji něco k snědku. Hltavě se do jídla pustila, ani na něj nepohlédla.

     Vyšel ven. Kolem procházel šaman. Hledal ho už od rána. V noci, když upadl do transu, měl sen. Velký duch mu v něm zjevil svou vůli.

Orel vyletěl ze skály a zakroužil nad údolím. Pak zasažen bleskem a zřítil se k zemi. Na místě, kam dopadl, zbyla jen hromádka popela. Vlk s velkými bílými tesáky se plížil houštinou a jeho oči zeleně žhnuly. Krví se zbarvily vlčí tesáky do ruda.  A viděl mláďata volavky vypadlá z hnízda, jak volala rodiče. Statný medvěd se postavil vlkovi do cesty a zabil ho. Ten medvěd měl šrám na levé paži.

       Mladík se chytl za paži, na ní měl šrám utržený při včerejším boji.

Šaman zavěsil překvapenému mladému lovci náhrdelník z vlčích zubů, který patřil jeho otci Ilimu. Od této chvíle byl Velkým lovcem rodu. S tím na něj přešla i velká zodpovědnost za celou pospolitost. Beze slova se otočil a odešel do jeskyně. Chtěl být chvíli sám, ale zapomněl na onu dívku, kterou tu před tím zanechal. Když jeho oči přivykli tmě,  uvědomil si její přítomnost. Pohlédl na ni a zarazil se. Znovu se ohlásil ten pocit co poprvé. Přistoupil k ní.

      Když dříve odešel, pro větší pohodlí si odložila. Schoulena do klubíčka s koleny pevně přitisknutými k sobě ho pozorovala. Prohlížel si ji ohnivým pohledem. Černé rovné vlasy jí splývaly přes útlá ramena až na záda. Nevinou skoro ještě dětskou tvář oživovaly dvě velké tmavé oči. Hleděl tam, kde se dmula hruď s malými pevnými ňadry. Náhle k němu průvan zanesl opojnou vůni její hladké, pevné, osmahlé pleti. Rozšířilo se mu chřípí. Hráz ostychu se prolomila. Silné ruce odtáhly její kolena od sebe. Nalehl na ní těžkým, zpoceným tělem. Bránila se.  Po chvíli však její odpor ustal…

    Přešla zima a léto. Rod teď žil na novém místě, na skalní plošině nad řekou. Někteří se usídlili dole u řeky, aby měli blízko k rybím pastím.

     Před chatrčí hořel oheň. U něj seděl muž. Bylo ticho. Slyšet byl jen praskot hořícího dřeva a švitoření ptáků. Stmívalo se. Z chatrče vyšla žena s oblými boky a plnými prsy. S jejími dlouhými, černými vlasy si pohrával lehký vánek. V rukou nesla malý kožený uzlík. Opatrně si sedla vedle muže. Otočil se k ní a usmál se.

      Sevřela uzlík v náručí. Ili, špitla tiše na dítě. Z jemných kožešin vykukovaly dvě velké černé oči. Přiložila si dítě ke kulatému ňadru. Když se napojilo a odříhlo si, začala jím něžně kolébat. Zpívala tiše ukolébavku. Velké černé oči se zavřely a malý Ili spokojeně usnul. Večerem se nesl zpěv přinášející pocit bezpečí.

 Obloha západem slunce zkrvavěla.

---