Deníky zapomenuté... I.

Dílo je čistá fikce... veškeré podobnosti s lidmi či událostmi jsou opravdu jen náhodné.

***  I. ***

18. 11. 2011

 

Věděla jsem, že jednou přijdeš… a tak jsem ti psala dopisy. Ve kterých bylo vše o čem jsem se domnívala, že bys jednou chtěl vědět.. Tak tomu bylo jeden den, pak ale přišel další a já to všechno smazala… jako na houpačce. Možná mě to teď ani nemusí mrzet, protože mám šanci ti všechno napsat až si spolu budeme povídat, nebo dokonce říct do očí.

Ale ano, mrzí mě to. Zapisovala jsem si vše co se mi stalo, vše co jsem chtěla někomu říct a nebylo komu. Psala jsem tam o tom, jak dnes voněl vzduch, nebo že když brečím mám sytě zelené oči. A tohle všechno bys třeba jednou chtěl vědět, ale nezeptal by ses… A věděl bys, proč se mi mění barva očí…

To bylo před tím, nyní opět píšu. Jen teď už vím komu. Neznám sice obličej, neznám ani jméno nebo adresu, znám jen písmenka od tebe. Pouhé tečky na monitoru, které ke mně nesou tvá slova a myšlenky. Obyčejná písmenka, která dokážou zahřát více než obětí… v tuto chvíli. Mám ráda písmenka… unesou vše, víc než člověk dokáže říct nahlas. Bohužel, ty máš raději komunikaci slovy, asi tě tím budu často zlobit, ale psaní je krásné. Slova byť vyřčená nebo psaná, není to jedno? Možná tě tím odradím, možná jsem tě zaujala, ale je to jen kratičké poblouznění, které velmi rychle odezní.

Vlastně nevím, čím jsem tě tak moc zaujala. Ano, stává se mi to často, možná mám v sobě něco, co ostatní přitahuje nebo láká. Nevím co a ani nevím, kde je to, uvnitř mne samotné, schované. Ale vím, že tak na lidi působím. Někdy je to příjemné…

Tvůj zájem mě, samozřejmě, velmi těší, byla bych pokrytec kdybych to předstíraně popírala. Dělá mi dobře být objektem tvého přemítání, i ta slova lehkého komplimentu. Jen mám strach (jako vždy), není to poprvé a vím moc dobře co bude následovat. Je to pokaždé stejné, někdy je to rychlejší, nebo intenzivnější, ale vždy to dopadne stejně. A možná právě proto už se nenechám tak lehce omámit, jsem nedůvěřivá a držím si odstup… Nebo alespoň doufám, že se mi daří v tobě tuto iluzi udržet. Protože sama dobře vím, že už jsem chycená… jako vždy.

Ale ta hra na částečnou nedostupnost mne prozatím baví a dává tomu zvláštní nádech. A jak vím, že jsem chycená? Dnes mi přeběhl po mysli maličký záblesk žárlivosti, ač na to nemám právo, byla to kratičká myšlenka po naší třídenní známosti. Možná je to symbolické, trojka je mé šťastné číslo (nevím, proč se tomu tak říká, nikdy mi asi štěstí nepřineslo, ale mám jej prostě ráda – ačkoliv mi není souzené dle mého data narození, vybrala jsem si trojku sama) a měla bych tedy být opatrnější a snažit se na tebe více neupnout.

 

Už víš další drobnost, znáš mé „šťastné“ číslo, a spolu se zeleně uplakanýma očima a snahou zapamatovat si vůně různých dní a událostí… je to třetí věc, kterou jsem ti prozradila.

 

Včera jsi řekl, že se snažím působit drsně… opět si to neuvědomuji. Zřejmě si kolem sebe stavím stále větší zeď a ačkoliv si připadám přístupná celému světu, snažím se sama sebe oklamat. Nebo taková jsem a ty jsi to nepoznal, špatně jsi mě odhadl – má to snad znamenat, že je vše jinak, že se oba mýlíme a bude to pro nás jen ztráta času? Asi vím, co by jsi mi na takovou myšlenku odpověděl. Měníš mě…

Řekl jsi, že jsem chytrá a dokážu v mužích vyvolat pocit, který je nutí snažit se mne udělat šťastnou… protože působím jako křehká, zranitelná, smutná… hezky řečeno chudinka. Já bych spíš řekla zlomená duše, ale jako vždy… si to neuvědomuji. Pokud to znamená, že tak opravdu působím a tedy taková doopravdy jsem, mám sakra co měnit a čeká mě tvrdá práce.

 

A možná to znamená, že jsem tě opravdu potřebovala potkat, abys mi ukázal, že život může být i hezký.

 

Myslím, že to pro dnešek stačí. Je pozdě, a i když neusnu hned, půjdu si lehnout. Budu o tobě přemýšlet, o všem co se stalo za poslední dny, budu si dávat sliby, které hned ráno zapomenu… a budu se těšit na tvá zítřejší písmenka.

---