DŮM SMUTKU

Děkuji Petře.

Jo jo taky tam patřím......a dost z nás, ale kdo si to přizná......:(.Tipuji.

Dekuji

Dobré*

koloušku děkuji

Smutné domy, smutné osudy. V podobném jsem také chvíli byla, i když tam sebevraždy nebyly. T*

Jiří, díky.

Každý, i ten nejmenší dům se může proměnit na dům smutku.  

Stačí tak málo...

*

unisex: Myslím, že jsi trošičku chvátal při čtení mého komentáře. Takže jak jsem došla k tomu, že psychiatrické léčebny jsou místem koncentrované bolesti? Podle mého nejen ty... a tak jsem to také formulovala. Jsou to i jiná nemocniční oddělení.

Stejně jako jsem na druhou stranu neřekla, že venku je to jen samá řešitelná sranda. To rozhodně není, a myslím, že o tom zdaleka nejen já vím své. Ale vidím dnes a denně jak se v podstatě z řešitelných věcí kolikrát dělají naprosto zbytečná „dramata“... někdo ale pochopí, že dělal z komára velblouda, až když toho velblouda potká, protože do té chvíle ani netušil, jak velké je to zvíře. Ostatně neslyšela jsem to pouze z jedněch úst onkologického pacienta nebo jeho blízkého: „Jaké blbosti, jaké malichernosti jsem dřív řešil, v čem všem já viděl životní problém… tohle je problém“. Nemoc je vždy problém, ať už je léčena kdekoliv, např. i na psychiatrii. Nemoc je vždy bolest (ať už na těle nebo na duchu) a na tom tedy opravdu nic veselého není… tak já vnímám autorčiny domy smutku.

Já v tomhle díle necítím žádné (a tím méně negativní) ocejchování naší psychiatrie, či zjednodušování problematiky tím, že by se dělali z psychiatrických pacientů sebevrazi, bizarní chodboví pochodovači. Realitou ale je, že mnozí se těmito pacienty stávají právě po neúspěšném sebevražedném pokusu. Stejně jako je realitou, že se pochoduje po chodbách… nejen na psychiatrii, pokud nám to aktuální stav dovolí. Jako bizarní to může vnímat a popsat jen ten, kdo se nevcítí… a tím rozhodně není ten, kdo sám někdy pochodoval. Na mnohdy osamělém, do sebe uzavřeném „pochodování“ totiž nic podivného, výstředního není… je v určité chvíli spíš přirozené. Naše psychiatrie nejsou domy smutku v tom smyslu, že by se život v nich nikdo nesnažil „oveselit“, mění se, a už dávno nejsou „odkladišti“ pro psychiatrické pacienty. Jsou domy smutku ve své podstatě, protože jsou místy nemoci, místy bolesti… a myslím, že o tom dílko autorky je. Alespoň já ho tak vnímám.

Promiň, to mi nějak uniklo, prostě jsem se koukla na kartu a tam je ,,to". Napsala jsem to, co jsem napsala a žádné hlubší detaily nemám potřebu prezentovat, alespoň ne teď. Takže, když ty se chceš svobodně pohybovat a vyjadřovat, tak to dopřej i mně a jiným. Já nenapsala žádnou ,,diskusi" a vše co jsem potřebovala napsat i Tobě k Tvé kritice, jsem už napsala. Opravdu už nevím, co k tomu psát jiného. Prostě nevím, co je špatného na tom, že Ti navrhuji, abys to třeba dál již nečetl, když si prve psal, že Tě to svým způsobem rozčiluje. Měj hezký večer.

Reaguji tu v mužském rodě, tak najednou nechápu, proč ze mě děláš "to". Mimochodem: nesetkal jsem se doposud s nikým, kdo by o sebevraždě lehce uvažoval. Jsi první. A myslím, že mi nemusíš doporučovat a nikam mě směřovat. Cítím se jako svobodný člověk a rád se také svobodně vyjadřuji a pohybuji. Možná, že kdybys právě zabředla do těch detailů, dostala by ses k podstatě.

Milé unisex, nevím, jestli si tam bylo, či ne. Ale ani to není důležité. Toto dílko, pro Tebe evidentně pochybného rázu, vzniklo z mých skutečných a prožitých vzpomínek a pocitů. Bizardní chodbové pochodovače tam nepopisuji, prostě jsme se tam z nudy takhle procházeli, ta chodba byla dost dlouhá... Já osobně jsem se tam ocitla dobrovolně a v době, kdy jsem pomalu ale jistě začala o sebevraždě lehce uvažovat, vlivem těžkých depresí. V té době tam běhenm tří týdnů postupně přijali asi 17 lidí, kteří za sebou pokus o sebevraždu opravdu měli. I personál, nikoliv léčebny, ale psychiatrického oddělení fakultní nemocnice, sami byli udiveni, kolik takových případů měli v tak krátké době. A co se týče stigmatizace, tak věř milé unisex, že já jsem ta poslední, která by k tomuto měla nějaké tendence. Spíš jsem to zažila v té době z druhé strany. V podstatě jsem kvůli tomu, že jsem ,,prošla hospitalizací na psychiatrii, přišla o práci. Dokonce mi tehdy i v té nemocnici nabízeli právní pomoc, že s tím mají zkušennosti...Ale to už zabředávám do detailů, které nejsou tak podstatné. Jen se snažím vysvětlit, že já proti naší psychiatrické péči nic nemám, naopak mi pomohli a využívám se svým autistickým synem v plné míře tohoto medicínského oboru. Takže jestli na Tebe mé dílko zapůsobilo nějak dráždivě a rozporuplně, opravdu v tom nebyl žádný takový úmysl. Tak třeba mohu doporučit, abys to již nečetlo, abys bylo v klidu. Je zde spousta jiných děl, která si zaslouží jistě Tvou pozornost. Nicméně i tak mě Tvá návštěva těší a doufám, že se zase někdy přijdeš ke mně podívat. Ráda Tě uvidím.

NaVov2: nerozumím, jak jsi došel k tomu, že oddělení psychiatrické léčebny je místem koncentrované bolesti.. a ani nevím, na základě čeho by tam člověk po příchodu měl dojít k uvědomnění, že to, co prožívá ve světě, jsou malichernosti a řešitelné věci..

stávající psychiatrické léčebny nejsou žádné domy smutku, jak se tu předestírá..opět tu cítím podprahově tendenci stigmatizovat psychiatrickou péči u nás, dělat s psychiatrických pacientů sebevrahy, bizarní chodbové pochodovače..

Printe, médeo, moc vám děkuji.

*

Těřko co dodat k tomu silnému tématu...*

Naďo, děkuji. To jsi napsala moc hezky. Vždycky se těším na Tvé komentáře, někdy mají možná víc hlavu a patu než samotné dílo...Hezký den.

Kolikrát si říkám, že by každý měl jednou navštívit takový dům smutku, nebo jiná podobná místa s koncentrovanou bolestí, sednout si do koutku a jen vnímat... mnozí by spíš pochopili, jak často se zbytečně z malicherností a řešitelných věcí dělá velký problém, protože vlastně ani moc nevíme, co skutečný problém je... a třeba i to, jak právě obyčejná slova jsou pro ta místa ta pravá.

T***

Romane díky.

Rozčilit jsem Tě určitě nechtěla a ani nikoho jiného. Zatím jsi první, kdo to píše. Co člověk, to názor. Přeji dobrou noc.

no, já ti nevím, jestli tohle psaní je skládání myšlenek.. spíš v tom cítím trochu psaní pro senzaci.. pro mě ses v tý svý básni do nikoho nevcítila.. nevidím v tom empatii, pochopení jinýho světa.. trocha mě ten způsob i rozčiluje.. dobrou

Nevím jestli ja, ale ano určitě. Jinak nevím, co Ti k tomu napsat, nepovažuji to za žádnou objevnou myšlenku. Ani jiné své výtvory, prostě si jen tak skládám své myšlenky. Nic víc a nic míň. I tak děkuji za návštěvu a přečtení. Hezký večer.

to jakož e je pojí to místo ja? to je fakt objevná myšlenka

Presne tak,svata pravda. Dekuji.

ano, dům smutků ... ale i nadějí ...  *

Děkuji Juliano...

Dobře přenesená atmosféra klidu s vnitřním napětím*

Potomku díky, lépe bych to nenapsala.

Alegno, děkuji. Vladimíre díky. (Plzeň) sveřep, děkuji Vašku i Tobě děkuji. vílo díky za hvězdičku. Peter,bohužel jsem moc nepochopila, jestli zvláštní dojem je špatně nebo dobře, ale to neva. Díky za čtení.

Alegno, děkuji. Vladimíre díky. (Plzeň) sveřep, děkuji Vašku i Tobě děkuji. vílo díky za hvězdičku. Peter,bohužel jsem moc nepochopila, jestli zvláštní dojem je špatně nebo dobře, ale to neva. Díky za čtení.

počúvam pri čítaní hudbu

a ona sa mi pri každom takte zadrhne

z toho ten zvláštny dojem

emotivní!

tip**

parádní závěr

marcelka to napsala přesně, vžíváš se***

Petre,diky

Mozna proto,ze se tak strasne bojim te sve...dekuji.

vieš to,vieš sa vžiť do cudzej bolesti *

marcelo, děkuji za tolik hvězdiček

************

Gabi díky. Na vysvětlení, ten chlapík přestal brát z nějakého důvodů své léky. Proto se mu to takhle šíleně rozvinulo. On ty hlasy v normálním léčeném stavu neměl. Naštěstí medicína jde dopředu, takže se vyvíjejí stále lepší léky, které nemají tolik vedlejších účinků, kvůli kterým je někteří psychotici svévolně vysadí.

Nevyšlo to a šlachy jsou naštěstí v pořádku.

naštěstí? určite nie je ľahké s týmito hlasmi žiť a ani pre blízkych žiť s človekom, ktorý trpí

nie, nepropagujem dokonanú samovraždu, len sa zamýšľam

ty si to napísala dobre Jéčko, spôsobom nakuknutia, naťuknutia, podnetu na zamyslenie *

 

To je asi pravda. Však jsme tomu tehdy tak říkali. Dík.

Jde z toho smutek. *