HRYZZLI GRIZZLY

7. 9. Kapitola sedmnáctá – Město duchů

Ráno jsem porušil naši dosavadní tradici tím, že první úsek autem vždy řídil Ota. Jelikož jsem klíče odmítnul dát z ruky :) sedl jsem za volant a vyrazili jsme směr další národní park...tentokrát do Mamount. Zde jsem zažil asi nejlepší úsek cesty za volantem, kdy jsem se mohl dostatečně vyřádit v uzoučkých silničkách, klikatících se podél kopců. První zastávka byla u malého malebného jezírka...kde jsem si smočil svoje nožky. Poté jsme nabrali směr hlavní bod, ze kterého se šlo na dvě místa, které jsme museli vidět. První z nich byly devils post pile....ty se vyznačovaly kamenými útvary do tvaru, jako jsou včelí plástve a zároveň šplhaly do oblak, takže to připomínalo varhany. Dalším bodem byly vodopády, které byly vzdáleny 4 míle. Ze začátku jsme šli lesem, takže se dá říct, že se jednalo o příjemnou procházku. Poté jsme přešli kopec a najednou změna...les zmizel, hlavně díky obrovskému požáru z roku 1992, který zdejší les přeměnil na step bez jediného stínu. Když jsme došli k vodopádům udělali jsme pár fotek a vyrazili nazpátek. Zpáteční cesta, ačkoli byla stejně dlouhá, mi přišla kratší. Těsně před příchodem k parkovisti jsem neodolal a otestoval jsem místní horský potůček, který byl nádherně osvěžující. Ani  po tom jsem se nevzdal klíčů od auta, takže jsem si mohl vychutnat i zbytek, krásného šoférování zdejší krajinou. Při výjezdu na úpatí skal nám místní ranger doporučil ještě vyhlídkový bod, ze kterého bylo vidět na celý park. Následovala moje poslední část řízení v dnešním dnu a to přejezd do městečka duchů Bodies. Součástí příjezdu byla i offroadová cesta, moje první, kterou jsem si náležitě vychutnal :) . Po příjezdu do Bodies nás přivítalo zlatokopecké městečko, které zažilo největší boom v druhé polovině devatenáctého století, kdy se zde těžilo zlato (podle informací ho bylo celkem za více než sto mega v tehdejších doláčích...což v přepočtu na dnešní hodnoty hodí  mnohem vyšší částku). Tuto informaci nám později potvrdil i místní průvodce, který nám mimo jiné potvrdil, že zde nebyl problém sehnat jakékoli zboží, včetně toho z Evropy. Žilo zde prý až deset tisíc lidí a docela mě pobavila historka o místním pravidelném článku v novinách, který se nazýval „Men to Breakfest“ kde byl každé ráno zveřejněn seznam lidí, kteří našli svoji kulku minulou noc (proto ti muži k snídani, k hokám by to moc nešlo :)) ). K dnešnímu dni je ovšem toto městečko více jak šedesát let bez obyvatel a funguje již jen jako skanzen. Ve zdejším obchodě ze suvenýry jsem dokoupil zbytek dárků pro rodinu...takže už se mohu klidně vrátit domů, byť to ještě pár dní nehrozí :) . Poté jsem řízení přenechal Otovi, který nás vzal na obědovečeři. Jelikož jsem v místní jídelním lístku našel pizzu, neváhal jsem ani chvilku a objednal jsem si střední velikost. Ovšem i ta byla nad mé síly a tak jsem si na konci našeho hodování potupně požádal o box a víc jak čtvrtinu jsem si odnes na zítřejší ráno. Pak nás čekalo hledání kempu, které se protáhlo až do noci. Když už jsme našli, tak nás místní kempař upozornil na box. Nevěnovali jsme mu doposavad žádnou pozornost, ale to se rázem změnilo, když jsme zjistili účel boxu. Sloužil totiž jako skrýš jídla před medvědy :/. Ihned jsme tam náházeli všechno jídlo neb... welcome California :)  .