.memorize me.

Občas si ještě vzpomenu. Dnes ses mi zdála. Jak déšť jsi vkapala do ložnice a vešla mi za víčka. Stále ty: v mikině s kapucí, s plnými lícemi. Můj modlitební obraz.

Přicházíš vyplnit prázdnotu. Spatřím tě a je mi k pláči: jako světlo usvědčuje tmu, že je, tvé ztělesnění probouzí bolest.

Člověk malý vzrůstem sahající po krásném jablku visícím na metry vysoko.

A co je podivné: i po zkušenosti, jak trpce chutnáš, utíkám se k tobě jak k vykoupení.

Kde jsem se zapomněl? Existenci přece nejde vykoupit. Mohu ji jen snášet. Když je k neunesení, mohu se jí vzdát. Jiné možnosti není.

A jak se mám? Jak prašná cesta táhnoucí se přes islandské kopce. Místy překřížena řekou, vodopádem, místy páchnoucí sírou. Klenu se, stále dál, jiné volby nemám. Vybaven smysly, vzpomínkami, kráčím dál. Ze setrvačnosti. Protože tu se-trvávám. A ty jsi přede mnou. Jak naděje.

Láska je kráčet po té cestě ve dvou. Chvílemi, kdy se díváme stejným směrem, slyšíme se navzájem.

Láska je, kdy tu jsme i pro druhého.

Nezbylo mi, než si ve městě pořádně vyprat hlavu v chlastu. To nemělo s láskou nic společnýho. Viděl jsem promenády pokérovaných děvek, vlekoucích se od baru k baru, přepičelých právníků, pokyvujících přemoudřele hlavou. Viděl jsem otce znásilňující vlastní dcery, matky otáčející se zády. Viděl jsem město vařící se v přesmaženém oleji, město postižené rakovinou dnešní doby.

A ráno?

Nezbylo mi se probudit. Přešlo to. Dobrečel jsem.