58. SUPERKOULE - sádra - soutěžní dílo č. 3

První návštěva

     Oškrabávám připálený spodek bábovky. Nějak jsem ji zapomněla včas vyndat z trouby. Jsem lehce nervózní. Dnes totiž ke mně prvně přijde On – Ondřej. Pravidelně mě už tři měsíce každý čtvrtek večer doprovází domů z kurzu španělštiny, u dveří se zeptá, zda ho pozvu na kafe, já řeknu, že ne a on jede přes půl města zpátky na kolej. Je docela vytrvalý. A navíc úžasně statečný. Minulý týden ho přepadli dva mladíci, ale on je přepral. Zlotřilci totiž netušili, že umí boxovat. Jenomže jeden z nich měl tak tvrdou hlavu, že když mu Ondřej dal pěstí, zlomil si o ní v ruce nějakou kůstku. Teď má pravici v sádře. Což mu vadí, neboť potřebuje dopsat seminární práci do školy. Nabídla jsem mu tedy, aby v sobotu přišel, že bude diktovat a já mu to napíšu.

     Ta bábovka sice nevypadá příliš vzhledně, ale snad bude jedlá. „Jejda, už zvoní.“ Otevřela jsem dveře a poklesla mi dolní čelist. Na chodbě stál On s kufrem. Zatímco mozek zpracovával viděné do strašlivé myšlenky, že se ke mně Ondřej stěhuje, zmobilizovala jsem mimické svaly a jakž takž se mi podařilo vytvořit usměvavý obličej. „Ty někam odjíždíš?“ Zeptala jsem se raději hned, abych případně mohla dveře včas zabouchnout. „Ne, to je špinavé prádlo. To víš, s tou rukou prát nemůžu.“ Tentokrát jsem spodní čelist zadržela včas a pronesla něco rádoby vtipného o tom, že si měl nechat udělat umělohmotnou sádru, která není ve vodě rozpustná. Nicméně od této chvíle to přestával být On, ale začínal být pouze on. Nasměrovala jsem ho ke koupelně. Ze změti triček, slipů a mikin, kterou jsem cpala do pračky, vypadávaly podivné bambule. Při bližším ohledání jsem zjistila, že jsou to ponožky, vždy dvě smotané dohromady. Statečně jsem koule rozmotávala a házela k ostatním svrškům. „Proč máš ty ponožky tak smotané?“ „Přece aby byly spárované.“ To se mi zdálo poněkud nelogické. „Nechápu, proč je třeba spárovávat špinavé ponožky, když se před praním stejně musí rozmotat. Spárují se až po usušení.“ Lehce uraženě řekl, že se to tak dělá a jestli se mi to ekluje, udělá to sám. Samozřejmě, že mi to vůbec nevonělo, ale už jsem měla téměř všechny v pračce. Odvedla jsem Ondřeje do kuchyně a předložila mu svůj pekařský výtvor. Zakousl se do bábovky, uchechtl se a řekl: „Jé, tys jí připálila.“ Jako bych to nevěděla. Taky mohl dělat, že si toho nevšiml. „Tak jí nejez.“ „Já to nějak skousnu.“ Nakonec skousal přes polovinu celé bábovky. Moje nálada během návštěvy klesala až ke stupni 0. Mrazivé hodnoty získala poté, co jsem v počítači otevřela jeho seminárku. Hned v první větě gramatická chyba. „Můžu ti to tady opravit?“ „Jo, díky.“ Za odměnu mi vlepil pusu na rameno. Opravované chyby jsem přestala hlásit po osmé puse na stejné místo, neboť mi bylo jasné, že vzhledem k jejich počtu bych tam určitě měla modřinu. Bylo vidět, že Ondřejovi se u mne nějak zalíbilo, jenže on se mi nějak znelíbil. Diktování seminárky nevěnoval patřičnou pozornost, nepatřičnou pozornost však začal věnovat mé osobě. Rozhodla jsem se jeho návštěvu ukončit pod zcela neprůhlednou záminkou, že je mi to sice strašně líto, ale už budeme muset skončit, neboť jsem kamarádce slíbila pohlídat dítě, jelikož tato kamarádka jde do divadla a spoléhá na mne. Ondřej odcházel evidentně nerad. Zabalila jsem mu zbytek té připálené bábovky, za což byl evidentně rád. Příští rok se přihlásím raději do jiné jazykové školy.