Vzpomínka z dětství (Pták Noh)

Z dáli je slyšet bití hodin.

Jedenáct…

Noc.

Šero.

V matném přísvitu majáků pouličních luceren se nažloutle rýsují dvě okna ložnice.

Ve stínu mezi nimi stojí obrovské nohy. Sahají až nad obdélníky zšeřelých oken. V temnu pod stropem na nich spočívá velké ptačí tělo. Skrývá se ve stínech, ale siluety zřetelné ve mdlém přísvitu hovoří jasně… Je to Pták Noh!

Dokud se dívám, tak se nehýbe, tají svou přítomnost. Vznikla by panika? Bolelo by ho to, kdy byl spatřen?

Sleduje mne. Slyším jeho tlumený dech, vnímám klidný a pomalý tep jeho srdce. Cítím jeho myšlenky, jeho soustředění nehnutosti. Jeho silné nohy jsou jako sloupy, jeho tělo jako most – napjaté, nehybné.

„Ptáku Nohu, prosím, neubliž mi, nevylekej mne, nerozbij nám dům…“ modlím se k němu mimoděk „…a jestli tě bolí nohy, klidně se protáhni. Já to na tebe neřeknu.“ slibuji ve své modlitbičce.

Noh stále zůstává nehybný, ale cítím, jak se ke mně blíží jeho mysl. Pookřál, napětí z něj trochu spadlo. Už není tak nedostupně tajemný.

Můj strach se též ztratil, zůstává jen úcta. Najednou je mi tak lehce a příjemně. Vpravo vedle mé postele se na stěně cosi zalesklo, zasvítilo. Ne, už to vidím lépe, to není na stěně, to je ve stěně! Malý otvor studeného světla uzavřený v omítce. Jako díra po suku v prkenné ohradě … Snažím se dotknout toho světla, ale šátrám jen po hladké stěně, ruka nevstoupí do světelného oka. Je studené a na pohmat stejné jako okolní omítka. Žádná prohlubeň, žádný otvor. Sleduji světlo z blízka, je jako záře fosforu. Přikládám oko k pomyslnému průzoru. Chvíli je vše rozmazané. Namáhám zrak, ano! Vidím zahradu – jabloňový sad – zalitou stříbřitou září, snad měsíce, snad stříbrného slunce… Je tam tak krásně, čisto, jasno, milo a dobro. Cítím ten poklid, vznešenost a blaho…

Ucuknu hlavou ode zdi. Nemám sílu déle setrvat. Ten prostor, ta zahrada za zdí mě přitahovala stále víc. Ještě chvíli a má duše, já?, se protáhne průzorem a vstoupí. Již nikdy by se nechtěla vrátit. Již nikdy by nemohla…

Ještě ne, Ptáku Nohu, ještě ne… Ale již vím! „Kdyby bylo nejhůř, prosím, dej mi sílu Vstoupit a odpust mi, že tě tu nechám samotného!“ dokončuji konečně svou modlitbu.

Z dáli je slyšet bití hodin.

Půlnoc…

Usínám a Pták Noh se konečně může protáhnout…