Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Žila byla jedna malinkatá myšička. Měla strašně ráda louky a ráda po nich běhala. Bydlela ale se svýma dvěma sestřičkami, jedním malým bratříčkem a svými rodiči ve velkém domě v ještě větším městě. Bylo tam sice krásně, bydleli na okraji města, ale louky byly stále více a více vzdáleny – město se rozrůstalo jako tma, která se krmí sama sebou… A ještě tam byl jeden velký, černý a protivný kocour. Velký jako dům, černý jako samota a protivný jak daně – takový on byl. Ale naše rodinka měla veliké štěstí, protože žila u jedné staré paní, která měla ráda všechna zvířátka. A tak se stejně dobře starala o kocoura jako o naši myší rodinku.
Jak ale postupoval čas. Kocour stárnul, paní Dvořáková stárla (tak se totiž ona naše dobrotivá stařenka jmenovala), město rostlo stále více do všech stran a louky najednou nebyly nadosah. Bylo to velmi divné nemít kam jít na procházku. A tak se myší rodinka rozhodla něco s tím udělat. „Lidi nezměníme“ řekl tatínek, „musíme se odstěhovat“ prohlásila maminka. A jak řekli tak i udělali. Kocour se na stará kolena smiloval, nebo spíš začal být už trochu senilní, a poskytl myšičkám „odvoz“ na svém hřbetu. Znal město dobře, ale dlouho už venku nebyl a tak ani pro něj nebylo snadné pohybovat se mezi auty, tramvajemi, autobusy, lidmi a v tom spěchu kolem. Ale nakonec se podařilo. Po dlouhém a namáhavém běhu – z kopce, do kopce, zase do kopce, po rovině, doprava, doleva a dolů – dospěli až na okraj města. Postupně se rozloučili, vzali si své batůžky se zásobami, které jim dala paní Dvořáková na cestu, a začali mizet do tmy. Ještě dlouho viděli dvě smutná světýlka zářící do černočerné tmy a slyšeli smutné mňoukání na rozloučenou.
Když už si mysleli, že dále nemohou, ucítili mírný vánek. Bylo to dlouho potom, co neviděli ani neslyšeli vůbec nic. Hluk města ustal nadobro. A když už ani malá myšička neviděla ani na krok, a to už je opravdu tma jako v pytli, rozhodli se zastavit a utábořit se, jestli se ale tomu vůbec táboření dá říkat.
Po krátkém, leč osvěžujícím, spánku se probudili skoro všichni současně. Byla ještě trošíčku tma, ale bylo znát, že za chvíli má začít svítat. A taky ano. Nedlouho potom, co se všichni stačili nasnídat, vykutálelo se nad nejbližší kopec sluníčko jako velké žluté jablko. Město v dáli vypadalo spíše jako šedá šmouha uprostřed zelených luk. Jen pavoučí sítě – silnice – se protkávali zelení jako ošklivý plevel.
Najednou se všem lépe dýchalo. Viděli opravdové slunce, které ve městě už nebylo vidět. A tak skončila jejich pouť. Našli svůj nový domov. Našli nové přátele. Byli šťastni. A malá myšička mohla běhat po loukách jak si vždy přála...
Tak nevim. Bud bych to publikovala v kategorii Pismaci detem (protoze to dilko mi pripada opravdu jako pro nejmensi) anebo si s tim trosku pohrat. Pripada mi to takove nemastne - neslane.
Písmák