Těžké psychopatično

Tuhle povídku si píšete vy sami. Základ je jednoduchý : Mrtvý muž, co může cokoliv. Co bude dělat? To záleží na vás. Na první dotaz jsem dostal tip, aby šmíroval v koupelně a byl tam sex a porno. Nevzal jsem to úplně doslova, ale v koupelně se tam pár scén odehrává. Posuďte sami:   

                     Těžké psychopatično

    Je letní večer. Krásný letní večer a jeden úspěšný člověk ve svém přepychovém hotelovém pokoji popíjí Martini. Zasněně se dívá do centra města, které v šeru letního večera svítí, a hraje všemi barvami. Náhle něco prolétne kolem velikého okna. Člověk se zájmem sleduje co to je, co ho vyrušilo od poklidného odpočinku, vypadá to jako lidská postava. Člověk ztrácí o padajícího zájem, koneckonců není to jeho starost. Znovu se zadívá na siluetu města a usrkne ze svého Martini, a zamyslí se: co pak asi budu dělat zítra.

          Svist větru, dopad na střechu auta a rána. Rána dost veliká na to aby se člověk zabil. Hukot sirény a křik ženy. Zvuky, které nenaruší klid v nočním velkoměstě.

           Probuzení, to bolestné probuzení, někdo vám utahuje šrouby v hlavě ,a jak to vypadá, dělá to s nesmírnou důkladností. Celé jeho tělo zaplavuje nesnesitelná bolest, ale cítí ji tak nějak vzdáleně. Otevřel oči a rozhlédl se kolem sebe. Leží vmáčknutý ve střeše auta pod hotelem ze kterého před chvílí padal. Něco lepivého pokrývá jeho tělo, v prohlubni střechy auta, kterou vymáčknul svým dopadem je té tekutiny pořád víc. Není to voda, je to krev.

          Jeho krev.

          Přichází další nával bolesti, ale už ji nevnímá. Cítí krev v plicích a bolest zpřerážených končetin. Je mu teplo a začíná vidět světlo které k němu sestupuje. Slyší křik ženy a zdáli řev sirény, možná je to sanitka, možná policajti.

           Už to nezjistí.

           Světlo se stále blíží k jeho tělu ale on necítí strach. Možná cítí  zvědavost, ale necítí strach. Cítí se klidný.

           Klidný.

           Z plic naplněných krví se vydral poslední doušek vzduchu a srdce přestalo bít. Světlo pohltilo tělo a byl konec. Nebo začátek?

           Možná oboje.

           Otevřel oči.          

           Otevřel oči a myslel jen na jedno: na pomstu. Někdo ho strčil přes zábradlí. Někdo se mu vetřel do života a zničil ho. Zpřetrhal, co zpřetrhat šlo, a ani se neobtěžoval ho na to upozornit.

           Posadil se, ale jeho tělo leželo dál.

           Vida přece jen existuje život po životě, ale takhle si ho nepředstavoval. Podíval se na své ruce. Jsou trochu přízračný ale pořád použitelný. Musej bejt protože mám v hlavě jen jedno: „najít toho zmrda co mě poslal expres na střechu toho pitomího auta. Snad ještě bude na střeše.

            Nechává bez povšimnutí své mrtvé tělo a rozběhl se.

            Běží, v mysli je jen jedna myšlenka: POMSTA.

            Doběhl ke dveřím vchodu a šáhnul po klice. Nic, ruka prochází sklem dveří. Prošel skleněnou stěnou dveří zaujatý sám sebou a svou novou schopností. Skočil a proplul stropem, octl se v prvním patře.Octl se v pokoji, kde se žena oddává rozkoši. Ani jeden z nich si však toho druhého nevšímá. On protože má jiné starosti. A žena? Jak může člověk vidět nehmotného?

             Několik dalších skoků ke stropu a je na střeše. Cítí se opojený vlastní mocí. Rozhlíží se po střeše, aby našel svého vraha.           

             Nikdo na střeše není.

             Zaslechnul klapnutí zámku od dveří na schodišti. Prošel dveřmi a dal se do sledování temné postavy, kterou zahlédl koutkem oka, jak sestupuje po schodech dolů. Když jí dohonil, pokusil se na ní zezadu skočit a svým tělem strhnout na zem. Jak bláhová představa pro někoho, kdo nemá tělo. Pocit moci je pryč, vystřídalo ho překvapení a obavy. Předtím než propadl podlahou do spodního patra stačil zahlédnout ženu v černém plášti, jak mizí ve třetím patře.           

              Skok ke stropu a je opět za ženou. Za tajemnou neznámou. Žena vytahuje z kapsy klíč od pokoje, jeho klíč od jeho pokoje.

             Co tam chce sakra dělat? Ptá se sám sebe a pokusí se jí znovu udeřit. Znovu marně. Dostavuje se zoufalství.

             Žena se jen nepatrně zachvěje a na šíji se jí postaví několik málo chloupků.

             Nějak se najednou ochladilo.

             Neznámá vstupuje do pokoje.

             Postel je neustlaná a u puštěné televize je vypnutý zvuk. V pokoji je cítit pach potu dvou těl. Pro někoho pach lásky, pro někoho pach který nenávidí. Z koupelny je slyšet sprcha a také se odtamtud ozval ženský hlas: „Miláčku už jsi zpátky? Pojď se ke mně přidat.“ „Neboj se miláčku, hned jsem u tebe“ odpoví neznámá šeptem pro sebe, a ze záhybu pláště vyndala velký nůž.

            „Jano uteč!!“ zakřičí on, ale kde nejsou hlasivky, není žádný zvuk.

             Neznámá si odložila svůj kabát a vydala se ke dveřím od koupelny, otevřela je a do tváře se jí nahrne pára a vůně koupelové soli. Nevšímá si ani páry ani jeho zoufalých pokusů jí zastavit. Beze spěchu dojde ke sprchovému koutu a otevře ho. Pod sprchou stojí nic netušící blonďatá dívka. Jak zaslechne zvuk otevírajících dveří, otočí se a s očima zalepenými vodou napůl řekne a napůl vzdychne: „Miláčku pojď ke mně.“

             Pak prohlédne.

             Ozve se svist a nůž se zaboří do jejího břicha, dívka překvapeně vyjekne, ale ruka přiložená k ústům zamezí dalším zvukům, je slyšet jen tekoucí voda a nůž jenž znovu a znovu proniká do dívčího těla. Dívka klesá na podlahu a naposledy vydechuje. Neznámá ještě Janě podřezává hrdlo.

              „Neboj se, neplakej.“ Prohodí neznámá k umírající Janě která se pomalu sesouvá na zem. Neznámá se sklání k napůl sedící, napůl ležící Janě která již jen potichu vzdychá a čeká na nevyhnutelné. „Pšššš...“ Neznámá hladí Janu po tváři, a svou tváří se přibližuje k Janině pořezanému hrdlu. Neznámá přitiskne své rty na Janino hrdlo a dlouze Janu políbí.

              Pro někoho ten polibek trval celou věčnost.

              Neznámá vstává, obléká se a bez ohlédnutí odchází a vzorně za sebou zamyká dveře, třetí osoby co se jí se zoufalým křikem celou dobu snažila zastavit a nyní se sklání nad mrtvou si ani jednou nevšimla.

              A jak si asi má člověk všimnout nehmotného?

              Jana sedí v koupelně a přestává se třást. Ve spáncích cítí stále pomalejší tep svého srdce. Cítí jako by jí někdo objímal, ale je to jen tak divně vzdálené, v koupelně je sama, ale pořád slyší zoufalý nářek: „Jano né, Jano né..“ tep srdce je stále pomalejší a jí se chce tak moc spát.

              Spát.

              Jana otevřela oči a uviděla ho jak se nad ní sklání. Její tělo bylo od krve.

              Od její krve.

              Řekne jen: „Miláčku proč?“ a on jí odpoví: „Nevím.“ pak se obejmou a políbí. Oba dva se pevně drží v náručí a líbají se, ze zavřených očí se oběma řinou slzy. Slzy smutku ale možná taky štěstí, to ví jen ti dva. Tolik smutku v jednom dni nemůže nikdy vynahradit krátký okamžik štěstí. Snad teď aspoň budou spolu. Navždy spolu...

              Jsou tak zabráni jeden do druhého, že si ani nevšimnou bílého světla, co se k nim blíží od stropu koupelny.

              Pak je světlo obklopí a on vidí jen bílou mlhu. Světlo zmizelo a on zůstal v koupelně s prázdnou náručí a jejím mrtvým tělem. Koupelnou se rozléhá tichý nářek, který slyší jen on sám: „Miláčku proč?“ Jeho nesouhlasného křiku si nikdo nevšímá. Není to vůbec neobvyklé když jeho křik nikdo neslyší.

              Cítí se zoufalý.

              Rozběhne se proti zdi- chce to skončit. Proběhne skrz stěnu ven. Pád ze třetího patra jeho nehmotnému tělu nijak neublížil. Dopadl právě včas, aby viděl, jak si neznámá stopla taxi, a teď do něj beze spěchu nasedá. Z jeho mysli se vynoří jediné přání: Pomstu.

              Od přání není k činu nikdy daleko.

              Rozběhl se směrem k autu a skočil do kufru auta. Octl se na zadním sedadle vedle neznámé. Jaká to ale náhoda! V hlavě cítí bolest a utrpení, pokouší se jí udeřit, škrtit, kopat. Nic. jeho nehmotné ruce prochází jejím tělem bez jakéhokoliv odporu.

              Cítí se čím dál tím víc zoufalý.

              A pak se to stalo: Z posledních sil se pokusil na neznámou, jeho nehmotné tělo proniklo přes lidskou schránku-ale uvnitř. Uvnitř se zastavilo. Zaútočil na jediné citlivé místo v jejím těle-na její mysl.

              Zůstal v ní.

              Zůstal v její mysli a rázem o ní věděl všechno.

              Jmenovala se Monika a nebyla to její první vražda. Před sedmi lety Monika žila se svým manželem vcelku spokojeně až do chvíle, kdy jí muž řekl, že se šťastně miluje s jinou, a že od Moniky odchází. Od té doby Monika zatrpkla a začala nenávidět ty, kteří milovali. Napřed jen zlostně pozorovala páry na ulici, pak začala posílat výhružné dopisy, a když pak jednoho večera na cestě z práce potkala osamělý pár, události na sebe nenechaly dlouho čekat. Ráno oba milence našli ubité kovovou tyčí. Od té doby Monika vraždila ještě pětkrát. Tohle byl její sedmý pár a ve své odplatě nehodlala skončit. Jeho shodila ze střechy s náramným potěšením a Jana pro ni znamenala jen další dívku co měla to, co ona ne-lásku. Co nemá ona, nesmí za žádnou cenu mít někdo jiný.

              Stálo ho nemalé úsilí opustit její hmotné tělo.

              Vybavovaly se mu poslední okamžiky každého člověka kterého ta žena zavraždila. Prudký nával bolesti a utrpení ho donutily křičet. Ale jak může křičet nehmotný?

              Alarmy všech aut v ulici se rozhoukaly.

              Náhoda?

              Možná se jen někdo učí používat svoji moc.

              Když opustil hmotné tělo vražedkyně, přeběhl Monice mráz po těle.

              Oklepala se.

             „Ale copak, copak? Není vám nic madam?“ zeptal se taxikář.

              „Ale nic.“ Odpověděla Monika. „Jen jako by my na rameno šáhnul duch.“

              Monika netušila jak blízko je pravdě.

              Taxi zastavil na rohu ulice a Monika vystoupila. Došla domů a netušila, že on jí stále sleduje. Sledoval ji a v těle cítil bolest ran, kterými zabíjela. V hlavě cítil nářky obětí a v očích se mu odrážela stále větší zlost. Žena kterou sledoval ho zabila, žena kterou sledoval zabila Janu, žena kterou sledoval zabila dvanáct dalších lidí. Zabila šest mužů a šest žen a pořád chtěla víc.

              Mnohem víc.

              Cítil v sobě přítomnost duší lidí, co zabila. Cítil v sobě narůstající hněv a moc. Moc udělat cokoliv. Dokonce i moc zhmotnit své tělo. Konečně se necítil bezmocný.

              Vzpomněl si na jednu myšlenku z Moničiny hlavy: Měla ráda krev svých obětí, ráda ji pila. Toužila se koupat v té krvi.

              Od přání není k činu nikdy daleko.

              Prošel zdí a ocitl se v jejím bytě. Všude byl pořádek a v obýváku visela nad krbem kůže jejího exmanžela a jeho milenky.

Z rádia se linula romantická hudba, ale pouhá myšlenka mu stačila, aby rádio začalo hrát temný chorál.

              Soud začíná.

              Rozpřáhl ruce a uvolnil svou mysl. Přichází duše mrtvých. Po celém bytě se začal linout šepot: „ZABIJ.“ Jedno strohé slovo zní stále znovu a znovu. Objevují se duše mrtvých a vždy žádají jen jedno: „ZABIJ.“ „ZABIJ.“ žádají ho kůže mrtvých milenců.

               Vůle je jasná,trest přichází.

               přání je trestem!

               Monika si po dlouhém a namáhavém dni dopřává sprchu. Na její zavřené oči dopadá voda. Co je to za vodu, že tak lepí? A proč neodtéká? Otevírá oči.

               Strach, děs a hrůza se dostavují okamžitě. Ze sprchy teče krev, která neodtéká. Dveře od sprchového koutu nejdou otevřít a krve je stále víc a víc. Monika se pokouší dveře vyrazit, ale nejde to. Bezmocně lomcuje dveřmi, ale ty nejdou otevřít, někdo je drží, ale za sklem není nikdo vidět. Před Moničinou tváří se zjevuje dívka z dnešního večera: Jana.

               Podívá se Monice do očí. Vidí v nich strach. „Proč?“ jediné slovo co Jana řekne ne ústy, ale svou myslí. Ve tváři Jany se odráží smutek a bolest, ve tváři Moniky je jen děs. Pak mizí ale objevují se další tváře a vždy se ptají stejně. Krve je už po pás a stále jí přibývá. Krev je stále teplejší a už zní začíná stoupat pára.

               A krve pořád přibývá.

               Pak se z hladiny vynoří on, je hmotný a je pokrytý krví. Monika křičí, ale nikdo ji neslyší, Mladý manželský pár od vedle byl druhý v pořadí Moničiny „série“. Objímá Moniku a nechává ji vplynout do sebe. Nyní ona cítí osud a bolest svých dvanácti obětí. Hrůzné okamžiky bolesti podané v několika málo vteřinách tak bezprostředně by dokázaly strašit celé národy, ale Monika je sama. Pouští jí a mizí pod hladinou. Krve je teď po krk a začíná vřít.

                A pořád proudí dál!

                Celým domem se nese temný hlas, který praví: „Ten kdo zhřešil, nechť navěky trpí v trychtýři pekel, ať hříšník pozná svoje provinění a ať trpí. Plač hříšnice, tvůj trest přichází!!“ Domem se ozývá křik ženy, ale nikdo jí neslyší. Nemá jí kdo slyšet.

                Monika nedokáže vzdorovat a nechává svůj život vyklouznout se svého těla. Nechává se pohltit černým světlem.

                Pomsta byla dokonána.

                Až ráno policisté otevřou byt najdou vražedkyni ležet v koupelně, která je pokryta cizí krví, a na zrcadle jsou napsána tři slova:Pomsta byla dokonána . Na jejím těle nenajdou ani šrám, a přesto bude mýt obličej stáhnutý v odrazu nelidské agónie.

Při pitvě zjistí, že srdce a všechny žíly a cévy v jejím těle popraskaly.

                Policie nenajde nic cizího, žádný otisk, žádný vlas, jen na jedné policejní fotografii je v koupelnovém zrcadle možné spatřit jeho rozmazanou postavu. Ale nikdo si toho nevšimne, tak proč se tím zabývat.

                On odchází, neví kam, chce jen pryč.

                Zkouší se ptát lidí okolo na cestu, ale nikdo ho neslyší.

                Jak mají slyšet nehmotného.

                Pohlédne k obloze a zadívá se na měsíc. Jaký je asi z měsíce výhled?

                Od přání není k činu nikdy daleko.