Perspektivy

Perspektivy

Přišel jsi. Nejsi host. Neprostřu stůl, sklenice neleštím.

Vím, že mě osiříš, jménem i ulicí. Na kliku dveří

pověsíš škrtidlo a pod rohožku vsuneš balíček leukoplastí

I.

Zadrnčení zvonku u dveří

a už už dveře otevřené s vtělením přízraku, s nímž se dá hovořit pouze

z bezpečí telefonní budky. A nebo vrhat slova přes záda.

                                            Nahodile. Jako když obracíš stránky knihy ---

před očima utkvělou představu sifonové láhve z babiččiny kuchyně

                                Bezkrevné ráno, neobrvené, nezvané

„Pomáhej pánbůh!“ - Ó, znělá nezbytnosti! Potřebo zacpat prázdnotě hubu -

Však jistě. Pomáhej! Převrátit mne na znak, podat prsty nohám,

učesat oči; Pěšinka vprostřed... Kterou stranou se dát?

                                                     Vpravo je bez přívlastků, vlevo bez sloves

/jsem holé substantivum, bože, ochočené krátkou vzdáleností od nikud nikam/

II.

S prsty upatlanými od másla

listuji v telefonním seznamu; jména, ulice, město

Ale to je přeci moje město! Opraný kabát nalitý mým tělem, ty důvěrné kulisy,

zimoviště, nory, ulity, škvíry

                                            do kterých zatékáš, slastně se v nich svíjíš,...

Bylo. Nyní je příliš skutečné

než, aby se jím dalo bezděčně procházet ---

Snad, až se obejdem bez mrtvých ryb s očima, pro které jsme stále tíž

                                                              neměnní

III.

Stále opakující se motivy ---

matka vcházející do kuchyně, šoupání pantoflí, vrhání slov přes záda

mezi drobky spálených topinek na podlaze,

zesinalé pohledy vyškrábnuté z plastové přenosky

                                            spolu se zbytky včerejšího oběda

“Prosím, stvoř mi jiný svět! Méně uvěřitelný zázrak... “

                                                         ....aby jeden moh' konečně zbýt

a nebylo žádných pochyb, že je to tak v pořádku