UČENÍ DONA PARADIKTÝNA, SVATÉHO

Nejlepší pro našú věc je asi představovat si to každé slovo jako stúl.

Z každé stran ho vidí kdosi jiný jináč, jeden jako malý, velký, nebo prostřední tak akorát.

Když se mu zlomí jakýmsi nedopatřením noha, dycky mu kterýsi mistr stolař može jinú přidělat. Napohled třeba tú samú, ale bárs z jiného dřeva, pro základní podobu nebo účel stola to nevadí.

Možeš ho natřet na zeleno, pokrýt cinobrovým ubrusom. Postavit na něho nakrásně slona, kdyby se ti cosi takového líbilo.

Jiný je ti ten stúl, když si mladý, a pleteš sa mu na kolenkách mezi nohami, jiný už je, když na ním váláš těsto, nebo před nocú tu svojú po rozkoši roztúženú marušu.

Na stole krájáš chleba i počítáš poslední peníze. Občas na ním z hlavú mezi loktama usneš.

Toto všecko a ještě mnohé jiné, co v súvislosti znáš, tak to je to slovo stúl.

Pro každého stejné, a podle toho, co si se v súvislosti s kterýmsi svojím a nebo cizím v životě dozvěděl a nebo zažil, i jiné. Stúl teda známe každý z nás jiný, v jiném účelu, na jiných místách i v rozličné hodině.

Stúl je teda čtvernohá podoba i náš s túto věcú súvisející příběh.

Slovo je podoba i příběh.

Slova vyjadřující tentýž pojem majú v sobě rozličné příběhy.

Slovo teda, říkám vám, je ten pojem starý už od Platóna a to moje paradiktum dohromady vespolek.

Kvúli teho paradikta je každé slovo, pokud si ho jako závažné všímáme, potem čímsi jako legendú. Životní energijú, která dává slovu žít.

Kdo víc o slovu myslí, kdo víc cosi ze slovem zažil, jeho slova sú živější. Jakož i košatější, jako třeba moruša tam na začátku vinohradu, když jú hnojíš víc.

To je to celé moje učení o paradiktu, kdo mu nerozumí, ať se k mojí slávě pomodlí.