Cesta

A za toto vděčím mnoha lidem, kteří mně naučili přemýšlet...

   Cesta     Je tma a kolem spíše tušený, než viditelný prostor. Je to takový divný pocit být ve tmě, která je spíše než opakem světla jejím zákonitým popřením. Připadá vám, že světlo vůbec neexistovalo a tma vámi prostupuje jako všudepřítomná věc. Kolem vás je neprodyšné ticho. Ne takové obyčejné ticho, které je pouze nepřítomností zvuku, ale takové ticho, které je svou podstatou úplně ohlušující. To je vnímáno každým kouskem vašeho těla a prostupuje vámi tak lehce jako se jehla dostane do oční bulvy. Uvědomujete si, že se něco začíná dít. Teď se úplně třesete. A teď - oslňující světlo, které přichází odněkud seshora. Svítí přímo na vás. Nevnímáte jeho barvu, natož pak intenzitu, nebo jasnost. Ale dost dobře víte, že vás velice oslňuje. Dlouho vám trvá, než si zvyknete. A potom pomalu začínáte vnímat. Nejprve obrysy. Potom ostatní věci, které jsou kolem vás a nakonec si úplně zvyknete. Světlo teď jakoby polevilo a vy vidíte, že jste v kruhové místnosti postavené z kamene. Stojíte v jejím středu a kolem vás je na zemi kruh vytvořený z jasně se lesknoucích kaménků. Ostatní jiné kameny jsou tmavé. Okolo jsou na zemi pavučiny a vzduch, který připomíná směs kadidla a tlejícího masa, vám naznačují, že zde nikdo už dost dlouho nebyl. Možná tady nikdo nikdy nebyl, ale jak jinak by se sem dostali ty podstavce, na kterých byly ty knihy? Těch knih tam bylo několik. Ty jediné nebyly pokryty pavučinami. Vypadaly jako nové. Vepředu před vámi je jakýsi kamenný výklenek a z obou stran vedle něj visí po jedné louči, které až doteď nehořely. Vzplály najednou z ničeho nic a samy. Ve výklenku se objevila postava a spíše letem, než skokem se přesunula z výklenku před vás. Ta osoba je vysoká, vyšší než vy. Na sobě má černou kápi, která sahá až na zem. Ruce má schovány v širokých rukávech a nohy nejsou pro délku kápě vidět také. Jediné co vidět je - to jsou její zeleně se lesknoucí žhavé oči, které hledí kousek za vaše temeno. Po krátké chvíli trapného ticha někdo konečně promluvil. Nevidíte jestli mluví ta postava, kterou pro označení nazvěme Průvodcem, a nebo jestli mluví někdo jiný. Slyšíte hlas, který říká : „Zde započněme naši cestu poznání - začněme vznikem.“  Potom se Průvodce pomalu přesunul k jedné z knih, kterou otevřel. Teda kniha se otevřela sama, ale to nemění nic na faktu, že byla zkrátka otevřena. Záblesk a teď jste vtahováni do knihy. Nalézáme se teď na počátku.  Na počátku bylo slovo. To slovo bylo od boha. To slovo bylo bůh. Takhle popisuje vznik bible. Ale proč slovo? Proč ne třeba číslo. Ano proč třeba číslo nebylo tím co dalo do pohybu něco, čemu dnes říkáme vesmír. Vesmír je jeden z největších tajů, který nám dnes nedá spát. Chceme zkoumat vše okolo a přitom ale ani pořádně nevíme kdo jsme, kam jdeme, nebo proč tu jsme. My malá, ba přímo miniaturní a bezvýznamná zrnka prachu ve srovnání s tím co se pokoušíme popsat. Snažíme se vesmír pochopit, ale přes veškeré dosavadní zkoumání jsme pořádně nepochopili jeho vznik. Dělá nám to velké starosti, ale je to tak. Sice existuje hodně teorií, které by tento vznik objasňovali, ale všechny jsou pro normální smrtelníky nepředstavitelné. Tak například, že vesmír nemá začátek ani konec to je dost neuchopitelné. Dokážeme si to představit na příkladu. Zeměkoule - její povrch ten nikde nemá začátek ani konec a přesto není nekonečný. Jiná teorie, která je námi dobře známa je teorií velkého třesku. Taky dost smysly nepostižitelná věc. Napadá nás myšlenka co bylo před oním velkým třeskem a když nám řeknou, že nic, tak je to ještě méně pochopitelné, než nějaká singularita. (Nekonečně malý prostor o nekonečně velké hustotě.) Ale která teorie je tedy pravdivá? Doposud nemáme vědecké poznatky k tomu abychom řekli, která je správná. A asi dlouho takové prostředky k rozřešení této záhady mít nebudeme. Haldonův zákon říká, že vesmír je nejen záhadnější než si představujeme, ale on je dokonce záhadnější, než jsme schopni si vůbec představit. A tak si tedy na odpověď kdy a jak vzniknul vesmír (tedy jestli někdy vzniknul) a jak skončí budeme muset ještě počkat. Zatím se můžeme pokusit přijít na to, proč vlastně jako jediní máme schopnost poznávat okolí, které nás přesahuje.  Nyní se opět ocitáte uprostřed kruhu z kamenů. Průvodce se teď pohnul k jiné knize, aby ji otevřel a vy slyšíte : „Teď, když jsme se pokusili nazřít na samý začátek můžeme se věnovat realitě a její podstatě.“ Otevřela se jiná kniha, u které teď stál a ta vás vtahuje dovnitř. Zmenšujete se. Zablesklo se a teď stojíte uprostřed velkého sálu, kde kolem vás přelétávají různé podoby čísel a číslic. Můžete se volně pohybovat. Slyšíte teď hlas, který říká:  Snažíme se chápat, tedy spíše uchopit svými smysly podstatu věcí a pak nějak vyjádřit své pocity z těchto smysly postižitelných věcí. My vlastně slovy nejsme schopni říci objektivní fakta. Vyjádření slovy není naprosto objektivní. A kdybychom chtěli býti objektivními, tak bychom neměli převádět fakta na slova, která nejsou podstatou těchto věcí. Nechme podstatu takovou jaká je a vyjádřeme ji tedy jinak než slovy. Představme si objekty abstraktně a poté je vyjádřeme objektivně - a to čísly. Slovo není exaktní veličina pro většinu objektivních věcí. Vidím-li vyjádřené věci číselně, tak hned každý ví, o co se jedná. Vytváříme-li matematické modely reality musíme se řídit pravidel, která určují podstatu této reality. Když bychom se nad tím pozastavili, tak bychom zjistili, že vlastní podstatou všech věcí je číslo. Ale ne číslo v normálním slova smyslu, ale číslo jako vysoce abstraktní představa. Malý příklad. Vezmeme-li růži a přejmenujeme ji třeba na bodlák, tak se nic moc nestane. Jen se přepíše pár botanických záležitostí a všichni budou opět vědět, co je co. Ale kdybychom vzali růži její číslo, její objektivní hodnotu, její kvantitu, tak bychom z ní udělali naprosto něco jiného.Úplně bychom změnili její podstatu. Její substance by se změnila. Ano číslo (v tom vysoce abstraktním slova smyslu) je substancí - určeno podle Aristotelova ontologického systému. Myslím, že si to mnozí neuvědomují, ale číslo je podstatou všech věcí, všech částí vesmíru. My jsme si číslo nevymysleli, my jsme je pouze našli. Našli jsme jejich řád, který určuje realitu. A z tohoto řádu reality vychází matematika. Můžeme říci, že každá část matematiky se dá vztáhnout na nějakou část reality, na její úsek. Objevili jsme objektivní systém zobrazování reality a ten se teď snažíme zkoumat. Číslo tady bylo na počátku vesmíru (jestli tedy nějaký byl) a bude tady až do konce. Pouze jsme objevili principy, podle kterých se dají čísla dávat do souvislostí s realitou, kterou chceme poznat objektivně. Stejně jsme si ale nedokázali uchovat veškeré představy ve své hlavě. Museli jsme si vytvořit nějaké znaky pro zápis. Vytvořili jsme si symboliku kvůli zápisu, který umožní rychlejší a efektnější postup předávání informací o realitě. Nemůžeme ale nazřít smyslově na číslo jako substanci. Můžeme jej pouze rozumově uchopit - a to abstraktně. A abstrakce je naší realitou. Jak si ale představit abstrakci myšlenky? Každý si ji představí jinak, protože každý má jinou abstraktní představivost. Když se zeptali Alberta Einsteina na to, co si představuje, když přemýšlí o svých teoriích, tak odpověděl, že svým vnitřním zrakem vidí obrazy a pohyb. Ale uvedl také, že vidí a slyší jakási vnitřní slova, která mu pomáhají přemýšlet o teoretické fyzice. Každý má svoji představivost jinou, ale dají se spojit v číslo. Všichni si můžou představit jinou představu reality, ale číslem zůstává tato realita pro všechny stejná.  V sále jste se doposud procházeli jen tak. Teď se ale začal třást a vy jste se rychlostí myšlenky ocitli zpět v sále Poznání. Uprostřed vámi již známého kruhu z kamenů. Průvodce se teď ocitl před vámi a vy cítíte chlad a třesete se. Uvědomil si, že vám to vadí a poodstoupil . Teď kráčí k další knize.  „Nyní bychom se mohli pokusit rozebrat, proč jsme tady a co nás vytvořilo.“ S těmito slovy se přesunul ke knize, která se opět sama otevřela. Nyní se nalézáte uprostřed lesa. Jakoby jste slyšeli svůj vnitřní hlas, který vám říká. Jsem člověk. Jsem nadaná inteligentní forma bytí, která dokáže využívat ve svůj prospěch svoje okolí. Stává se tak až příliš často a proto se ptám: Proč mám všechny tyto dary? A od koho je mám? Vytvořilo nás něco co jsme pojmenovali přírodou. Je to také nějaká forma bytí. Něco vyššího než my? Ale proč jsme dostali do vínku něco co nám umožňuje našeho stvořitele a chlebodárce vykořisťovat. Ano, ale na druhou stranu je faktem to, že si vlastně pod sebou podřezáváme větev, která už brzy praskne, jestli se nezměníme. Příroda je podle nás souhrnem všeho živého a neživého na naší planetě. Je příroda také bytostí nadanou inteligencí? Asi ano, protože stvořila něco co ji svým chováním překonává. Jsme nadáni něčím, co nás žene za poznáním objektivní reality tj.že se snažíme uchopit smysly i to co přesahuje nás samotné. Dostali jsme do vínku zvídavost, touhu něco poznat. Pro to aby jsme to mohli poznat jsme si vytvořili matematické modely té reality, kterou se snažíme postihnout. Je to náhoda nebo chyba, že se snažíme poznat svého stvořitele v takové podobě, v jaké skutečně existuje. A chybou tedy spíše je, že se ho pokoušíme ovládnout. Pokus o vzpouru u jakýchsi pokusných králíků nemusí dopadnout podle našich představ. Chceme poznat vše co existuje, ale mnohdy si ani neuvědomujeme, že si sami pod sebou podřezáváme větev. A teď se ptám. Kdy si tuto větev podřízneme úplně? Podle toho, jak se v poslední době chováme, tak si myslím, že to bude velmi brzy. Bude to brzy, protože i náš tvůrce je proti nám. Jsme jakýmsi nepodařeným experimentem, který musí být ukončen a nebezpečí eliminováno. Stihneme tedy poznat proč tu doopravdy jsme? To nevím, ale myslím si, že jsme vznikli zákonitým vývojem, a kdyby jsme nevznikli teď a tady tak by se to stalo zákonitě někdy a někde jinde. Chybou ve výpočtu zajisté nejsme, ale i u málo složitého systému nikdy se stoprocentní jistotou nemůžeme říci jak se bude chovat. Tak tedy u takového složitého systému jako je náš vesmír se nedá předpovídat vůbec. Lze to učinit v rámci jistého malého úseku, který důkladně známe. Snažíme se proto vytvořit nějaký návod, který by vysvětloval veškeré jevy, které se dějí kolem nás. Taková myšlenka o sjednocení se nazývá teorie Všeho. Zatím je ve fázi vývoje i když už existuje spousta napsaných stran o její aplikaci a o ní samotné. Nechci ji zde nějak rozpitvávat, protože o ní nevím skoro nic. Vím jen, že jestli se nám podaří propojit všechny čtyři síly, které ovlivňují celý vesmír, tak se nám tento návod k vesmíru konečně podaří nalézt. Vše je vzájemně propojené natolik, že se dá opravdu vše, co se kolem nás děje, vztáhnout na čtyři síly. A to - slabá interakce, silná interakce, gravitace a elektromagnetická síla. A potom tedy, když dokonale poznáme naše okolí, tak poznáme i sami sebe. A když to tak dopadne, tak si odpovíme na otázku, která nás asi nejvíce zajímá už od té doby, co jsme si sami sebe začali uvědomovat. Patříme tedy do systému, který je pro nás tím vším, co v něm je, zvláštní a přitom obyčejný a všední. Ale vždy pro nás znovu a znovu vyvstanou nové a nové skutečnosti, které nás přesvědčí, že je úžasný svou jedinečností a ojedinělostí. Stejní jsme i my - každý je obyčejný a ojedinělý zároveň. Važme si toho jací jsme.  Myslím, že jste se už dost naprocházeli na čerstvém vzduchu v tom lesíku a tak se tedy vraťte nazpět do sálu Poznání.  Tak jste zase uprostřed kruhu a Průvodce na vás již čeká. Přistoupil k další, teď již čtvrté knize. „Co byste řekli na to podívat se teď na souvislosti mezi číslem řádem?“ říká a kniha se otevírá. Zablesklo se jako obvykle - jste teď někde v meziprostoru. Pouze se vznášíte a slyšíte nějakou hudbu. Jakou může mít spojitost hudba s matematikou? Hudba je logickou, přesně zkonstruovanou stavbou, která je postavena z přesně daných prvků. Hudba má jakýsi řád a harmonii. Stejně tak je tomu i u matematiky. I ta je dána přesně danými prvky a také má svůj řád. Hudba, kterou tvořil například Mozart se řídila pravidlem přechodu od objektu k subjektu. Mozart nevytvářel podle svých subjektivních zážitků a pocitů, které by pak vnořil do objektu reality. On to udělal přesně naopak - čerpal z objektivní reality - z toho daného řádu přírody a vesmíru vůbec, a pouze tento řád přizpůsobil svým subjektem. Proto je jeho dílo nadčasové - nezávislé na čase a místě. Je takovým, protože je vytvořeno z řádu, který je také nadčasový. Tento řád je jakousi harmonií reality, nebo jejím uspořádáním. Podle mne je harmonie, která byla realizována tím pravým vyšším poznáním. Lze toho dosáhnout mnoha způsoby a hudba je jedním z nich. Dalším z nich jsou čísla, která vycházejí z řádu reality přírody. Vyšší poznání se dá přirovnat ke kráse. Neboť poznání krásy neprobíhá skrze ratio, skrze rozum, ale skrze pocity. Matematika, která nemá daleko od filosofie - tj. ta matematika, která se zabývá číslem jako abstraktním pojmem - se také neřídí rozumem, i když si to myslíme. Ona nachází řád právě v harmonii emocí. Cit, který vede k uchopení pravé podstaty reality je ten, který využívají matematici jako prvek, který vede k objektivnímu poznání. Proto můžeme srovnávat matematiku s hudbou. Existují mezi nimi rozdíly, které nejsou nepodstatné. Hudba je sice přesnou záležitostí, ale stalo se už někdy, že by dva umělci přišli se stejným výtvorem? U matematiků tomu je naopak. Tam si vlastně vzájemně vypomáhají. A ke stejným závěrům dochází hodně lidí po celém světě. Další rozdíl je v tom, že umělec je zapřísáhlý individualista. Je to možná i tím, že tvorba umělce je jakýmsi únikem od pravé reality, která se mu zdá být nepohodlná a příliš těsná. Proto si vytvoří svoji vlastní realitu, svůj vlastní svět. Matematika se naopak snaží co nejvíce přiblížit realitě. Zatímco matematika se žije v reálném světě. Tvorba umělce jeho samotného strhává k realitě jiné - a to jím samým vytvořené. Tam, kde je člověk schopen vytvořit si vlastní řád, svou vlastní harmonii, tak tam je možno improvizovat. Ale proč se nám zdá souzvuk v hudbě tolik libým. Každý samozřejmě někde jinde nachází tento souzvuk. Je to tím, že v něm slyší, teda dalo by se říci, že v něm úplně cítí a vidí svoji představu o realitě. V hudbě vidíme jakousi uspořádanost našeho světa, protože náš svět, naše příroda je spojena s harmonií vesmíru a hudba k této uspořádanosti spěje. Kdežto matematika z této uspořádanosti vychází. Tak vidíte, že má matematika s hudbou hodně společného. Je to harmonie, řád, jejich libost pro naše smysly. Ale v souvislosti s uspořádaností reality se odlišují v principu uchopení této uspořádanosti.  Hudba dozněla. Znovu vidíte světlo a jste zase zpět v sále poznání. Průvodce teď nahlíží do poslední z knih, která ještě nebyla otevřena. Jakmile si vás všiml, tak od ní podstoupil. Svýma zeleně žhnoucíma očima se na vás upřeně dívá a říká vám: „Pojďme teď učinit jednu historickou paralelu. Pojďme posoudit metafyziku, dnešní fyziku a matematiku.“ Jen slabý záblesk vyšel z této knihy. A jen pomalu a líně se vaše tělo zmenšuje a natahuje směrem ke knize. Tahle je ze všech, které v místnosti jsou, nejtlustší a podle vzhledu asi i nejstarší. Nacházíte se teď v jakémsi sále, který hodně připomíná halu nějakého antického chrámu. Vidíte kolem sloupy, které vám připadají, že nevedou někam, kde by byl strop, ale vypadá to, že vedou mnohem dále, skoro až do nebe. Uprostřed je kašna a z ní tryská voda. Od kašny se ozval hlas - jasný a čistý jako voda, která v té kašně je. Jak by se vám líbilo učit se jen matematiku a fyziku? Myslím, že by to mohlo být docela zábavné. Snažíme se skrze tyto předměty pochopit a zobecnit svět. Ale máme s tím docela velké problémy. Třeba jak si dokážeme vysvětlit pohyb. Aristoteles říká, že pohyb je plynulý přechod od aktivního do pasivního bytí tzn. že se vlastně těleso pohybuje díky tomu, že přechází z jedné reality do jiné, která je možností té předchozí. Dnes si dokážeme pohyb vysvětlit díky tzv. infinitezimálnímu počtu, který zná pojem nekonečně malé nebo nekonečně krátké. Potom si pohyb můžeme vysvětlit tím, že těleso je schopno urazit nekonečně malou dráhu. A to za takový čas, který je také nekonečně malý. Ale potom ani ta dráha, ani ten čas nejsou zanedbatelné, protože mají nějaký svůj rozměr. Typickou aporií pro antické myslitele je příklad s Achillem a želvou. Dnes můžeme krásně a pohodlně dokázat, že je to nesmysl a vyvrátit tak jejich nesmyslné představy, že pohyb není. Aristoteles byl již dále a ve svých úvahách došel k zajímavým názorům. Oproti Platónovi, který bytí směřoval do nějaké jiné sféry, si mohl Aristoteles dovolit vyslovit myšlenku pohybu ve spojitosti s aktivním a pasivním bytím. On totiž převedl bytí jako takové z jiné vyšší sféry do objektů reality. Takže myšlenka substance se nachází v objektu. Potom dále Aristoteles říká, že pohyb je vlastně (podle jeho ontologického systému) neustálou přeměnou bytí a nebytí. Můžeme ukázat příklad na kyvadlových hodinách. Jejich kyvadlo se pohybuje po určité trajektorii. Když je kyvadlo v rovnovážné poloze, tak můžeme říci, že její pasivní bytí (nenaplněné, ale uskutečnitelné a takové, ke kterému kyvadlo má dojít) se nachází na přímce, která je odchýlena od rovnovážné polohy o určitý úhel, který se dá vypočítat. Ve filosofii je dán princip pohybu, fyzikou je ověřen a matematika ho dokáže spočítat. Jak jsou tyto tři věci vzájemně provázané. Je to snad dáno tím, že matematika je spojena se vším - s realitou? A fyzika je disciplínou, která potřebuje matematiku k popisu. Ještě můžeme říci, že filosofie se zabývá zázraky, které jsou jen málo postižitelné a námi uchopitelné. Moderní fyzika, která se dá již nazvat vysokou fyzikou, je vědou, která se zabývá také zázraky. Popisuje realitu, která je vlastním zázrakem. A do filosofie se zahrnuje realita jako taková, nebo bytí jako takové. Velice zajímavé spojení je mezi Aristotelem a Einsteinem. Aristoteles se snažil uchopit a popsat ve svých úvahách pohyb. A vůbec se snažil popsat bytí. Einstein byl fyzik, který se teoreticky zabýval problémem pohybu a vůbec vztahů mezi předměty. A jeho teorie relativity, ač to není na první pohled zřejmé, má hluboké filosofické podklady. Proto je dnes na výsluní slávy. Každý dnes zná vzorec E=mc2, ale co zajímá mne v tomto spojení s Aristotelem je fakt, že popisoval pohyb. A to tím způsobem, že nejvyšší dosažitelnou rychlostí je rychlost světla a potom, což je ještě důležitější spojil prostor a čas v jeden celek. Teď můžeme říci, že na základě teoretické fyziky, spojil pohyb, prostor a čas v jeden celek. Tzn. že vlastně spojil pohyb s bytím, protože to co on označil za prostoročasovou čáru my můžeme označit za bytí. Einsteinův význam spočívá v tom, že on vlastně vychází z reality jako takové. Vychází z bytí a popisuje opět realitu jako takovou tj. zase se zpět vrací k bytí. Mění-li se pohybem těleso, tak se mění i substance. Můžeme to ukázat na příkladu kontrakce délek. Když se bude těleso pohybovat rychlostí, která není zanedbatelná v souvislosti s rychlostí světla, tak se budou měnit rozměry tohoto tělesa. To dokážeme spojit se substancí, protože tím jak se mění těleso se mění i jeho akcidenty. Takže můžeme říci, že vzájemná provázanost pohybu a bytí je skutečná. Einstein se vlastně začal zabývat tím, čím se zabýval i Aristoteles. Ale oba použili jiného způsobu, čímž se nám krásně ukázala spojitost s filosofií (teda u Aristotela spíše metafyzikou) a fyzikou jako vědou teoretickou. Můžeme k tomu všemu přiřadit i matematiku, protože ta je neodmyslitelně spjata s realitou, tudíž i s fyzikou. Jediné co mi vadí na Aristotelovi je, že odsouval matematiku až za fyziku a metafyziku. Vždyť matematika je řádem pro tyto další dva nástroje k poznání reality. Ještě se zeptám na to, jak je to s vzájemnou provázaností filosofie a fyziky. Fyzika přeci popisuje realitu a chování této reality. Lze vůbec nějak spojit myšlenky o bytí a fyziku. Jak jsem již naznačil, tak vlastně filosofie je základem fyziky. Nejdříve si to musíme nějak vysvětlit, abychom to mohli dále popisovat. Stejný princip se uplatňuje ve vztahu matematiky a filosofie. I když tady lze říci, že to pouto vede i jinudy a to přes ten již zmiňovaný řád, přes harmonii reality a objektivní poznání. Ale ať již jsou vztahy mezi těmito nástroji poznání jakékoli, musím říci, že nám pomáhají objasňovat tak důležité věci, o kterých víme prozatím jen málo. A ta vzájemná provázanost nám pomáhá objektivně zjišťovat pravdy naší reality a konečně můžeme říci, že jsme pokročili o notný kus dále v naší cestě za poznáním.  Kašna zmlkla a hala se začíná měnit. Teď tam již nejsou sloupy a vy se rychlostí myšlenky začínáte smršťovat a vracíte se skrze knihu zpět. Jste zase v sále, ale teď už tam ty knihy, které tam doteď ležely jen tak otevřeny, nejsou. A to světlo, které na vás svítilo odněkud shora již zhaslo. Jste tam jen vy, Průvodce a světlo z dvou malých loučí, které jsou na stěně naproti vám. Cítíte spalující pohled. Pozoruje vás. Následuje dlouhé ničím nepřerušované ticho. Jste velice zvědaví co se bude dít teď. Pak promluvil On: „Můžeme říci, že jsme na konci naší cesty. Zbývá poslední věc. Tak jako jsme začali na počátku věků, tak teď skončíme tam, kde se nalézá konec. Promluvme si o smrti a nesmrtelnosti.“ Sundal si kápi a vy vidíte jen jeho vybělené kosti. Prázdné oční důlky vyplňuje zelenavá záře a jenom samá kost. Je to Smrť. „Nemějte strach. Ještě máte čas, ale taky na vás jednou dojde“ řekl a pousmál se. Smrt je něco tak přirozeného a od života neodloučitelného, jako rub a líc jedné mince. Ale proč se lidé vlastně bojí smrti? A jaké smrti se to vlastně bojí? Je to strach z toho, že už si nebudu moci nikdy přečíst noviny, nebo se nebudu moci kouknout na můj oblíbený pořad v televizi? Ne strach ze smrti je něčím jiným. Je to spíše strach, nebo spíše obava, co bude potom, až tady nebudu. Jak bude těm, kteří mne měli rádi - to je otázka, kterou si většina z nás klade. Bude jim určitě smutno, protože každá bytost je individuálním zázrakem a potom, co jedna taková individualita zanikne, tak ji nic nemůže zcela nahradit. Je to přímo tragické, ale zase na druhou stranu je dobře, že nejsme stejní, protože to by potom nevynikala jedinečnost jedince, kterou si považujeme za největší hodnotu z komplexu naší reality. Nejvíce pro nás znamená člověk. Ten je jedinečný a neopakovatelný. A když zanikne jeho tělesná schránka, tak zmizí i projevy této jedinečnosti. Můžeme říci, že smrti se bát nemusíme, protože existují vzpomínky. Ty jsou uchovavatelem jedinečností jako faktů a informací. Ale na druhou stranu nemůže nahradit, ať již sebehezčí vzpomínka, pravou realitu. Každý je vyjímečný a nenahraditelný. Zůstává také i po smrti živ ve vzpomínkách těch nejbližších. Chtěl bych býti Epikurejcem, neboť ti tvrdili, že není smrti, existujeme-li . Je-li smrti, tak potom už nejsme my. Takže ze smrti jako takové mít strach nemusíme. Máme strach ne o sebe, ale o jiné. Tak to ale je i v celém životě každého jedince. Každý má o někoho strach. Je to naprosto samozřejmé, protože kdybychom se ničeho neobávali tak již nejsme živí, nebo jsme na nejkratší cestě ke své vlastní zkáze. Každý se snaží být takovým, aby i po jeho smrti zůstalo něco, co o něm řekne ostatním. Je to myšlenka jakési nesmrtelnosti rozumu. Ten, kdo zanechal pro budoucí generace byť třeba jen jediný odkaz svého ducha, tak ten se stal nesmrtelným. Ale nesmrtelnost se nerealizuje jenom skrze myšlenku. Můžeme říci, že každý je nesmrtelný, neboť je součástí principu, který je nesmrtelný. Každý je součástí vesmíru, který nás převyšuje svou jedinečnou nekonečností. Abych řekl pravdu, tak se nikdy asi nezbavíme strachu ze smrti, protože smrt spojujeme s bolestí. A bolest je pro nás velmi vysoko v žebříčku strachu. Můžeme zde říci, že smrt je jedinou naší jistotou. A proto se jí nebojíme jako se třeba někdo bojí pavouků, ale my se bojíme smrti jako neznámé věci. Nevíme co bude za ní. Nevíme jaká je. A proto se jí bojíme. Máme totiž strach z neznáma. Bojíme se až úzkostlivě nových a neznámých věcí. A smrt je ještě něčím vyjímečná. Je to totiž nezvratitelný princip. Nedá se již vrátit zpět. Je to dáno vývojem, jako jedinou přirozeností celého vesmíru. A proto až jednou budete uvažovat nad smrtí, tak jen s tou myšlenkou, že se s tím prostě nedá nic dělat. Je to přirozeností a zákonitostí celého toho složitého systému, který jsme označili slovem vesmír.  „Tak a je tu definitivní konec. Teď již víte něco o celém vývoji reality, o její podstatě a jejím konci. Mou snahou bylo jen promluvit k vám. Třeba nebudu nikdy pochopen a vyslyšen v takové míře v jaké bych chtěl, ale alespoň jsem se o to pokusil. Zbývá jen dodat, že objasnit vám alespoň jednu jedinou stránku těchto úvah by pro mne znamenalo veliký úspěch. Budu hrozně rád, když se pokusíte alespoň z malinkaté části pochopit to, co jsem vám dnes řekl, ukázal a snažil se objasnit.“ A ještě dodal: „Děkuji vám.“ Postava z kostí - ten váš průvodce za poznáním - Smrť - se s vámi rozloučil a zmizel. Louče zhasly. A opět vidíte jen neprostupnou tmu a slyšíte jen slabé „nashledanou“.

---