TŘI VĚTY SVATÉHO PARADIKTÝNA.

 

Když se při myšlení svatému Paradiktýnovi nedařilo občas přijít na to, co zrovna mínil, s oblibou v takových chvílích pronesl sám k sobě: „Co okolo teho obcházáš a na tým podřepkáváš jak slépka nad kuřincom?“

Druhá jeho věta, kterou by vyhlášen po celém brodeckém okolí, tak tahle zase v zápisu co nepřesnějším zněla: „K čemu sú vám tak asi všecky vaše dovednosti, když jich máte tak leda Bohu nahovno?!“

Nevím, možná bych i ho s takovým jeho arzenálem výřečnosti překvapil, kdybych se zeptal: „Tak co, strýcu Paradyktýne, co byste řekli na to, že sa začnú zajímat tématom, ne, to je blbé slovo, takové vy ještě neznáte, tak teda, jak bych to řek, slovo jako umělecké dílo, esli mi rozumíte, a nezajímá mě enom to cosi třeba, zda je možno jedno slovo třeba namalovat.“

„Vypodobnit třeba jako tú našú vzácnú Svatú Trojicu, ale se sice pojem jeden, ale slova podvakráte tři: Otec, Syn a Duch – jak i dohromady v spolku známí jako Nejsvětější svatá Trojica.“

„Co si budeme povídat, tohle jde, každý živý takové vyobrazení viděl, dokonce i takové, nežli je papež Řehoř za třicetileté války zakázal.“

 

„Sú třeba známé i sochy jednotlivých neřestí, ale ani o to ti, šohaju, asi nejde.“

 

„Já mám od vás dávnověké slovo, které nebylo a není, a keré bez ohledu na nás dvoch snahu ani nikdy nebude, co není zapsané ve slovníku, jako kdyby ani nebylo. Zavanulo odkudsi vám, strýcu, zavanulo mi kúzlem jednej noci ze sna, darovaný zázrak k rozvinutí s příštím větrem od Buchlova v další chvílu pomine.“

„Nikdo krom tebe ho z huby nevysloví, nenamočí z péra na papír. Samotná slova jich nezajímajú. Věřá odpradávna enem na rychlý zdar a všeckými viděný úspěch, jako když kožu z medvěda slámú vycpeš a necháš takové skrze tebe stvoření lozit po sosnách jak opicu. Stále se okolo sebe rozhlížajú, v tým lese jich víc a víc přibývá, jen kvúli výškám takovýchto opičích stromú vzhlédajú k boží obloze. A tak si ani nevšímajú, že to oni sami se měňá v rozárem vypchané opice, jednoho dňa už nebudú mět kde vylézt, kdyby radši celú tú dobu seděli na řiti a starali se enem o ty slova, no tak, nebuď smutný, až jedneho dňu kvúli nim vyhyne poslední slovo, tak u teho my dva, šohaju, už nebudem.“

„Jaký já že sú šohaj, když na mně každého patnáctého v měsícu směrem od Hradíšťa mává pošťačka penzú…“

 

„Opice teda neznajú to, čemu se úplně samozřejmě říkává lidská súdržnost. Bárs i majú dovednosti a  ze šplhání navrch pod nohavicami i rukávami křečáky, neumjá se už nad čímkoli nadbytečně malým v zájmu zastavit. Máš teda smolu, že si obklopený enem samými velikými věcami.“

 

„Tož se teda na docházání sem paradiktálně vyser, stejně ti tu není žádný k pomoci. A to ani taký, který by tebú poskytnuté paradiktum rozvíjal po svojemu. S jediným společným cílem, aby se to slovo dostalo do slovníku, nepomože ti tú ani kerási taková, keré nesmrdí kuřince, kerými se hnojí úplně jinčí stromy, aby na nich v pohádkách namísto borových šišek vyrostly zlatá jablka.“

 

„Natož aby aspoň na jediné sosně narostlo jmelí, ta kúzelně bájná zlatá ratolest.“

 

„Ty, poslechni, jak si to říkal na začátku, slovo jako umělecké dílo? Slovo samé? Jen jediné slovo? Na krk jako přívěšek, cosi na zeď do komory. … Cosi takového si jim sem dal na rozvážání, pohlédni, dyť majú řiti všeci, a někteří už i hlavy, vypíglované do leskla jak jejich kurníky ti šimpanzi.“

 

PARADIKTUM

PARADIKTUM

PARADIKTUM

PARADIKTUM

PARADIKTUM

PARADIKTUM

PARADIKTUM

PARADIKTUM

PARADIKTUM

PARADIKTUM

 

 

---