Malá

   Do snu jí pronikaly hlasy, které sílily s jejím procitáním. Otevřela oči.

   Uděveně se rozhlížela a sledovala původce hlasů. Ty patřily třem rozesmátým osůbkám, které ji zvědavě okukovali.

   Dítě, kde je jaké dítě? Řekla a sama se lekla vlastního hlasu. Zněl tak nějak slabě, skoro pisklavě.

   Bytůstky se začaly chichotat. Ona neví! Ty jsi dítě... malé... ztracené...

   Chichotání ustalo. Musíš být dítě. Dospělí nemohou vidět nymfy a my jsme nymfy. Řekla jedna z nich a vznesla se k dívčině hlavě, kde naléhavě mávala průhlednými křidélky.

   Nymfa posmutněle ukázala na kámen trůnící vedle studánky. Sedni si. My tě necháme samotnou a když budeš chtít, vrátíme se.

   Osaměla. Hlavu si mohla ukroutit jak koukala po stromech a kytkách a mracích. Potom vnímala už jenom barvy... zelená, modrá, červená. Cítila se být lehká, tak se naposledy cítila... Sedla si ke studánce a chtěla se napít. To co viděla, ji překvapilo. Plácla dlaní o hladinu, ale obraz se vrátil ve stejné podobě jako před tím – vracela tvář dítěte.

   To přeci nejsem já... Počkat... Jsem to já, ale to už je dávno. To spím? Těžko. Co se stalo? Zabloudila jsem? Když vypadám jako dítě, proč tak nemyslím. Co se, kčertu, stalo?! Dala hlavu do dlaní a pokoušela se rozpomenout. Rozhlédla se po loučce a pestrobarevnost květů ji zlákala. Pár si jich natrhala, vrátila se na kámen a začala splétat věneček.

   S každým kvítkem vetkla vzpomínku – střípek, který nechtěl dávat smysl, i když se snažila. S přibývajícími květy, ubývaly vzpomínky a třeštící hlava se zklidňovala. Už se vůbec nesnažilahledat význam, jen pletla a broukala si melodii, kterou vlastně ani neznala. Spokojeně si prohlédla hotový věneček a nasadila si ho na hlavu.

   Ta věc snad vážila tunu. Sedla na ni tíha celé její dospělosti i celého světa, vesmíru... vlastní osoby. Otázky bez odpovědí vířili její hlavou. Proč se sny neplní?, Proč jsem sama ve světě, kde žije téměř šest miliard lidí?, Proč nedokážu nic dotáhnout do konce?, Kam se mi ztrácí všichni moji nejbližší?... Nechci bolest, starosti, smrt... K čemu jsem dospělá?

   V tu chvíli se vrátily nymfy.

   Ale, ale, máš příliš otázek. Jsi ty vlastně dospělá? To je samé proč, proč, proč... jako malé dítě! Pošťuchovaly jí víly. Sedíš a vztekáš se. Podívej, těm stromům je to jedno a vodu ve studánce tím ani nezčeříš, ptáci dál budou zpívat stejně vesele a zvěř ti neuvěří, pokud jí nedáš jíst... Tak proč tě tíží takové nesmysly... Proč, proč, proč... Posmívaly se.

   Strhla věneček z hlavy, chtěla ho zničit, rozdupat, spálit. Muchlala ho v dlaních a plakala.

   Každá uroněná slza odnesla kousek bolesti, pročišťovala hlavu a rozjasňovala oči...

   Po několika okamžicích dítě zvedlo veliké modré oči, upřelo je na nymfy, které vesele třepotaly křidélky.