DŽARDA A NESPAVOST

Tohle se Džardovi nestalo poprvé. Probudill se kolem druhé v noci a pak už ne a ne zabrat. Chvíli si hrál s křečkem, ale brzy jej to omrzelo. Setřel prach na parapetu. Díval se na televizi. Čekal na spánek. Nic.

Kolem třetí ráno se oblékl do oteplovaček a zimní péřové bundy a vyrazil do ulic. Všechno vypadalo tak nějak strašidelně. V mlze. Džarda se procházel sem a tam. Mohl by také jezdit tramvají, ale rozhodl se pro pohyb, aby se unavil.

U železářství uslyšel kroky. Zrychlující se kroky. Džarda se nechtěl ohlédnout, aby to nevypadalo, že se bojí. Nicméně zrychlil taky. Odkašlal si záměrně hlubokým barytonem. Znělo to jako zaštěkání psa. Aby případnému přepadávači nahnal strach. Kroky ale nabraly ještě rychlejší tempo.

Teď už se musel otočit.

Postava v županu, pohorkách a s baterkou byla Džardovi okamžitě povědomá.

“To není Tišnov, že?” zeptal se děda a namířil světelný kotouč Džardovi do očí.

“Tys už zase utekl, dědo?”

Přikývl.

“Pojeď se mnou do Tišnova.”

“A nechtěl by ses radši projet tramvají?”

“Tak dobře,” řekl.

Do noční pětky už děda nastupoval zcela nahý, jen baterkou si dále svítil na prázdná sedadla.