zapečetěný hlas

všechna nebe nebem

(dnešnosti)

všechno to teče
městu do hlavy (todo o mundo na praga)
slévá se, občas zařízne, vyrazí kus
země z těla, tím ji zpřítomní

zapomínám si já i dnes
tolik domů utíká
mezi kořeny

(n)

ten chlapec se těžko podobá
spojitému, prostříhanému filmu

spíš si rozpraskaností tvoří tvar
a hrby, trhliny, jizvy po sobě samém
zhmotňují zapomínky ve stopy
neznámých zvířat

mnoho z nich nezkoumá, snad ani on
se nechce ztratit

raději je přijme
měrou vlastní slepoty
ať nejsou, než jak je vidí
ať nebolí, než jak jim připustí

(dítě)

chtěla bych se dožít
vrásek, studnatých očí
starého kmene s kořeny
které vítr neotřese

nazvat to klidem je bezejmenné
nazvat to pokojem zavřeným dokořán..

nebo okamžik obejmout
hlasem, tak zcelistvět, dožít se
ve vodu, v trvalou prchavost
v plynout

(domů)

a pod těmi nebi
jsou návraty. stíny v oknech se svítí
že tady - že nevymřeno

můj rodný prach. jdu kdekoli
vítr je nad. je uvnitř

(všechna nebe nebem)

tatínek, dům v domu
plovoucí, hranatý, neznalý neřádu
maminka, teskná nit, roztřepená
řeka, přes řeku most, duha do přístavu
sestra, louka na obzoru, louka v hlavách
městských dětí, bratr
spletený v zábradlí, vedoucí
oko, přechází v obzor, v louku
v les, zvířata, spasenou trávu, rosu, mraky, déšť
- říct vesmír, vše zůstane jen slovem -
a z toho kolem já, říční bahno, vzduch
mezi stébly, kroky podél zábradlí, déšť domů

všechno se to prolíná, rozpíná se a sráží
jedno se dosazuje v druhé, natahuje, drží uzavřený
rodinný prostor, kruh rozteklý
horami, pláněmi, jsme blízko, opakuji si, čas
nás alespoň utvrzuje, že ano, že čas

je zde, věrný pes, obíhá to
nespojené souhvězdí. a zatímco jdu širým nebem
- a promýšlím takové nesmysly, jako poslat bratrovi zprávu po mraku -
v tatínkově sousedství stále stojí dům
z dávna si z něj pamatuji jedno-
tvárnost zahrady, umělé stlačování
v pravidelno, stříhané keře, ornamenty, slova, dnes
žije sám. je v něm daleko víc
svobody a smutku, živoucí slabosti
a tím síly, pronáší sebou vítr, slunce, deště, světy
vzdálených lidí, klikyháky, svým časem se trhá, tvoří
díry v nátěru. zahrada vlčí, zhoušťuje se

ticho. a tu jsem si všimla židle: malé, skoro dětské
skoro bílé, špinavé, zjizvené, koukala na mě
řekla jsem si, že jestli tam bude i zítra
s tímtéž výrazem a nehybností
odnesu si ji na svém domě. aby tak našel, kde
během cesty spočinout, a ona aby měla
kde složit svůj pokoj

napnula jsem otázku a nechala ji
vystřelit do zítra. vyhlížím.

čtvrť, ryby

scházíme - nejprve zatáčkami
později mělkými schůdky - k přílivu
noc klíčí, obepíná, až lehko utopí
sklouzneme zámkem do jejího těla
kde moře bezhranně vplouvá v nebe
a zemi v černém kašli dáví břeh

rozkládáme se - úsečka od pětice smíchů
a úsečka od muže se psem (té solné
dvojice s ukradeným obzorem v očích)
tvoříme tři semknuté body: vrcholy trojúhelníku
s jazykem pouhé přítomnosti. úsečky
se drobně upevňují: návštěvami k zapalovači
smíchům, očím, vydechlým dotekům
mokré srsti. chutnají po lidech
..až se svlékají v kosti. hmatatelné

zády k nám leží cesta. nehybná, zatažená nocí
vzduch ještě tepe. ještě se dýchá
zhluboka země

---

ráno se otevírá v tupý nůž
silnice zalesklé jak oko: auta jí
čeří okraj louky, blikají lidmi, rozkvétají
žilky. stromy v nich
chytají průdechy a překlápí víčka
hlav, česaná cesta nese první plody
do práce: po návětrné straně ospalé jazyky
ze sebe plivou dveře: "tvar uzavřít
ať nenaprší"

a ty, dítě, z vjemů lapených mimoděk
si rýsuješ rozpínavé hřiště
prolézáš jeho zvuky jak spojitou barvou
měňavou každým mžikem. přeléváš ji sebou
a tu se probudí, zaostří
- soulad chvění a napínání -
a časy zhoustnou: najednou tolik časů
roste prosoleným - ještě horkým -
šátečkem kostí

a stromy, provlékané větrem aut
jak moji blízcí, něžně neteční, se větví
nade mnou daleko hlouběji - zatímco já
odložená v rybí ústa, jen chňapu po přítomnosti
že mít oči, stáhla bych louku do suchých
pavoučích nožiček

---

stěnám opadává kůže, ale
to nebují podzim, to těhotný byt
se stahuje a rodí ticho - a tiché nádory
mu vyplňují dutinu a nejsou k nalezení

dveřmi vyklíčila děravá nemoc, loupe se z paměti
a ty, ani ve snu se mi nezdáš, zníš, jak by se voda
chrchlala ze sebe, jak by nohy hořely
praskaly a horečně tikaly celé hodiny
až by z nich vypadlo hladem roztepané jablko -
přesto neutíkáš, ani pohledy ti
nekrvácí (alespoň ne jejich oblečení)

jen mezi námi, řekla jsem - dvěma nebo ani nevím
kolika - tence se šíří pusto
tak si sázíme tváře - každý o své -
a plevel, co přerůstá k neúnosnu sebe sama
označujeme jako blízkost: místo
kudy se neprojde. tiskne se
okvětními pláty masa

třeba je skousnout
nebo dýchat do zadušení
ticho ať vykoupí tento byt

---

přítomnost je nahý výkřik
je ale bolí snesitelně - jak se lámou
o zdi, srůstají, dupou si hlavy -
(než střihnou
nůžky ukryté do světla)
a zatímco je necháváme
mluvit jejich bytím, štěstím
co v ničem a z ničeho nic o sobě neví
..až bychom se rozeznali..

nám ale není třeba tmy, abychom si dovolili
umřít. dokola omílaní černou horkou celou
asfaltem, který se nevyplive - a vykousnout jej
znamená zranit se. proto se mlčky
cestou obcházíme do večera
a když pak táhne - ti pode dveřmi -
těžko pokoj a hasne zdi -
setkáme se - pomalu - se tkáme
do jednoho stínu

---

řekl jsi "co se roztéká, neprovléknu uchem oka"
ale mně utkvělo jen, že jsem tě zapomněla

že světla měkla v mokrou vrstvu
některé lodě se do ní zakusovaly
zamířil jsi na modrá ústa a vyprávěl
o hranaté - tváři, snad -, která ti tam
vybleskla z vln. slovy jsi
ji lovil o překot, převaloval
pamětí. jak přebalit mihotavou rybu
jak utrhnout květinu, aby ti vznikla?

tak. pokusy určit tvar tím nejasným
krajem, jako je hlava, bylo neplodné
nedalo se na to dívat - nemohl jsi
ani dýchat ve svém dvojdechu:
jeden zkoušel uvázat do těla čirou volnost
protože bez vědomí volnosti, protože
prach, kterému netřeba ani hrst
cesty - a druhý se k cestě sál a ona
mu nedocházela: šila se jím jako krev
možná si sama chtěla vlézt do kroků
dupnout si svůj pomíjivý domov

čas byl hojný. neměli jsme, dokonce jsme byli
snad štěstí, jdoucí vším málem
k nic - nikdo nás nespatřil, každý
nás polkl, a my jako nic naplnili břicha
najedli se prázdnými kraji, které jsme
neuviděli - z daleka ne

---

nejprve ti nebe přiléhalo hliněnými stěnami

visel jsi mezi nimi, nasáklý mlékem
slepý, tenký plod, zaklubaný v těle
kam mezi červy kdysi zapadly kusy hvězd
pak narození zatnulo a vykřiklo tě bíle. a když
se ti z očí vyhrnula noc, zalila všechno
cos nechtěl opustit. rozhodila
ryby, promodraly dosyta - a přesto
chňapaly po nebi, jako by ho chtěly
setřást, stáhnout z kůže a třeba
se jím zadusit, nebo zahlédnout
(nazítří se nebe tvářilo tak prázdně
až bychom se v něm nalezli - ano, i já, která
tehdy nebyla)

později tě to vyvrhlo jako jablko
přisál ses k větvi - jenže bylo sucho
a zanedlouho začal strom pít z tebe
vysával čerstvý tep, kradl o život
chtěl jsi něco udělat, alespoň myslíš
ale jak bys mohl - a jak vítr, když se rval
za opačnou stranu

čtvrtí se jablka
trhají jako lidé a rodí stromy bez kořenů
vysychají břišní studny, pavoučí slunce
z nervů, zachumlané noční větve. vlasy už odtáhly
ustlat se hlavám. tady zneslyšnělo. ale stále cele
nosí jméno, někdo ho zavěsil do vzduchu
- zkus jej vyslovit se zacpaným nosem -
dobrý konec - dobrýkonec
ještě mě drží za dech
vzdálenost těsná k bránici

mapa pro ni

když zanoříš oči dovnitř, vidíš zapískované město
se zkrouceným šumem domů. přeostřené ulice se zařezávají
pod krustou, o níž si myslíš, že je zrcadlová, ale možná
ta místa přece jen vyvěrají ze sebe. řeka tu přitéká v hadu
mezi sražená jezera. krev, právě odemčená z podzemí
pouští pod kůži náměstí čajový dech
pomalu otvíráš svůj sen -
nalehl ti na hladinu jak tonoucí stéblo
a zpod krku teď slévá nasládlý, upocený stín
pohublé katedrály, hlavní tepnou i s vyklíčenými turisty
tuhne do spánku a tam natéká
houbovitým tlakem. za ním končí mapa
jako by tu nikdy nezačala země

---

nenakláníš se. ráno jak převlečený večer
suše visí v propoceném vzduchu
a zdi se nemohou nasytit:
tolik tváří, plné tenkých skladů
přestože některé ženy
je nosí pevně. ta příchozí
táhne šňůru klokotavého smíchu
a chůzí dávkuje čechrané peří
do široce rozevřených pórů pokoje
rukama přitom probouzí tepající zpěv
zpod hadí kůže řeky. nenakláníš se:
na věšáku z kovu pramen
kotví v ovázaném jezerním údolí
šaty jej polkly, až se zdá, že pod nimi
dýchají jen kosti. přesto se sama sebou zvedáš
pohyb do tebe obrací vlny třené pískem
vodnatými prsty proséváš světlo
a ono tě okusuje jako jistota okusuje čas
ale hodiny se otvírají. kráčí se mezi tím
ostřím nůžek, kráčí se tichu po kůži. každý ví, že
se nenakláníš, a přece se stahují dechy
možná i mluví, z tenké dutiny
chtějí nahé hlasy rozechvět dálku
v síťovaných stromech. vyplétáš svůj
a on padá, jakoby bezedný, pád se jen měkce
zkroutí v těle, nezvíří písečný zákal
ne, jistě se skutečně nenakláníš
to večer zvyku převléká barvy i tvary
a meziruční pokoj s neviditelnými zdmi
protahuje k prasknutí odchodu
ještě jednou se mostní řeka zhoupne
od kovového těla k čajové větvi
a pahýly se ještě chvíli budou sápat po vzduchu
jako by mohly přirůst k jeho listům. a tma, objemná
slovy se zarazí do krku

po výdech

(nikdo)

nic než já mi není
nejsem si nic než já
- opakovat do utržení jazyka -

ve tmě, která přišla
nebylo jen vidět
i ticho
se tvářilo neprůstřelně

někdo tam chtěl vyřvat křídla
kameny, a sebe
překročit, jako by mu být
cestou nestačilo

--

daleko, zauzlené v úzko
až by se prostouplo

jako čas, zastavil mě
sníh

jako by tu vždycky byl
nehybnou stopou
vepsaný dotek

sníh, čas a já

--

já se kloní k já
a zdá se mu přerůst
jako by si bylo dítě: polykáčátko bažiny
- v sobě řídké pády, samo bez dopadu -
jako by si bylo trest
kde cizí táhnou žíly domů:
dovnitř se dech zařezal, zalomil
živý by nepoznal, že nevidí

matka se zapisuje tečkou
za ní otevřený konec
jakoby cizí

(nikde)

možná jsem tě zachytila ve chvění
tečky: tvář stínem přerůstá
mělčinu mého příchodu. do blízka
zešeřený dech, dno vratké k zadržení pádů
ale okolní - přesycené
tvary rýsuje ostří

dojem tváře, obrácené
k nebi, jako by i mohla vidět
a vodu přisátou k zádům
- která tu, alespoň v očích, nebyla -

celý den lež hladinou. jasno tě utká
se svým odrazem. později soumrak: záplava
po něm tma polkne v možnosti
nevyřčené pravdy

--

oči nyní zatažené
jako zdi, které se pokoušelo
rozčísnout slovo

závěs přehrává pohyb
rámovanému pokoji: "možná každou chvílí
se zapálí zem - a život
probudí všechny své strany

uplynou hodiny - celé
jako by dotikal vzduch -
až ten venku si všimne
nehybnosti světla. vystup z obrazu
řekne, nafoukaný
jako by se snad někdy přežil."

--

pro ně, kterým cizí dechy
nešetrně ohmatávaly bolest
jak držely nesvé tvary
přesné i nejasné podoby představ...
opadávaly, ztrácely váhu
tolika očí

pro ně i jimi
ses napínal, zaslechnout
celým tělem

navenek pokoj

ve skutečnosti přeostřeno:
mlčení podobné hladu
rozpínavý barvomet

ještě si vysníš svou černobílou
večeři ze šedesátých let a obrazem
kde ses jednou našel, ulehneš do záhybů času
na kolik minut nebo životů

--

dřív, než se hlasy stihly
zaklesnout, sám ses o déšť
rozdrobil o život

muselo to být v přívalu
abys po něm klid
- když všechno dopadlo -
rozeznal

a vkročil - jediným možným způsobem -
v cestu domů

(nejá)

čas v rozštěpu
na brzy, pozdě, teď
k nerozeznání

prořekne-li kámen kámen, pozná
zda uvnitř není
voda, nůž (ale samota
se jistě nevejde)

průchozí odkládám
strach z dutých vnitřků
kde nedýchá už ani tma
i odedávný sen o průzračných
slovech, která přežijí jazyk
(a pokud ne, pak tedy v ústech
dutina hřbitovů)

zanechám ti
to tady

je den, jako by cokoli
zakuklené ostří
které se nikdy neví

--

vzpomenout bezejmenné
mohu jen těžko sebou

sladce zavodněná břicha
těm nesvým vmílají
pomalý, zateplený a tupý strach

myšlenku, že někde - tady - jsem
odlévají ve vlnách
zacloněné oči
- zavřená hlava přece nevnímá -

jistoty jsou přepevné:
v kameni kámen
v prázdnu žádné uvnitř
zaskleno je dřív, než
se sebou chvíle pronese

jen jestli mluvíš
nebo mlčíš cokoli - hlavně živé -
mám právo uvěřit ve chvění vzduchu

disharmonie

pode dveřmi se připozdilo
hlas zazimoval

možná skla vysnívají své
rovnání hladin, vymývání slov
podlahy natažené do rukou
další nostalgie k neunesení

zvenčí ve zdi zakořenil stín
jeho dům, podobný keři
za cizí zapálil okna

tlukot nečekaných hodin
tady není pěší zóna, ale
krev nevyloveného
co ti zapisuje zítra a já

--

přišli jsme každý ve svém:
listy, roztřesené z holých -
hlasy, které zatahují dávna do obzorů
dutinou města svíjí okna paměti
barvy by louskaly, jako by je chtěly oslepit

později zamčeno vrstvami stropů
sen o rvaní skel plných akvária
v zaschlých šupinách zanořené zuby
světlo vtělené do vzpomínek:
výpadky proudu, nervní krev
záhlaví velryby, hladiny točené břišní stranou

--

přišel jsi sám, nikdo z tebe
nevidí skrýš
pod stínem zrnění, mraveniště, okna
střižená těkavými objemy
páteře, poplašné stahy světla
vlasy tu nikdy neměly ruce, přesto mluvíš
o dosahu, hledání prahu bílé
sytosti a vyklízení

mezí přirovnání: za krajnicí uchází písek
z plic, dech se sype z filmu, za krajnicí
parkuje cirkus, hlava velryby dosedá
víří vzduch. klíč se vpisuje
pohybem. polknutím zlom

vazu ulice, zástava náměstí. čistá strana
ale štít jen prázdný, otočný čímkoli
tak nyní stojíš - neptáš se, proti komu -
zub drtí zub, papoušek je černání
mlčení se tlačí protisměry. to místo vyseděly pasti
chycený okem neprohlédneš

--

opakuješ čas, čas jako němé zaklínadlo
nohy dýchají stopy, nesnesu tu barvu
která svému řevu nárokuje trnutí
a deštěm smývá člověka. rozbujelost krajiny
zavírá zorničky i krokům. sám sebou táhneš
zrcadlo, nepevný chodník, zabetonovanou

krev. nemluvíš sklo, vždyť z tebe roste
zcela jiný začátek. ani křídlo
uvnitř skořápky, okamžik
doteku je rozmazaný, vadne jak nedohledno
ze slov tříšť: takhle si vznikáme
napínaní vzduchem, děti rozené do vzpomínky
přisáté ostřím

vidím tě na dně nože jak oka odemykat
rozestlané podlahy, sedliny, proleženiny
na zádech stínu. ani on tě nepronese
úplně. nerovná řeč
slisovaný sníh

--

řekl jsi mžik nedosáhne na strom
a já, že z hotové tmy se člověk nesloží
mezi námi rozprášený most, potrhaný pavouk
visí v zádveří. nechuť otvírání dalších pater

z vody střep nevytáhneš, ke všemu se už převlékl
a z tebe je tolik ozvěn! nedopočítám
jasno má jen strach
odkud, nevím. ale pochoduje
ve tvářích, polyká
mikroskopy, kloubí myšlenky, pařáty
drobí z křídel, oklepává se čekárnami

ty zatím pluješ. slova ti hází kruh
vykvétáš jak dveře s venkovním pohledem - paměť
ti vzkazuje cosi o životě. tvůj sen o stromu
se mi nikdy nezjevil, a přesto se probouzí
jako kdokoli. zalehlý v dechu, v lomu nese kosti růst