Můj přítel brávník

Můj přítel brávník

Hojně let je v té malé horské vísce nejvlastnějším symbolem jara. Přilétá odněkud z jižních krajin, usadí se na samém vrcholu nejvyšší jedle, která sto sedmdesát let vyrůstá z kamenitého srázu, a zpívá. Zpívá tak, že noc je mi krátká, neboť chodívám naslouchat už, když se na tmavém nebeském baldachýnu objeví první sluneční šmouhy. Zpívá tak, že den je mi dlouhý, neboť se rozeznívá s prvními jiskérkami hvězd v purpuru jarního večera. Bývá ke slyšení i o polednách vysokými zvučnými tóny a dovednými trylky.

Hajní z hor, kde se brávník cítí doma, mu říkají slavík černého lesa. Horlivě jim přitakávám, znaje slavíky z postupimských parků.
Tesklivý zpěv největšího ze všech drozdovitých je tam v horách nejen znamením nejpodivuhodnější části ročního cyklu, je nejen počitkem krásy, ale i výzvou k přemítání o podivném světě, v němž je nám dáno rodit se, žít a umírat.
Nevzpínám ruce k tajemným nadlidským bytostem – jsou mi jen utišující báji všech, již trápí úzkost z podivného světa, v němž se ocitli bez vlastního přičínění. Žasnu každodenně nad tím, co se to stalo, že jsme tu. Že se konal ten zázrak v milostném spojení předků. Kromě toho, že je mi to pobídkou k meditacím, je mi to výzvou k přemýšlivé pokoře, k životu ve skromném splývání s přírodou uprostřed obžerství, marnivosti a tupé lhostejnosti přemnožených lidí ke všem jiným tvorům i k sobě navzájem.
Každoroční návrat brávníka vzrušeně očekávám. A pak je mi jeho zpěv nejen požitkem, je mi i hlasem naděje a nepokoje.