Láska, soucit a smutek

Pururambo – prales, kde se zastavil čas je pozoruhodný dokument o kmeni Kombajů, lidech žijících uprostřed pralesů Nové Guineje. Neznají téměř nic, co my, moderní lidé považujeme za poznávací znamení civilizace. Neznají dokonce ještě ani železo, takže podobně jako pravěcí lidé své nástroje vyrábějí z kamene. Většinu času věnují jídlu. Jedí vše, co jim přijde pod ruce, včetně termitů a obrovských vypasených housenek. Jejich jazyk je chudý a našinec v něm zaznamená jistou nesouměrnost: Komabjové disponují asi patnácti výrazy pro zvláštní druh larvy, ze které připravují oblíbené těsto, ale pro lásku, soucit a smutek mají výraz jen jeden. Tak přesto znají lásku, řekne si optimista. Ale na jídlo myslí raději, povzdechne si pesimista. Ach, my Evropané.

Poslední zářijový den jsem se vydal z pracovních důvodů do Světlé nad Sázavou. Ve srovnání s dobrodruhy natáčejícími uprostřed deštných pralesů divochy vskutku nepatrné rozhodnutí.

Přijel jsem večer, už za tmy, která na konci léta padá vždy nečekaně rychle. Cestu od nádraží k náměstí lemovalo množství odpadků, šel jsem po jejich stopě a zanedlouho potkal první opentlený  vůz. Střelnice, lízátka, kolotoč. Světlá zažívala konec svatováclavské pouti. Sklízelo se, poslední opilci a odrůstající děti ještě zaměstnávali personál od atrakcí. Sem tam ještě škytl někdo do amplionu a množství světel blikalo do tmy jakoby Sázava omývala břehy Las Vegas.

Ubytoval jsem se v hotelu v čele náměstí a z okna pozoroval konec jedné neděle na konci jednoho léta. Pouť na ústupu. S láskou, soucitem a smutkem. Takové už nedělní večery na konci léta bývají.

Pod okny definitivně mizel obrovský kolotoč. Několik mladých mužů pod vedením staršího rovnalo na přívěs náklaďáku kusy železa a laminátové skořápky. Vystačil jsem si dále se zvukovou kulisou a pohroužil se do samoty hotelového pokoje. Po chvíli to přišlo. Do křiku pleskání ran. Kolem návěsu auta ten, co udílel příkazy robotníkům, jednoho z nich mlátil. Podsaditý chlapík bušil do zpomaleného mladíka a cosi mu vyčítal. Po chvíli jsem rozmotal zašmodrchanou cívku nejasných vět a pochopil, že ten mlácený cosi udělal špatně. „Poškrábals mi poslední labuť, ty hajzle!“ vykřikoval bijec a nikdo si toho už nevšímal. Ubožák se kryl a snažil se utéct. Utekl ale vždy jen na pár metrů, bijec rozpohyboval své tlusté tělo a v komickém výskoku kopl. Rány pěstmi, do toho další výčitky: „Ty blázne havlíčkovej, patříš do blázince!“ „A dělej, hovado, nebudu bourat Kočky do čtyř do rána!“ Lampa střídmě osvětlující plácek před hotelovými okny pomalu odhalila, že mladík je duševně zaostalý. Proto ty útěky na několik metrů, psí návraty zpátky, podivné držení těla, trpné mlčení a proto ono „havlíčkovej blázne“. „Pojď se podívat, cos udělal,“ ukazoval bijec ke kusu laminátu, aby pomocníka přilákal na dosah. Ten důvěřivě přišel blíž a už ji pěstí dostal do tváře. Pururambo.

Proti lásce stojí nenávist, proti soucitu krutost a proti smutku potěšení. Shrnují Kombajové tato protilehlá hnutí také jedním slovem? Možná budeme muset počkat na další cestu odvážných dokumentaristů vstříc útrobám džungle. Stál jsem u okna jak nehybná postava z obrazu Edwarda Hoppera a pozoroval, jak se umí v jedné chvíli mísit nenávist, krutost a potěšení. A o tom, jaký svět je chaos, když malý kousek odprýsknutého laku vyvolá bouři hněvu a ran. Pururambo.