"Velká láska je jen náhradou za první lásku"

První láska. Zvláštní pojem. Možná dokonce „profesionalismus“. Co přesně je první láska? Je to láska k matce, která mě v sobě nosila devět měsíců? Je to vztah s babičkou, u které jsem trávil převážnou část dětství? Je to Adélka ze školky, která vždycky nosila ovocné bonbóny? Je to první chycení za ruku? První políbení? První sex? První stesk po něčí přítomnosti?

Na to mi asi jen těžko někdo odpoví, neb pro každého může být první láska něčím jiným. Třebas je první láskou samotná vůle k životu. A třeba také ne…

Pro mě osobně se „první láska“ začala odvíjet zcela znenadání. Nečekal jsem ji, prostě přišla. Vyrazila napřímo, i když později trochu kličkovala. Po čase řekla, že mě miluje a já jí věřil. Už jen pro ty oči, které se přes léto barvily do modra a v zimě zase tíhly k zelené.

„Miluji tě,“ Zaznělo z mých úst, ale sám sobě jsem nevěřil. Nedovedl jsem pochopit tu šílenou širokost citu, jenž stahoval mou hruď a mysl při jakémkoliv kontaktu s ní. Měl jsem strach, že pro ni nejsem dost dobrý.

Klišé…

Ale tak to bylo a já s tím teď už nic neudělám. Bohužel. Vždyť, jak říkají Kurdové: „Ničím nemůžeš pomoci tomu, kdo si za všechno může sám.“ A ano, svou vinu za „vypovězení první lásky“ si nesu jen a jen sám. Ona mě milovala a já ji. Teď už to vím.

 A třebas si teď jen něco nalhávám a mé podvědomí mě vede v šlépějích sira Francise Drake: „Zdrť nás, ó Pane, když jsme příliš spokojeni sami se sebou. Když se naplnily naše sny, protože jsme snili málo. Když jsme bezpečně dorazili do přístavu, protože jsme se drželi příliš blízko u břehu.“ Třeba jsem chtěl něco víc a až pozdě si uvědomil, jak daleko na moře se vydávám.

Láska však není jen černá a bílá. To jen vina a hloupost občas očerňují i ten nejsvětlejší úmysl a pohnutku. Mé ruce se chopily jiných žen a ústa je následovala. I srdce se už naučilo jazyk exulantů. Skoro bych se mohl vžít do Těsnohlídkova lehce zatrpklého: „Zestárneme, zošklivíme, umřeme. Jednoduchý a jasný pravidla.“ Jenže já nechci. Nemohu.

Myšlenka „domoviny“ ve mně zůstává. Asi ne nutně v srdci, ne nezbytně v hlavě. Prostě jen uvnitř, kdesi ve mně samém. Je tam a zůstává vzpomínka na vykrajovtko na cukroví ve varu kamionu, na Lentilky, na první Kouř i spálenou rajčatovou omáčku…

Jak říká Mardy z Vypsané fixy: „Velká láska není zbytečná…“ jenže ta první už to není. Není a nebude. První lásku si v sobě nesu dál. Je mou součástí, stejně jako já jsem součástí posametové generace, stejně jako jsem člověkem.

Popřít první lásku by znamenalo popřít mé lidství či minimálně to, co si pod „lidstvím“ představuji. „Můj drahý, opovrhuji ženami, abych je nemiloval, jinak by byl život příliš směšný melodram,“ říkal Lermontovuv Pečorin a byla to póza. Život bez lásky je nenaplněný, život bez první lásky životem není. Vždyť už Gilbert Keith Chesterton pravil: „Veliký člověk není člověk tak silný, že cítí méně než jiní lidé; je to člověk tak silný, že cítí více. A když Nietzsche praví: „Dávám vám nové přikázání: Buďte tvrdí“, říká ve skutečnosti: „Buďte mrtvi.“ Citlivost je definice života.“ A citlivost je prvním východiskem lásky.

S trochou mě vlastního životního cynismu mohu říci snad jen „Život bez lásky je na nic, život bez první lásky je kec.“