.coming out.

"Otec v telefonu mlčel. Nebyl jsem si jistej, jestli tam je. Pak řekl: teď ti nerozumím."

"Jak jste se cítil?"

"Připadal jsem si jak idiot. To otec umí: dělat z lidí idioty. Když přichází do práce, lidi ze strachu tuhnou. Jediná chvíle, kdy se s ním dá bavit, je po tenise."

" Řekl, že vám nerozumí."

Uvědomil jsem si to. Ten pocit nepochopení najednou vyplul odněkud z hloubky na povrch. Do očí se mi nahrnuly slzy. Mohl patřit tak  dvanáctiletýmu klukovi, kterej poznává svět a potřebuje podporu. Potvrzení, které nepřichází.

"Co se ve vás děje?"

...

"Je to podobné, jako kdybyste chodil do mototechny pro rohlíky. Nikdy je tam nedostanete."

"A co s tím?"

"Můžete tam chodit dál. Nebo si pro ně jít do pekárny."

...

Sedl jsem do auta, vyjel z města na dálnici.  Cítil jsem se svobodně. Uvědomoval jsem si, že teď mám možnost volby. Nasvítil jsem se zevnitř.

...

"Odvez - mě  -  domů. Odvez  - mě  -  domů," mluvil ke mně přes kyslíkovou masku. Míra naléhavosti v hlase ve mně probouzela pocity viny. Pravačkou jsem držel ruku, kterou již nedokázal zvednout, levačku položil na vyhublé čelo. Ke krku byla několika stehy přišitá kanyla. Byl propojen hadičkami s přístroji za jeho hlavou. Udržovaly ho při životě.

"Odvez - mě  -  domů," řekl a jeho skelné oči mě zaměřily.

Protože byl připojen ke všem těm přístrojům.

Filtrace krve, živiny, léky. Tlak. Tep. Dech. Tlak - tep - dech.  Uvězněné tělo.

"Kdybych tě teď odvezl domů, dědo, tak bys umřel. Ty chceš umřít?"

"Nechcu. "­

Průzorem jsem viděl personál oddělení. Muži a ženy v zeleném. Mluvili spolu, usmívali se.

Pohlédl jsem na dědu. Zavřel jsem oči.

"Odvez - mě  -  domů."

...

"A teď pomalu. Ať ti to neuklouzne."

"Chyť mě," řekla.

"Držím tě, babi. Všechno je v pořádku. Teď zvedni nohu."

Zvedla nohu a vstoupila do vany. S druhou jsem jí přes okraj pomohl. Posadila se na sedátko. Nastavil jsem vodu a přisunul růžici k její ruce.

"Je to tak v pořádku?"

"Ano. Je."

Začal jsem sprchovat tělo. S údivem jsem pozoroval, jak je staří prohnulo, pokřivilo. Jak sukovitý strom, který se vahou pomalu naklání k zemi.

Namydlil jsem ruce, nohy, záda, poprsí, šamponem umyl hlavu. Po třiceti letech jsme si vyměnili role. Žlutý kýbl, kterým mi babička splachovala hlavu, stál pod umyvadlem.

Smýval jsem růžicí mýdlo a myslel, že je to rituál.

Když jsem ji osušil, překvapivě rychle se přesunula do ložnice a ulehla do postele. Pustil jsem pod ní nahřívací deku, duchnou ji zakryl až ke krku.

Poklidil jsem v koupelně, oblékl se. Babička ležela, jak jsem ji zanechal. Vypadala spokojeně.

"Chceš něco vzkázat dědovi, babi?"

"Ať se uzdraví. Že tu na něj čekám. Má tu vedle mě místo."

"Dobře," řekl jsem a přitiskl tvář k její.

Když jsem sbíhal schody, když jsem vyběhl ven...

...

Na té konferenci nebylo o co stát. Randomizované a double-blind studie, evidence based medcine. Co léčí více, farmaka nebo terapeutický vztah? Proč nejsou pacienti kompliantní, když jsou léky tak moderní?

A nezapomněli jste, kurva, na něco?

Na té konferenci opravdu nebylo o co stát.

Až na tebe.

Najednou jsem tě viděl: La Nascita di Venere.

Lidé ztratili význam. Zůstaly jen prostory, kterými jsi procházela. Tvá židle byla trůnem a okolo sedící ženy Zefyry, existující jen proto, abys mezi nimi mohla povstat a dát kráse tvar.

Jak jsi přešla sálem, zůstaly za tebou třpytivé jizvy v parketách. Zastavila ses pod zábradlím a promluvila. A nebyla to slova, co se ke mně neslo.

"Přitom ty sebevraždy by pro tebe mohly být zajímavé," řekla jsi. Zastavil jsem pohled ve tvých očích. Jak v ustalovači. A na moment v nich pochoval roky bolesti a osamocení.

A opět mi připadalo, že veškerá má minulost se odvíjela k tobě. A přítomnost, ve které jsem se setkali, jsem nazval láskou.

Když jsem sbíhal schody, když jsem vyběhl ven...