Věštec z Mezizemí 1.část (draft)

Jedná se o ukázku a vlastně celou první část povidky Věštec z Mezizemí. Prosím berte to jako takový "draft". Dávám to sem k všeobecnému ohodnocení. Jinak povídka samotná je již napsaná celá, v tuto chvíli má přes 17 tis slov, což odpovídá zhruba šesti dílům tohoto rozsahu. K její publikaci však zbývá jí celou několikrát pročíst a některé části přeformulovat a když bude nutné tak i přepracovat.

Příběh je cílen na děti a mládež do cca 20 let.

Zvonek u dveří se rozezněl ostrou melodií, která řezala do uší, a chvěla skleněnými výplněmi ve vitrínách. Zůstal však nevyslyšen. Ta, která jej měla poslechnout, právě seděla na zemi uprostřed svého temného pokoje a jediné světlo tu vytvářel kruh zapálených svíček. Seděla uvnitř toho kruhu, v meditačním posedu s nohama křížem, ruce měla uvolněné a opřené o kolena, dlaně otočené vzhůru a palce na každé ruce se dotýkaly ukazováčků. Měla zavřené oči a byla ponořena hluboko do svých nejniternějších myšlenek. To však nebyl ten pravý důvod, proč hlasitý a nepříjemný zvuk neslyšela a tedy nevstala, aby šla návštěvníkům otevřít. Ve skutečnosti za to mohly sluchátka, která měla nasazená na uších, a pak také hlasitá hudba, tak hlasitá, že pronikala vně sluchátek, takže by náhodný kolemjdoucí neměl problém rozpoznat, že právě hraje „Wish I Have An Angel“ od skupiny Nightwish.

Zvonek u dveří marně zazvonil podruhé a potřetí. A pak se odmlčel. Návštěvníkům by v tuto chvíli určitě došla trpělivost. Odešli by s nepořízenou a už se nikdy neukázali. Naštěstí všechno zachránil mobilní telefon, z něhož vedl kabel právě do sluchátek.

Vandu náhlá změna melodie vylekala. Byla tak vytržená z transu, že jí chvilku trvalo, než si uvědomila, že to co zrovna poslouchá je vyzvánění jejího mobilního telefon. Sebrala ho ze země a podívala se na obrazovku.

„Sakra,“ zaklela nahlas. Lehce se dotkla obrazovky, aby přijala hovor. Téměř okamžitě se ze sluchátek ozval hlasitý řev.

„Můžeš mi do háje říct, kde se couráš!?“

Aneta však nechtěla křičet. Způsobilo to nastavení hlasitosti ve Vandině mobilním telefonu.

„Ježíš promiň,“ omluvila se Vanda a spěšně snížila hlasitost hovoru, „úplně jsem na tebe zapomněla. Nikde se necourám, jsem doma.“

„Tak mi pojď otevřít!“

Vanda vstala a vrávoravou chůzí přešla do předsíně. To bylo u Vandy normální. Ona je celá taková zvláštní. Říká se, že umí lidem číst myšlenky nebo snad poznat, jak se kdo cítí. Celý svůj dosavadní život, tedy něco přes sedmnáct let, obětovala okultismu a čarodějnictví, obklopuje se svíčkami, maluje si v pokoji magické kruhy a pentagramy, čte záhadné knihy plné podivných říkanek a učí se všelijaké ujeté tanečních kreace. Okolí je většinou pro smích. Vysoká, hubená, dlouhé nohy, dlouhé ruce, dlouhé prsty na rukou, dlouhé bílé nehty na prstech, brýle s kruhovými obroučky na očích, obrovské kruhové náušnice a k tomu dlouhé popelavé vlasy ve dvou úzkých svazcích jako šála přehozená kolem krku a spuštěná až po prsa, které by však sexisticky naladěný chlap marně hledal.

Aneta je úplně jiná třída. Šestnáctiletá dívenka s černými vlasy svázané do copu, drobná, zato velice vitální. Někteří přátelé jí přezdívají jedním slovem: „tornádo“. Má hlas jako zvon a už od školky se věnuje zpěvu. Svůj talent také zkoušela uplatnit i v televizní talentové soutěži a nedá se říct, že neúspěšně. Její cesta po dráze „náctileté“ zpěvačky se zastavila čtyři týdny před finálovým kolem. Holt jsou i lepší zpěvačky. Nebo snad hezčí. Nicméně od té doby si jí lidé pletou s jistou Langerovou, tedy dokud ji nespatří na vlastní oči. Nedá se říct, že by jí to zrovna těšilo.

„Ahoj holky,“ piští Vanda. Mluví potichu i v případech, kdy se rozčiluje a v kombinaci s vysokým sopránovým hlasem je těžké ji brát vážně. „moc se omlouvám, neslyšela jsem zvonek“.

„Ty jsi zase meditovala, vid?“ zazubila se Aneta.

Ve dveřích stojí ještě jedno děvče, ale Vanda jí nezná. Je vyšší, než Aneta, ale výškou rozhodně nedožene Vandu. Její postavu mohou charakterizovat tři výrazné znaky. Jednak jsou to dlouhé černé vlasy. Jsou velice husté, volně leží na ramenou a končí až pod lopatkami. Potom zářivě modré oči, které nejspíš dokážou uhranout kdejakého mužského a nakonec neméně výrazné poprsí, které se rozhodně nedá schovat pod tmavým tričkem. Vanda může jen závidět. Na takové zbraně se dobře loví kluci.

„To je Lenka,“ říká Aneta, „Lenko, tohle je Vanda.“

„Ahoj,“ pozdraví se obě prakticky současně. Chvíli se navzájem prohlížejí.

 

Aneta vtrhla do Vandina pokoje a rychle se rozhlédla, jestli tu náhodou nemá Vanda něco nového. Byl by to důvod k oslavě. I když tedy nové knížky na polici a nové kruhy a obrazce na stěnách a nové svíčky na parapetu většinou ignorovala. Vanda s Lenkou se v pokoji zjeví o trochu později.

Tentokrát však Anetu pentagram a kruh svíček zaujal, zejména proto, že v něm ležel  mobilní telefon s připojeními sluchátky, z nichž vycházelo hlasité syčení. Stoupla si do kruhu, sebrala mobil a nasadila si sluchátka na hlavu.

 „Taky se mi líbí tohle retro!“ zakřičela z plných plic.

„Aneto, neřvi prosím,“ okřikla jí Vanda, ačkoliv jí muselo být jasné, že je to naprosto zbytečné.

Aneta zavřela oči, aby si maximálně užila právě začínající píseň. Když došlo na vokály, pokusila se zpívat.

„Víir vokín' in dý jéér!“ _{(we're walking in the air)}

Navzdory tomu, že normálně zpívá nádherně, tohle tahání kočky za ocas by si rozhodně za rámeček nedala.

„Víír floutin' in d' muu'lajt skááj!“ _{( … we're floating in the moonlit sky)}

„D' pípl far bylou, ááár slíípin' as víí flááj!“  _{(The people far below are sleeping as we fly…)}

Píseň přestala znít. Aneta vykulila oči a uviděla Vandu, jak drží mobil a má prst položený na jeho obrazovce. Tvářila se rozmrzele.

„Jo, jasně, ať je po tvém!“ mávla rukou Aneta odevzdaně a podala Vandě sluchátka.

„Ty jsi chtěla představit nováčka,“ namítla Vanda, „ale místo toho tady blbneš a tvá kamarádka stojí ve dveřích a bojí se vejít dál.“

„To je v pohodě holky,“ ozvala se Lenka svým váhavým mezzosopránem. Díky tomu v očích druhých vypadala jako klidné a slušné děvče, jen občas trochu nejisté. „Už jsem měla čest Anetu poznat, takže nejsem překvapená.“

Všechny se posadily na Vandino „letiště“. Vanda seděla ve svém typickém posedu s nohama křížem. Aneta se opřela o zeď a objala kolena. Lenka se posadila na okraj a v důsledku toho se musela čas od času zkroutit jako paragraf, zvlášť pokud se chtěla podívat na Anetu.

„A co tě vlastně přesvědčilo vyšplhat až sem na Závist.“

„Ani nevím, asi zvědavost. Aneta pořád mlela něco o tajném dívčím spolku, a že berete jen takové, které umí plavat.“

„To, že řekla?“ Vanda se obrátila na Anetu. Ta jen pokrčila rameny a zatvářila se jako neviňátko.

„Já si myslela, že v tom bude něco jiného …“ usmála se Lenka na obě dívky. „Ale zase to byl dobrý výlet, nikdy jsem v téhle části Prahy nebyla.“

„No počkej,“ zarazila ji Vanda, „máme tu tajný spolek, ale víš, jak bych ti to řekla … “, a pak zašeptala, „ … je tajný.“

„Aha,“ odpověděla šeptem Lenka, a aby celou věc odlehčila, tajemně se přitom rozhlédla.

„A je také pravdou, že do toho spolku hledáme někoho, kdo se vody nebojí,“ dodala Aneta a Vanda se zeptala: „Umíš dobře plavat?“

„Ale jistě … vždyť Aneta to ví … od první třídy v družstvu Aquabell, umím snad všechny plavecké styly, potápím se a vydržím pod vodou i čtvrt hodiny. Jednou jsem byla pod vodou tak dlouho, že mne považovali za utopenou a vytáhli mne nad hladinou. Ale já jsem byla v pohodě.“

„Tak to máš můj obdiv, protože já nevydržím pod vodou ani minutu,“ řekla uznale Vanda.

„A kam chodíte plavat?“

Vanda a Aneta se na sebe podívaly.

 „Tak teď už tomu nerozumím. O co tedy jde?“

Lenka se rozhlédla a teprve nyní si všimla obrazce pentagramu nakresleného na zemi, svíček kolem kruhu a na parapetech, dále pak magických symbolů na zdech a různých okultních předmětů ležících v poličkách nebo visící na stěnách. Do této chvíle totiž zařízení pokoje ignorovala. Trochu i díky Anetě, která zpočátku na sebe strhla veškerou její pozornost. A teď si však s úžasem začínala uvědomovat, jak se věci nejspíš mají.

Když se nedávno přistěhovala s rodiči z vidlákova do Modřan, dopadla na ní samota. Do začátku školy ještě zbývaly dva měsíce. Nikoho tady nezná, takže, jak bude trávit nastávající prázdniny, bylo ve hvězdách. Chodila plavat do Podolí, ale tam zjistila, že i všechny plavecké oddíly začínají své aktivity až od září. Letní sezona byla v plném proudu a plavecký stadion našlapaný cizinci. Pak jednoho dne se, při opalování na trávníku podolské plovárny, seznámila s Anetou. Byla velmi šťastná, že má někoho, s kým si může povídat, psát po večerech SMSky, vyrazit do mekáče, nebo si prostě zaplavat a opalovat se společně na dece. A tam začala Aneta, zřejmě z nudy, mlít něco o tajném dívčím spolku. Lenku to lákalo, vypadalo to zajímavě a vyvolalo to v ní zvědavost. Byla pro každou špatnost a také doufala, že takhle potká nové přátele.

„To vypadá jako okultismus,“ vydechla nakonec, když si pořádně prohlédla pokoj, „čarodějnictví?“

„Tak trochu,“ začala Aneta, „ale ve skutečnosti, základem toho spolku je to, že jsme každý jiný. Vanda je blázen do čar a kouzel a démonů … a duchovno a meditace a … no znáš to. Já jsem blázen do hudby a zpěvu a ty jsi zase dobrá ve vodě a na lyžích, nebo aspoň tak jsem to pochopila. Každý musí mít něco jiného, aby spolek byl úplný.“

„A kolik vás je?“

„No já, Vanda a…“

Dveře pokoje se rozlétly a dovnitř vběhl chlap. Vlastně až druhý pohled odhalil, že je to mladý muž, nebo spíš ještě kluk. Měl obdélníkové brýle, krátké blond vlasy na ježka a jeho tělo by se dalo charakterizovat jako samá ruka a samá noha. Nosil černé tričko s nápisem NWO pod kterým byla nakreslená ruka, kterak se sápe na zeměkouli, ze které byla vyobrazena jen její severní polokoule. Pod tím výjevem byl obrovský nápis BILDERBERG. Od pasu dolu měl světlé šortky.

 „Ségra, tohle musíš vidět …!“ řekl naléhavě ten muž a strčil Vandě do klína tablet.

„K čertu Radku,“ obořila se na něj Aneta, „my teď nemáme na tvé legrácky náladu, řešíme tady ženské věci!“

„Ženské věci? Učíte se počítat dny?“

„Haha, fakt trapný!“

„Je to důležité?“ obrátila se na něj Vanda.

„Důležitější, než si myslíš!“

Na tabletu zářil novinový článek a uprostřed byl černý obdélníček a v něm, také uprostřed, symbol trojúhelníku v kolečku.

„Nemám teď náladu řešit tu tvou politiku, dej to pryč,“ zapištěla Vanda.

„Ségra … sakra! Pusť si to video, týká se to Mezizemí!“

Vanda se zamračila. Pomalu a nejistě se dotkla obrazovky tabletu a kolečko kolem trojúhelníku se začalo otáčet. Aneta si přisedla blíž, aby viděla na display. Lenka se nezmohla na slovo, její zrak přeskakoval mezi Radkem a Vandou a snažila se pochopit, co se vlastně děje. A i když si chvíli připadala, jako páté kolo u vozu, něco uvnitř ji říkalo, že teprve teď to začne být zajímavé.

 

Mladá reportérka mluví na kameru, v pozadí je vidět cedule s nápisem Litoměřice.

„Od časného rána sledujeme šíření zákeřné nemoci, která se objevila na Litoměřicku. Ministr zdravotnictví už nařídil uzavřít oblast v okolí Litoměřic do karantény. Vyzýváme spoluobčany, aby do Litoměřic necestovali. Máme potvrzené, že na hlavních tazích bude policie zastavovat řidiče a posílat je zpět. Na některých cestách se už budují zátarasy.“

Záběr na policejní auta stojící napříč vozovkou, čímž brání průjezdu dalších aut.

„Zdroj blízký ministrovi potvrzuje, že nemoc šíří drobní černí pavouci, kteří se objevili kanalizaci v Litoměřicích. Proto se pan ministr obává, že policejní zátarasy nebudou stačit, pavouci se mohou rozšířit do širého okolí bez možnosti jim v tom jakkoliv zabránit. Podle našich informací jde o neznámý druh černého drobného pavoučka. Vědci zatím nemají jasno, z jaké čeledi tyto pavouci pochází.“

Střih a záběr do nemocnice, kde leží několik pacientů.

„Nemoc se projeví velice rychle. Nakažený má zvýšenou teplotu a potí se. Je malátný a točí se mu hlava. Rychle přechází do stavu podobný opilosti a stává se agresivní. Asi po půl hodině se plně nekontroluje a začíná se chovat jako divoké zvíře. Pokud je v místnosti více takových pacientů, mohou se porvat. Zaznamenali jsme několik vážných zranění.“

Pacienti v nemocnici se zvedají z lůžka a vrhají se na kameramana. Pohybují se pomalu, malátně, jak bez života. Doslova připomínají zombie. Kamera ustupuje před skupinkou asi osmi zombií, jsou slyšet výkřiky. Kamera se třese, obraz několikrát vypadne. Pak se před kamerou zavřou dveře a na okamžik se zdá, že je kameraman zachráněn. Potom se část dveří rozletí na třísky a je ještě vidět, že skrze díru ve dveřích ční něčí ruka zaťatá v pěst. Obraz se rozpadne a skončí ve změti pestrobarevných čtverečků.

„Situace je vážná. Do oblasti již míří i ozbrojené složky. Premiér je již v kontaktu s Bruselem. To jsou zatím všechny informace, které máme k dispozici.

Kateřina Kuchařová, Nejrychlejší zprávy tečka cz“

 

V pokoji je ticho. Vanda ještě chvíli rejdí prstem po obrazovce tabletu a čte si zbytek článku, který je zobrazen pod videem. Dozvídá se, že nákaza již určitě pohltila polovinu města. Dále pak, že pavouci byli spatřeni i u policejních zátarasů.

Ostatní dívky mlčí a je vidět, že se snaží informaci strávit.

Vanda vzhlédne a podává bratrovi tablet.

„A ty si myslíš, že to souvisí s Mezizemím?“

„Není důležitý, co si myslím já … důležitější je, co si myslí on“. Načež Radek sáhne do kapsy a vytáhne přívěšek s rubínovým kamínkem na zlatém řetízku.

Kamínek pulsuje slabým červeným světlem. Vanda i Aneta sebou trhnou a obě současně sáhnou pod výstřih a vytáhnou své přívěsky s rubínovými kamínky. I ony slabě pulsují.

„Sakra,“ zapiští Vanda, „volá nás!“

Tohle už Lenka nevydrží. Uvědomuje si, že poslední minuty jsou velice zmatené a žádá si víc informací.

„Tak moment!“ Vstane a podívá se zoufale na Anetu, protože ona je zatím její jediný spojenec v této situaci, „Aneto, co se tady děje?“

Teď si Lenky všiml i Radek. Jeho oči se okamžitě zaměřily na Lenčinu hruď, což zapůsobilo jako kouzlo krátkodobého omámení.

„Vááúú,“ zvolal, „netušil jsem, že máme v klubu takovou bohyni“.

Jejích pohledy se střetly a byl by to určitě takový ten okamžik, kdy vzduchem létají jiskry. Nikdo však žádné jiskry nezahlédl a navíc byla seznamovací chvíle násilně ukončena Vandou, která se postavila mezi ně a svou výškou oběma zaclonila výhled.

„Brácha, soustřeď se na své povinnosti,“ vypískla na něj.

Aneta mezitím slezla z postele a ujala se Lenky.

„Poslyš, to co teď uslyšíš nebo uvidíš, tomu asi ještě dlouho nebudeš věřit. Já jsem tomu taky zpočátku nevěřila, ale to se poddá“

„O čem mluvíš? A co je to … to Mezizemí.“

„Místo, kde vždycky začínají nejzáhadnější problémy světa. Jako třeba ta záhadná nemoc a pavouci. Domníváme se, že i tohle má příčinu v Mezizemí.“

„Chtěla jsi vědět, co je to ten tajný spolek,“ pokračuje Vanda, „tak teď se to dozvíš. Naší povinností je napravovat potíže v Mezizemí a tak můžeme bránit těm největším katastrofám, které by mohly postihnout celý náš svět.“

Informací bylo dost, i tak se v tom Lenka ztrácela. Navíc začínala mít pocit, že se dostala do nějakého spolku bláznů. Jak slyšela „náš svět“ a „druhý svět“, byla přesvědčená, že to celé je buď nějaká hra, nebo zkouška, protože jinak by musela připustit, že celá situace bude vyžadovat zásah lékaře specialisty.

Rozhodla se přistoupit na hru.

„Co to máš za přívěšek? Tam je nějaká baterka, že svítí?“

Aneta položila přívěšek na dlaň tak, aby si jej Lenka mohla dobře prohlédnout.

„Ale kdepak, žádná baterka tam není. Jen se podívej … opravdový kamínek. To je Slza rubínového jezera. Každý člen má svůj. Pokud se rozhodneš k nám přidat, dostaneš taky takový. Díky němu se dozvíme kdykoliv nás bude Mezizemí potřebovat, nebo když bude potřebovat pomoc kdokoliv z nás.“

„A co bude teď?“, ptá se Lenka, pořád lehce zmatená.

„Musíme se vypravit do Mezizemí a zjistit, co se tam děje,“ vysvětluje Aneta.

„Aha.“ Lenka sklopí hlavu. „Tak možná bude lepší, když už půjdu a nebudu se vám do toho plést.“ Zkouška se jí zdála příliš komplikovaná a nebyla si úplně jistá, jestli jí tenhle způsob přijetí vlastně vyhovuje.

„Měla by jít s námi,“ ozve se znenadání Radek, „Nezapomínejte, jak Věštec naléhal, že musíme co nejdříve najít dalšího člena. Ve třech jsme stále slabí na boj s Lordem.“

„Já …“

Vanda však přerušila její větu.

„Jen se neschovávej za Věštce Radku, ty chceš, aby šla, protože se ti líbí. Jenže to vypadá na nebezpečnou akci. Nebude čas na zkoušku a ani na rituál a bez Slzy nám nepomůže.“

„Já jsem chtěla jen říct, že nemůžu teď nikam jít, protože musím být brzo doma.“

„To se neboj Leni, nebudeme tam dlouho a určitě se stihneš vrátit domů ještě za světla.“

Vanda odhrnula závěs, který zakrýval zeď, na které byl namalován podivný obrazec soustředných kruhů, v nichž byl vepsaný a opsaný pentagram. V každém cípu hvězdy se nacházel po jednom relativně komplikovaný symbol s oblými tvary a namalovaný jedním tahem. Uprostřed obrazce byl terčík. Vanda si sundala přívěšek a položila kamínek na dlaň.

„Přípraveni?“

Aneta i Radek kývli. Lenka neřekla nic, jen čekala, co se bude dít dál. Vanda přiložila přívěšek k terčíku. Jakmile tak udělala, z přívěšku vyšlehly elektrické výboje a za hlasitého zvuku jiskření propojily vrcholy pentagramu. Jiskření netrvalo dlouho, člověk by se za tu dobu stihl hluboce nadechnout. Pak stěna v místě kresby zmizela, zářící soustředné kruhy se propadly do prostoru, rozšířily se a vytvořily tunel, který pokračoval za stěnou někam dál do tmy. Mezi jednotlivými kruhy přeskakovaly záblesky a zřejmě tak udržovaly prostor bezpečný pro člověka.

Radek neotálel a vběhl do tunelu. Doběhl k místu, kde zářila poslední obruč, byl zasažen mnoha blesky a zmizel. Bez váhání ho následovala Vanda.

„Co to proboha je?“ křičí Lenka.

„To je portál. Jediná cesta do Mezizemí,“ vysvětluje jí Aneta

„Do toho nevlezu!“

„Neboj se, je to naprosto bezpečné.“

„Ty už jsi tím prošla?“

Aneta na ní zamrkala a usmála se.

„Mnohokrát. Tam i zpátky. Pojď, vezmu tě za ruku, jestli tě to uklidní“.

Šly. Lenka se oběma rukama držela Anety a s obavami si prohlížela vnitřek tunelu. Viděla, že je obklopen temnotou a pouze obruče a záblesky vymezují prostor, kde tunel končí. Podlahu také žádnou neviděla. Snad se dokonce trochu vznášela nad spodkem tunelu, který i tady vymezovaly záblesky mezi obručemi.

„Jak tohle funguje?“

„Sama nevím,“ pokrčila Aneta rameny, „můžeš se zeptat Věštce, on nám daroval ty přívěsky.“

„A kde je ten Věštec?“

„Hned na druhé straně. V Mezizemí.“

---