Dětská knížka

Pradědeček měl za první republiky restauraci “U Karla” blízko náměstí v Kolíně. Babička mi o ní vyprávěla; jak tehdá chladili celý rok ledem z Labe, jak dědečka odvedli do koncentráku a když se vrátil, hospodu mu sebrali komunisté a pár desítek let ji devastovali. Babička mně, sestřenicím i našim rodičům vyprávěla příběhy o opičkách, které pradědeček v restauraci choval. Byly velkou atrakcí pro Kolíňáky a zdrojem spousty vtipných historek. Některé se skutečně staly, některé si babička vymýšlela. Už od mládí jsem si říkal, že by bylo kouzelné mít tyhle “pohádky” sepsané. Teď příbuzní objevili kousek vyprávění, které babička sepsala. Bylo by prima probrat je s někým, kdo má zkušenosti s vydáváním dětských knížek, zda-li by mělo smysl pokusit se dát dohromady další příběhy a poskládat z nich dětskou knížku. Pokud byste na to měl někdo názor, popř. o někom věděl, dejte mi prosím vědět. Přikládám úvod k příběhu.

Ze života malé opiččí rodinky

Milé děti, rozhodla jsem se, že Vám povím o životě malé opiččí rodinky, kterou jsme měli doma, když jsem byla asi tak velká, jako jste dnes Vy. Mým malým holčičkám se toto vypravování líbí, a tak věřím, že si i Vy oblíbíte členy této veselé opiččí rodinky.

Cesta do Prahy

Jednoho dne se vydal hostinský od “U Karla IV” do Prahy, aby ledaccos zažídíl. V Kolíně se sice dostalo všeho, co potřeboval k dobrému obchodu, Praha je však Praha, snad tu najde něco ještě lepšího. A také našel.

Nejdřívě Vám však musím povědět, kam zamířil hned z nádražtí. Šel na Vinohrady, kde byl v jedné škole školníkem kamarád z dětsví. Toho šel navštívit. Cestou musel jít kolem známéh optáčníka. Ptáčník, to byl majitel obchodu, kde jste dostali od roztomilých andulek, ušlechtilých prátkl i malé hravé medvídky. Hostinský Legner pospíchal. Co jej to však zastavilo? Z výkladu ptánčíka se na něj, ano, snad na něj, dívala chytrá očka dvou malých opiček kočkodanů. Zastavil se, dívá se na ně a zdá se mu, jakoby očka prosila: vem nás odsud, odveď nás! Hostinský se dívá do výkladní skříně do krámu. Tam si hrají medvídkové, tam zase si hrdě prohlíží svoje peří cizokrajní ptáci.

Co je však tato nádhera proti dvěma párům oček, které prosí? Jde tedy do obchodu a ptá se na cenu opiček. Pozná však, že není možné párek koupit. Doma je třeba peněz, žena počítá, počítá, jak co nejdřív splatit dluh. A toto, to by byly doslova vyhozené peníze. Proto odhází a kde na návštevu. Tam však nedojde, neboť stále vidí ta chytrá očka. Tu v něm uzrálo rozhodnutí: vrátí se, koupí přece opičky, pořídí jim klec a dá je doma na zahradu. To bude něco pro kolánské děti! Jde proto zpět a koupí opičky. Ptáčník mu je dal na řětízek a nastala pouť po Praze.

Šťastný majiel opiččího párku, Bimbo a Loly, se již v Praze nezdržoval a provázen houfem kluků se dostal až na nádraží. Bimba a Lolu dal do krabice a spokojeně se usadil ve vkladu. Samozřejmě, že se opicím v krabici nelíbilo, a tak se pěkně usadily na klíně svého nového pána. Snad Vám ani, milé děti, nemusí povídat, že měl hostinský Legner hodně volného místa kolem sebe. Laskal se s opičkami, měl z nich radost.

To však ještě nevěděl, kolik radostných, ale také méně radostných chvil mu tato malá zvířátka přinesou. První nepříjemnost byla už s průvodčím, který se dožadoval jízdenky za zvířátka. Po zaplacení jízdenky i s pokutou dostal náš nový majitel Bimba a Lolinku domů.

Poror! Škrábeme, koušeme a krademe vše, co se nám dá!

Bimbo s Lolou byly dvě roztomilé opičky. Jejich hnědozelená srst se až leskla, jak si ji denně jeden čistil, pěkný ocásek bez nejmenší nečistoty. Roztomilá hlavička s dvěma chytrýma očičkama a dva páry rukou, které byly tak šikovné, chtěly-li někomu něco sebrat. Tak asi vypadala ta dvě zvířátka, které dovezl hostinský Legner domů. Narychle upravená klec se stala prozatimním příbytkem opiččího párku. Opičky byly velmi krotké, hodné, neboť jejich bývalý pán je hodně tloukl. Nemohl jistě potřebovat, aby u mezi tolika zvířaty, které měl, dělaly neplechu.

A v Kolíně měli děti senzaci! To bylo pamlsků, to bylo banánů, které tehdy opice dostaly! Opiččí párek přijímal tyto pozormnosti nejdřívě plaše; jistě ve svém opiččím mozečku nemohly pochopit, že je již nikdo netluče, že je koliem stále tolik lidí a každý se předstihuje s dávno neochutnanou dobrotou.

Pomalu si poice zvykaly na tyto příjemné stránky života, znovu sy uvědomovaly, jak žily dříve. A tak se není c divit, že ntrvealo douhlo a milý párek začal dovádět. Opice vesele pobíhaly po klasi, radostně vřeštěly a skutečně ztichly jedině, když spaly, nebo ráno, když si hladaly blešky nebo se česaly.

Brzy dostaly i nový příbytek. Velkou železnou klec s nápisem: Poror! Škrábeme, koušeme a krademe vše, co se nám dá. Ke kleci byl přidělaný malý dřevěný domeček, kde opice spaly. Bylo tu pěkné krmítko, kde dostávaly jídlo a dno bylo vysouvatelné, aby se klec dala dobře čistit.V několika nedělích opice zesílily a vyrostly. Bylo vidět, že se vim dobře daří. Svého pána měly velmy rády a poslouchaly jej na slovo.

Kolínské děti si zvykaly na tuto mulou zábavu a nikdy nezapomněly Bimbovi a Lole něco přinést. I zdálo se, že jsou opice dokonale spokojené. Až jednou …

První výlet

Opice se vesele proháněly po kleci a zdálo se, že opravdy nezatoužily podívat se do koruny stinných kaštanů, které byly v oné zahradní restauraci, kde stála jejich klec.

Jednou ráno, když přišli první návštěvníci a volali opice, byla klec prázdná. Nastala velké scháňka a dohady, co se s opičkami stalo. Zjistilo se, že prokousaly dřevěnou budku na jejím dně, takže nikdo nemohl pozorovat, k čemu se připravují. A když otvor byl tak velký, že se mohly protáhnout, vyběhly si ven. Kdybyste, děti, slyšeli, co se jich lidé nahledali!

Přešlo poledne, bylo již pozdní odpoledne a milý majitel se pomali smiřoval s tím, že se Bimbo s Lolinkou nevrátí. Smutně se díval na všechny ty pamlsky, které dal do klece, aby opičky přilákal. Tu uviděl, jak se stromu leze pomalu nejdříve jedna opička a pak opičák. Tak pomalu, tak nejistě, Že každý mohl myslet, že se jim něco stalo. Hostinský Legner na ně radostně zavolal. Zatoulanci běželi, skokem byli u něj, lísali se, tulili se k jeho nohám, musel je pohladit. Pak je odvedl ke kleci, kam opice vběhly a vesele se pustily do jídla. Byly patrně hodně hladové. Jak však vypadaly, nedovedete si, děcka, představit. Po tělíčku samé chlupy. Co to kde asi provedly, kde byly? A opravdu se s hrůzou čekalo, kdo asi přijde na nevítané hosty žalovat. Nikdo však nešel, proto se již jen vesele hovořilo o tomto opiččím výletu.

Večer však čekalo rodinu Legnerovu v bytě překvapení. Opice se totiž dostaly po stromě na rovnou střechu, která byla právě pod okny Legnerovic bytu. Tam Bimbo našel otevřená okna a nemlůžeme mu jistě míti za zlé, že se do nich s Lolou podíval.

Nevím, jestli se jim nejdřív zalíbily vyšívané polštáře, panenky dětí, nebo podr a voňavky, jisté však je, že obraz, který viděl při vstupu do bytu pan Legner, byl hrozný. Panenky, z kterých se sypala drť, byly bez rukou. Na zemi bylo rozházené peří z rozškubaných polštářů, lahvičky s rozlitou voňavkou, rozbité obrázky na zemi a plno věcí, kterým se dříva říkalo hřeben, bačkory, rukavice, nebo brýle.

Teď si teprve vysvětlili Legnerovi, co to měly opice na sobě. Ty pak ráno nechtěly vůbec vylézt z budky, když je jejich pán volal. Jistě věděly, že bude zle. Jak by také ne, Když natropily tolik škody. Pamatovaly si však, že to nemají dělat a již nikdy v budoucnosti do bytu nevlezly. A naopak: když opice utekly, hned se běžela do bytu zavírat okna…

---