Hezká návštěva

„Kouříš?“ „Moc ne.“ Ale stejně si od něj tu nabízenou cigaretu vezme. Vlastně se jí kouř z cigaret hnusí, ale připadá si dospěle, potřebuje před ním vypadat dobře. Foukne mu kouř do obličeje, třetí sklenička vína ji možná uvolnila až moc, nebyla zvyklá pít. Když ji pod stolem sáhl na nohu, nesklopila oči, ale naopak se usmála.

Denně se chodila starat o jeho matku, a když ji pozval do vinárny, věděla, že nebudou řešit zdraví jeho maminky. Přesto kývla a dala si hodně záležet na svém vzhledu, líbil se jí.

„A co tak děláš, když nepracuješ?“

„Čtu.“

„To je hezké.“ Neví, jestli to nemyslel ironicky, trochu ji to znejistí a napije se ze skleničky.

 „O tobě nevím skoro nic, pověz mi něco.“

 „Záleží, co by si chtěla slyšet?“

 „Co dělá tvoje žena?“

„Je na dovolené.“ Myslela v zaměstnání, ale pochopila, kam míří.

„Aha takže není doma?“

„Ne není.“

 „A není ti doma smutno?“

„Trochu ale stačí pozvat nějakou návštěvu.“

 „Jakou?“ zeptá se a přitom nepřeruší oční kontakt.

 „Hezkou.“ Mlčí, nechce se vnucovat, ale pak to zkusí.

Snaží se o ledabylý tón: „A mě bys pozval?“

Zasměje se. Šlápla vedle? „Tebe Markétko, samozřejmě.“ Dvě jeho slova způsobila zčervenání v jejím obličeji, protože si nemohla nevšimnout poklony schované za slovy.

Jdou v příjemné náladě z vinárny. Chladný jarní vzduch Markétu trochu probere, ale pořád ne dost. Ne dost na to, aby když jí pozval dál, nešla. Jenže šla. Vlastně se na to celý večer těšila, ale v okamžiku, kdy odemykal opuštěný byt, chtělo se jí utéct, někam hodně daleko. Měla obavy, že něco pokazí.

„Ty nepůjdeš dál?“ vytrhne jí z iracionálních úvah.

 „Joo, já jsem se nějak zamyslela.“

 „No to vidím. Dáš si ještě víno?“

 „Radši už ne.“

 „Nevadí, dám si sám.“ Markéta si odložila a rozhlédla se zatím po obýváku. „Máte to tu hezký,“ pochválila a sedla si na pohovku. Ještě bych mohla odejít. Přijde se skleničkou vína v ruce. Sedne si těsně vedle ní, pohladí jí po rameni. Nejdřív sedí zaraženě, ale pak mu jeho dotyky začne oplácet. Z líbání je vyruší telefon. Odejde do kuchyně. Markéta přemýšlí, jestli se má svléknout. Neví, jde za ním, už domluvil a nalévá si druhou skleničku. Zezadu k němu přistoupí a rozepne mu poklopec. Překvapeně se obrátí. Markéta si před ním klekne a než stihne cokoli udělat, znechuceně ji odstrčí. Poslušné holčičky nemá rád. Myslel si, že naivku celý večer jen hrála, aby ho vydráždila, jenže nehrála. Chtěl dračici a ne štěně, které mu odevzdaně klečelo u kolen. Markéta se cítí poníženě a rozpláče se, neví, co udělala špatně. Popadne všechny svoje věci a už je na chodbě, když slyší: „Markétko…“ nezastaví se, naopak zrychlí.

 

---