Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Kdo se bojí nesmí do lesa, ale asi to stejně brzy smažu...
To poslední – od muže natolik šíleného aby chtěl žít
Jednoho dne ráno jsem se probudil. Teda neprobudila se má fyzická stránka, protože ta byla už několik hodin mrtvá. Ale tak proč se moje já, moje něco jako duše, pohybovala nad svým tělem a přemýšlela jako obvykle? Asi je něco na tom, že po smrti se dá existovat. Nikdy jsem nebyl věřící a tak mi myšlenky posmrtného života přišly natolik bláznivé, že jsem si radši chtěl užívat. A na to jsem doplatil. Ta zasraná lenost mě zabila, nebo to bylo něco jiného?
Vyrazili jsme jako obvykle – já a několik mých kámošů z práce do ňáký hospody – měli jsme všichni jako každej chlap chlast a ty ženský samozřejmě taky. A ten večer se nám chtělo víc než obvykle. Neříkám, že sme chtěli jít někam do bordelu – na to sme neměli – vyžít s platem vobyčejnýho dělníka, kterej každej den vstává v pět, aby uživil sebe a nějakou tu rodinu. Bylo to fakt těžký aby ještě ňáký prachy zbyly pro Helenu. Ale šlo to.
A za chvíli jsme zbyli tři, když jsme asi v pět ráno vypadli z báru „U volejskaný Mary“. Měli jsme ještě chuť si trochu zašpásovat a tak jsme hledali další putyku. V neděli ráno měli otevřený na předměstí a tak vzal Tony auto a jelo se dál. Cestou nás potkali poldové. Všichni jsme měli přes jeden a půl promile v krvi, ale nedopadlo to tak zle. Všem nám akorát sebrali šaty a nahý nás nechali uprostřed sídláku. „To nebyli praví fízlové“ řekl John. „Svině jedny, měl jsem v kapse zbytek platu.“ Nadávali jsme, ale jelikož jsme byli skoro namol, bylo nám to skoro i jedno.
Z jednoho vokna na nás koukala holka. Asi to byla ňáká děvka, pořád se blbě hihňala, ale po chvíli už byla O.K. a pozvala nás dál. Dala nám slušný šaty co jí tam zbyly po ňákejch týpcích, který ji tady šoustali a neměli čím zacvakat. Každej z nás si taky alespoň jednou zapíchal a mohli jsme jít domů. Ale ona že nechce být sama a tak si mě tam nechala. Bylo mi to jasný, že je v tom ňáká levárna, ale nebránil sem se. A za chvíli mi to bylo jedno, protože se na stole objevila třetinka whisky. A tak jsem do tý svý huby lil jednoho frťana za druhým. Dokonce měla i led. To už byl zasranej komfort, na kterej sem nebyl ani trochu zvyklej. Nechci se ohánět kecama, ale když jsem ani po celý flašce nebyl na mol, a ještě jsem ji stačil třikrát vojet, připadlo jí to divný. Nevěděl sem co je zač, ale byla pěkná – velký kulatý kozy a malej zadek, malá a krásný dlouhý vlasy – takovej typ mě doháněl až k šílenství. Pak přinesla další flašku, už skoro lezla – takový jsem byl zvíře. Ale asi mi něco do toho chlastu musela dát, protože jsem se za chvíli skácel na zem. Ještě jsem chvíli vnímal, ale nemohl jsem se kurva ani hnout. Najednou se odněkud přiřítili čtyři týpci v růžovejch košilkách a vodnesli mě na tu zkurvenou postel. Jeden vzal dlouhej nůž a proříznul mi hrdlo. To jsem neviděl ale cítil. Chtěl jsem řvát: „Nechte mě bejt vy kurvy“, ale z huby se ozývalo jen nesrozumitelný chrčení, jak mi do ní tekla má vlastní krev. Za chvíli jsem omdlel a tak mě ty chlapečci v hnusně prouhatej růžovejch košilkách už držet nemuseli.
Moje poslední myšlenka patřila Heleně. Tý kzrvě, se kterou sem už dlouho žil. Nebyli jsme nějak vázáni – jen jsem spolu žili, chlastali a píchali. Byl to skvělej vztah, kterej mi naprosto vyhovoval. Teď jsem si říkal jak jsem si tenhle zasranej život ale pořádně užil. Do cela jsem byl rád, že to skončilo takhle. Bylo alespoň ňáký vzrůšo, měl jsem docela obyčejnou dětinskou radost nad svou vlastní smrtí. Nebyl to konec.
Teď se koukám na svý tělo – rozřezaný – jen cáry masa. Hnus. A ten odpornej smrad. Po smrti se uvolní všechny svaly. Sračky, chcanky a krev. Popadla mě zlost na sebe, že jsem se ještě předtím nešel pořádně vysrat, ale bylo už pozdě. Najednou se mi udělalo zle – šel jsem se vyblít, ale nebylo vidět nic. Bylo jen slyšet jak obsah mýho žaludku pleská o dlaždičky na podlaze. Byl jsem hotovej. Teď přišla za mnou dovnitř. Měla sebou další chlapy. Byli to zase ňáký cucáci – jeden z nich to nevydržel a na místě se poblil, a pak ještě jednou a ještě. Tamti dva to vydrželi. Bylo na nich sice vidět jak se jim ten pohled hnusí, že by klidně šli blít taky, ale překonávali se. Nejhorší kombinace, která se na tý posteli vyjímala, byl ten kontrast mezi krví a sračkama. Jak jsem se předtím pořádně nenažral byly takový hodně hnědý až skoro žlutý a ty chcanky tu skoro žlutou kašičku ještě více podporovaly. A krev byla tak krásně teplá a červená. Bylo mi zase na blití, ale tentokrát jsem to vydržel. Zabalili mý tělo – teda zbytky, cáry, jen ňáký prosraný šaty a zbytky masa, který určitě už nebude k ničemu, do igelitovýho pytle. Naštval sem se, že mě nepohřběj do naší rodinný hrobky, kterou nechal postavit můj pradědeček, teda taky pěknej hajzl, ale aspoň něco pro naši rodinu udělal. Zařval jsem, a ještě jednou, ale jak sem čekal, ani se neotočili. Neslyšeli mě, ale zkusit jsem to moh, ne? Když mý zbytky, žrádlo, který by ani ten nehmíň nažranej pes na světě nežral, sebrali a zabalili, vzali ještě větší pytel z černý umělotiny a do něj to všechno hodili. Pořádně to všechno zavázali. Dokonce i s prostěradlem a matracema mě tam strčili. Bylo mi najednou líto těch nocí, který jsem nestrávil s Helenou a připadlo mi to tak strašně krutý. Bylo to na shit a pořád jsem se s tím nemohl vypořádat. Byl jsem asi blázen. Nikdy jsem jí neřekl, že jí miluju. Ani ona mi to ale nikdy neřekla a přesto jsme to oba cítili. Mohli jsme se vzít – mohli jsme mít spolu ňáký fakany, mohli jsme mít všechno, ale takhle jsme jen chlastali a píchali kdy se nám zachtělo, ale když to tak vezmu, tak to taky nebylo špatný. Ale proč? Jen tak, ale přeci to mohlo být lepší. Chtěli jsme si co nejvíc užít. Byla to možná chyba, která se ale už nedala napravit – mý tělo někde nastrkali do kanálu a už ho nikdy nebudu moct použít, abych svý milovaný Heleně aspoň vocumlal její krásný bradavky. Jakobych se rozběhl – šlo to tak lehce. Procházel jsem vším jako když klouže sračka do mísy. Za chvíli jsem viděl ten černej pytel. Nesli ho ty chlápci a docela spěchali. Došli až k velkýmu smetišti, který nebylo daleko od sídliště a do připravený jámy mý tělo „pohřbili“. Byl jsem teď bez jakýkoliv šance na svý tělo, na mojí Helenu, na chlast, nebo nějaký divoký číslo s ňákou pěknou klisničkou. Teď zbejvalo jen všem nasrat – všem – i Heleně, což mě mrzelo ze všeho nejvíc. Ale zase sem si řek, že taková děvka to má vždycky jednodušší. Vždycky se najde někdo, kdo jí tu její nenasytnou kundu vypráší a ještě jí za to zaplatí.
Bylo krásný poslední léto. Já sem chcíp a ani myšlenky na Helenu mě nějak nepřiváděli k životu. Bylo mi zase zle a šel jsem se vyblít. Teď někde na chodníku před hotelem. Nikdo mě neviděl. A já přestával vidět taky. Zalez jsem do toho hotelu, do nejlepšího pokoje, kterej byl úplně nahoře a úplně nejdál. Byl to jen tříhvězdičkovej hotel a tak tam nebylo tolik místa, kolik jsem vídával v těch debilních seriálech o životě slavných a stejně imbecilních jako jsou seriály o nich. Bylo mi zase zle a chtělo se mi spát. Ještě si naposledy zapíchat, pomyslel jsem si, ale v té době nebyl poblíž nikdo, kdo by mě viděl, natož aby si se mnou zapíchal. A tak měla moje ruka zase jednou prácičku. A ne jen jednou, ale dvakrát a dokonce třikrát. Nikde jsem neviděl, že by něco stříkalo. Jen jsem se udělal a bylo mi dobře. Když už jsem skoro spal, pomyslel jsem na to proč to končí takhle. Teď už se asi neprobudím. Začala se pode mnou rozevírat podlaha někam do jinýho ještě zasranějšího světa a já konečně usnul.
Písmák