Věštec z Mezizemí 2. část

Předchozí část:

Šly. Lenka se oběma rukama držela Anety a s obavami si prohlížela vnitřek tunelu. Viděla, že je obklopen temnotou a pouze obruče a záblesky mezi nimi vymezují prostor, kde tunel končí. Nebyla vidět žádná podlaha. Její letní sandále se jen kousek nad obručemi vznášely, jakoby šlapala po nějaké neviditelné desce.

„Jak tohle funguje?“

„Sama nevím,“ pokrčila Aneta rameny, „můžeš se zeptat Věštce, on nám daroval ty přívěsky.“

„A kde je ten Věštec?“

„Hned na druhé straně. V Mezizemí.“

(edit 6.2.2013 - návleky)

 

Obrovský sál se noří do stínů. Vysoké kamenné sloupy podpírají strop schovaný kdesi nahoře v temnotě. U kamenné zdi na piedestalu je zbudován velký kamenný trůn. Po stranách trůnu stojí dvě obří postavy. Mají téměř lidské tělo, až na několik drobných detailů. Od ramennou se končetiny dělí do dvou párů rukou a stejně tak od pasu dolů pokračují dva páry nohou. A místo tváře, nosu a pusy, mají zobák, který svou velkostí a tvarem budí posvátný respekt. Strážci trůnu jsou obrněni silným pancířem, ve dvou rukou drží obrovskou sekeru, v další ruce štít a poslední ruku mají opřenou o bok.

Jsou to zajisté velice nebezpeční bojovníci, vždyť slouží jako nejvyšší služebníci zla v Mezizemí – osobní stráž Temného Lorda. Ten své jméno nezískal jen tak z plezíru. Je to jen neurčitý tmavý stín, který zakrývá velkou část trůnu. Lze rozpoznat, že má ruce a nohy a pravděpodobně nosí dlouhý plášť. Hlavu zdobí obrys temné koruny. Není mu vidět do tváře a za to nelze vinit špatné osvětlení sálu, už proto, že Lord třímá jedné ruce žezlo, jehož vršek plane jasným modrým plamenem. Světlo je Lordovým tělem plně pohlcováno, je prostým ztělesněním temnoty. Kam vstoupí, tam se zešeří. Jenom oči jsou ale vidět, přesněji jsou to malé červené plamínky usazené pod temnou korunou. Každý, kdo na Temného Lorda pohlédne, se musí zákonitě upnout na jeho hluboký plamenný pohled.

Do sálu s trůnem vstoupila další bytost. Přichází ze strany, jde … vlastně to není přesné, protože ta bytost nemá nohy. Místo toho se vznáší tak deset čísel nad zemí. Je oblečena v dlouhém černém rouchu, které nesahá úplně až na zem. Hlavu má ukrytou v kápi tak, aby jí ani z přímého pohledu nebylo vidět do tváře.

„Proč jsi za námi přišel, Ztracená Duše!“ hřmí hluboký hlas a jeho dunivé vibrace se šíří trůním sálem. Plamínky v očích jasně plápolají.

„Přináším zprávu, můj Lorde,“ pronáší vznášející se postava téměř šeptem.

„Poslouchám!“

„Zaznamenal jsem proudy magické energie, které pochází z hlubin Rubínového jezera. Opět k nám přišli, pane, … čarodějové.“

„Hmm… očekávali jsme, že se tak stane. Zjistil jsi, kolik jich je?“

„Čtyři, pane.“

Plamínky v očích se rozhořely trochu více.

„To je málo, pořád nejsou kompletní! Budou muset ještě dlouho hledat další dobrovolníky, než získají plnou moc nad magií z Rubínového jezera.“

„Pomáhá jím Věštec na Kavčí skále.“

„My víme!“

„Omlouvám se za mou opovážlivost, pane, ale proč se Věštce a čarodějů nezbavíme, dokud nemají tak velkou moc. Netuší, že o nich víte, nebudou mít čas se připravit.“

Rozhostilo se ticho a plamínky v očích Temného Lorda trochu pohasly.

„Tvá omluva se přijímá. Jsi jen Ztracená Duše, proto ještě nemáš schopnost nahlédnout do rozsáhlých plánů zla. Nebývají často tak jednoduché a přímočaré. Naopak, čím komplikovanější jsou, tím hůře se proti nim může nepřítel připravit. Věštec si své jméno rozhodně vysloužil. Tuší, že jeho tajemství již bylo vyzrazeno a přesto může zatím zůstat v klidu.“

Temný Lord pomalu vstal. Přesněji, bylo vidět, že černý flek již nezaujímá prostor trůnu, ale stojí vzpřímeně před ním. Jeho oči plály zhruba 2 metry nad zemí.

„Přivedli sebou nováčka,“ pokračuje Temný Lord, „Všechno pro něho bude nové, nezvyklé a strašidelné. Pokud chceš postoupit do další lože a stát se Bloudící Duší, vydej se za nimi a zajisti…“

Planoucí oči se naplno rozhořely.

„… zajisti, aby se nováček rozhodně nenudil.“

Ten, co byl nazýván Ztracenou Duší, se uklonil.

„Jak poroučíš, můj pane.“

 

Lenka si najednou uvědomila, že okolí se změnilo. Teď už to nebyl ten tajemný tunel se zářivými obručemi. Tohle byla obyčejná chodba v kamenné jeskyni. Potom, co minula poslední zářivou obruč, zároveň vstoupila do ústí jeskyně. Změnu vůbec nepostřehla. Přitom očekávala nějakou ránu, dokonce snad i šok a bolest, podle toho, jak se průchod portálem projevoval z venku. Ohlédla se a viděla, že obruče zmizely a jeskynní chodba, vytesaná ve skále, pokračuje jen několik metrů, kde slepě končí závalem. Nebylo tam nic neobvyklého, tedy pokud pomineme fakt, že neobvyklé bylo už jen ocitnout se na úplně jiném místě, než by se měla ocitnout, pokud by opravdu prošla tou stěnou ve Vandině pokoji. Spočítala si, že v tuto chvíli by se nejspíš nacházela několik metrů nad zemí vně rodinného domku, ve kterém Vanda bydlela společně s bratrem a s rodiči.

Lenka se tedy soustředila na to, co se nacházelo před ní. Chodba totiž ústila do nevelké místnosti, která byla přehrazena zdí. Ve zdi byly vsazené dveře a okno, jakoby ta zeď byla součástí nějakého domu, který byl k jeskyni přistaven. Okno dokonce mělo parapet a na parapetu seděl podlouhlý truhlík, z něhož vyrůstalo cosi, co připomínalo malý růžový keřík, ovšem bez květů a bez listů. Aspoň to tedy mělo trny.

Jak v té tmě může něco vyrůst, napadlo Lenku. Pak si všimla, že tak úplná tma tu není. Prostor byl osvětlen slabým nažloutlým ambientním světlem. Po té sérii podivností už radši ani nepátrala, odkud se bere.

„A jsme tady,“ ozvala se Aneta vedle ní. Lenka sebou škubla leknutím, tak byla rozrušená, že jí Anetino náhle vyrušení vylekalo.

Vanda a Radek už čekali u dveří.

„Jak se ti líbila cesta portálem,“ usmál se Radek. Zdálo se, že očima zase obdivuje její tmavě tričko.

„Nikdy by mě nenapadlo, že je něco takového možné.“

„To je teprve začátek,“ zazubil se Radek.

„Začátek … čeho?“

Vanda šťouchla Radka loktem do žeber.

„Nestraš ji! Radši zabouchej na dveře.“

V tu chvíli se za Vandinými zády ozval hluboký hlas: „Už není třeba, přátelé. Rád vás vidím, pojďte prosím dál.“

Ten hlas patřil Věštci. Vysoký chlap (vysoký asi tak jako Vanda) středního věku, holohlavý, vrásky na čele a několik jizev ve tváři. Oči hnědé a umístěné nízko pod vysoké čelo a také daleko od sebe. Mezi nimi vyčníval široký nos a pod ním i široká ústa. Měl na sobě tmavé roucho až na zem a pravou rukou se opíral o dřevěnou hůl, která byla nahoře zakončena spirálkou s velkým rubínovým kamenem vsazeným doprostřed. Také slabě zářil. Podle toho rubínu bylo i Lence zřejmé, že to tedy musí být Věštec.

Vstoupili do Věštcova příbytku. Nebyl malý, ale také ne prostorný. Skládal se z mnoha chodeb a chodbiček a bylo zde jen pár pokojů. Všude v chodbách na stěnách visely nejrůznější skříně, skříňky a poličky s knihami nebo s lahvičkami, to vše ve snaze maximálně využit malý prostor pro uložení co největšího množství věcí. Pod poličkami pak po obou stranách stěn stály skříně a komody, takže na průchod zbýval prostor pro nejvýše jednu osobu. Vyhýbání v tak úzkém prostoru bylo prakticky nemyslitelné. Největší sál se nacházel vpředu, tam bylo také nejvíce světla a to díky čtyřem velkým oknům vysokým od podlahy až do stropu, které takto tvořily jednu celou prosklenou zeď. Lenka se zastavila před okny a otevřela ústav v němém úžasu. Z oken byl krásný výhled do zeleného údolí. Skály vsazené do svahu, přírodní terasy, tři horské potůčky a jeden vodopád, který, stejně jako všechna ostatní voda, končil v nevelkém jezírku na dně údolí. Když přistoupila blíže k oknům, zjistila, že pod nimi se rozprostírá hluboká propast až na dno údolí. Věštcův dům byl takovým orlím hnízdem, jehož většina se nacházela uvnitř hory a jen malá část, zahrnující i tento sál a čtyři okna, vyčníval z hory a tyčil se nad tímto nádherným údolím.

„Kavčí hnízdo,“ uslyšela za zády Vandin hlas.

Až po chvilce Lence došlo, že Vanda reaguje na její myšlenky, které se jí honily hlavou, když se kochala výhledem.

„Cože?“ zeptala se okna a zamrkala očima

„Je to ve skutečnosti Kavčí hnízdo, protože se té hoře říká, Kvačí skála,“ odpověděla jí Vanda za zády.

„Jak jsi uhodla, na co zrovna myslím…?“ otázala se a ohlédla se. Jenomže to, co uviděla, ji překvapilo ještě víc. Za ní tedy stála Vanda a vzhledem k její výšce to znamenalo, že Lenka k ní musela vzhlížet, pokud jí chtěla hledět do očí. Jenže, ještě před chvíli měla na sobě jen tričko a kraťasy, konečně bylo léto a venku panovala vedra. Leč teď tu stála trochu jiná Vanda v těsnější róbě béžové barvy, jejíž spodní část sahala až pod kolena. Rukávy měla dlouhé, ale díky rozparků, končily pod loktem a dál volně vysely dolu. Na róbě byly na různých místech nakresleny okultní symboly, runové nápisy, pentagramy v kruzích a kruhy taktéž kruzích.

Pak si všimla, že za Vandou stojí Aneta a i ta byla oblečená jinak. Měla jen přiléhavou blůzku a krátkou a úzkou sukni. Paže chránily dlouhé látkové návleky, které bylo možné od dlaní vytáhnout až k lokti. A to všechno v decentně žluté barvě a u okrajů se vzorem fialových linek, které se od okrajů postupně vytrácely. Atmosféru šokovaného údivu překazil až Radek, který do sálu vpadl za hlasitého řinčení plechu padajícího na dlažbu. Všechny dívky si zakryly uši dlaněmi. Radek stál u dveří v kroužkové košili a shýbal se pro železný ochranný plát, který se připínal kolem pasu.

Vanda se zadívala do stropu.

„Radku, to musíš vytahovat to staré železo?“

Lenka teď udiveně hledí na Anetu: „Co to máš na sobě za šílenost? Chystáte se na maškarní?“

„Jo musím, …“ odpověděl mezitím Radek.

„To mi tedy vysvětli, proč?“

„Ty vaše oblečky nikoho neochrání a v tomhle se cítím daleko bezpečněji“

„To je moc rubínového kamene tady v Mezizemí. Nemůžeme čelit zlu v civilních šatech ze Země,“ vysvětluje Aneta, zatímco Vanda pokračuje v diskuzi se svým bratrem.

„Abys věděl, ten obleček tě ochrání víc, než ta rezatá zbroj. Nauč se pořádně ovládat svůj krystal a nebudeš to potřebovat.“

„Jo? Tak schválně, jaký má AC,“ ušklíbl se Radek.

„Haha, fakt sranda,“ reaguje nazlobeně Vanda a pokračuje v mentorování: „Začni to už brát vážně! Tohle není Larp, ani Dračí Doupě!“

Radek s Vandou se ještě chvíli nahlas hádají, když najednou Lence dochází trpělivost. Uvědomuje si, že se v této situaci rozhodně necítí dobře. Podivné oblečení, Radkova zbroj, lehce šílená holka, která čte myšlenky a když se k tomu přidá ten podivný průchod, kterým se sem dostala…

„Tak dost!“ zakřičí Lenka na celé kolo, „Sakra, vysvětlí mi někdo, co se tu děje?“

Síní se najednou rozléhá ticho. Všichni se zastavili v pózách, ve kterých se zrovna nacházeli, jako by Lenka vykřikla slovíčko „štronzo!“

„Nebo možná …,“ pokračuje tišeji šokovaná dívenka, „bude lepší, když půjdu domu.“¨

„To by rozhodně nebylo moudré.“

Z temnějšího kouta síně promluvil mužský hluboký hlas, který doposud byl zticha. Říká to pomalu a klidně a pak pokračuje. „Dovol mi, abych ti všechno vysvětlil, Lenko.“ Ze stínu vystoupí holá hlava Věštce. Nejprve přistupuje k Lence, ale pak se otočí k oknu a hledí ven.

„To co vidíš před sebou, to je jen kousíček rozsáhlé země, která se nachází v mezidimenzionálním prostoru. Čarodějové mu říkají Mezizemí. Na žádné mapě Země ho nenajdeš a nikdo, kromě tebe a tvých kamarádů, o něm neví. “

Lenka s otevřenou pusou poslouchá, očima sleduje Věštce a občas se ohlédne po Anetě, která se mezitím posadila do křesla vedle konferenčního stolku. Radek opatrně a velice potichu sundavá druhý plát a Vanda se opírá o jeden ze čtyř sloupů, které v síni podpírají strop.

„Jediný způsob, jak se do něj dostat, je pomocí portálu, kterým jsi prošla. Portál lze otevřít jen rubínovým krystalem, a to už jsi také viděla. Každý krystal přitom patří jiné moci.“

Věštec ukáže na Vandu.

„Vandin krystal vládne moci mysli, díky němu dokáže číst myšlenky, ale zvládla by někomu myšlenku vnutit a tak dotyčného ovládat. Může také pomocí myšlenky pohnout předmětem.“

„Tak moment!“ skočila Věštci do řeči Lenka. „Takže Vanda mi vnutila myšlenku, abych je následovala až sem?“

„To rozhodně ne!“ protestuje Vanda, „Moc krystalu na Zemi nefunguje.“

„Anetin krystal vládne zvuku,“ pokračuje Věštec jako by si poznámky vůbec nevšímal, „a ta, díky němu, svým hlasem nebo zpěvem dokáže rozbíjet, ničit, ale i omámit nebo uspat.“

„Počkej, jen uvidíš, co dokážu,“ ušklíbne se Aneta, „třísky budou létat vzduchem.“

„Radkův krystal ovládá oheň, lávu a vše co souvisí se železem.“

„K tvým službám má paní“, lehce se ukloní Radek a z prstů pravé dlaně, kterou pozdvihne před oči, na krátký okamžik vyšlehne plamen a následně pohltí celou jeho dlaň.

„ A ještě zbývají tři krystaly. Krystal vody a ledu, krystal země a přírody, a krystal blesků a elektřiny. Čarodějů je pořád málo a proto jsem vděčný za to, že se podařilo najít dalšího zájemce, který by přijal moc některého z doposud nevyužitých krystalů.“

Lenka na Věštce hledí s otevřenými ústy. Nakonec se odhodlá k reakci.

„A ten zájemce, to myslíte jako mě? To je šílené. To je jako … jako z nějaké fantasmagorické pohádky pro desetileté holky, které dávají na kanálu Disney. Nemáš tam vzadu, Aneto, náhodou schovaný taky křídla? A která z vás je Will?“

„Lenko, to není sranda. Viděla jsi to video, jde přece o životy. My těm lidem musíme pomoct! Musíme je zachránit!“

„To přece,… to přece s tím nemůže souviset,… co my máme společného se tou divnou invazí hmyzu, se kterou si nevědí rady ani vědci a přírodovědci na celé planetě? Co s tím zmůžeme my?“

„Souvisí to, jinak bych vás nevolal,“ odpovídá jí Věštec. „Jen se podívej,“ A pak Věštec přistoupí k šedivé stěně, která se v koutě síně noří do stínu. Pohladí jí dlaní a stěna se rázem rozzáří jasným světlem. Není ozářená celá, září jen obdélníková výseč, jakoby na stěnu někdo promítal film z promítačky.

Ukazuje se tam pohled do nějaké stoky nebo kanalizace. Kamera prochází chodbami, až se zastavuje v síni, která je plná pavučin natažených napříč mezi sloupy, stěny a podlahou. Strop není vidět, zřejmě je kdesi vysoko, ale hned nato se obraz posouvá nahoru a najednou je úplně jasně vidět, jak ze stropu dolu visí zámotky na dlouhých a silných vláknech. Z některých zámotků čouhají ruce, nohy, dámské lodičky nebo školní brašna.

Lenka si zakrývá ústa a tlumí výkřik zděšení. I ostatní dívky to nesou špatně a dokonce Radek, podle výrazu ve tváři, nezůstává klidným.

„Ano, to jsou lidé ze Země. Ale tohle se děje na naší straně, v Mezizemí, ty stoky se nachází pod Trpasličím městem. A teď se podívejte.“

Kamera putuje síní, zastavuje se u tunelu obklopeného zářivými obručemi, mezi kterými přeskakují blesky. Vypadá naprosto stejně jako tunel Vandina portálu.

„Tady je otevřený portál, pomocí něhož se pavouci vypravují do vašeho světa, aby tam jedem omámili své oběti a pak je lovili a odtáhli dovnitř.“

A na důkaz toho tvrzení kamera rychle prolétá tunelem a pak stoupá kanálem a v záběru se objevuje Litoměřické autobusové nádraží. Skupinka černých pavouků táhnou ke kanálu jakési tělo, které je částečně omotané zářivě bílým vláknem, a následně ho spouští dolů kanálem.

Obraz potemněl, a nakonec se úplně vytratil. I tak všechny pohledy pořád sledují místo na stěně, kde před okamžikem bylo možné spatřit tu hrůznou skutečnost. Pouze Lenka zareagovala rychleji, než by kdo očekával. V mžiku oka byla u dveří do síně, prudce je otevřela a zmizela v chodbách věštcova domu. Aneta s malým zpožděním vyrazila za ní. Nebylo těžké uhodnout, kam Lenka utíkala, protože za celý její pobyt na Kavčí skále poznala jen jednu síň a chodbu, která ji do ní přivedla. Opírala se ramenem o balvan na konci jeskyně, kde předtím ústil Vandin portál, a bezmocně do balvanu tloukla zaťatou pěstí.

„Pusťte mě domů, já tady nebudu!“

Nekřičela. Spíš to vypadalo, že si s balvanem jen tak povídá, a doufá, že jí její přání vyplní.

„Promiň mi to Leni,“ vyrušila ji Aneta, která se zastavila kousek za ní.“Nechtěla jsem tě takhle vylekat. Možná jsem ti to měla vysvětlit předtím a připravit tě na to.“

„Nevěřila by ti, vypadala bys jako blázen,“ oponovala jí Vanda, „zažila jsem to na vlastní kůži.“

Lenka se k nim otočila se slzami v očích.

„Co jste vlastně za lidi? Vůbec vás neznám! Tohle … tohle přece není skutečnost, to je jen moje představivost nebo sen …“

Viděla, že ostatní stojí u ústí jeskyně a jen na ní bezradně hledí. Zdálo se, že přesvědčování se dostalo do slepé uličky. Až po krátké chvilce sundala Vanda z krku přívěšek, sevřela ho v dlani a rezignovaným tónem požádala: „Odstup prosím, otevřu portál, abys mohla odejít“.

Znovu se objevil ten podivný tunel vytyčený zářivými obručemi. Balvan na konci jeskyně zmizel a tunel tak pokračoval až na svůj konec, kde prosvítalo denní světlo z Vandina pokoje.

„Můžeš jít,“ pokynula jí Vanda.

Lenka váhavě vstoupila do portálu a nejistě se vydala na druhý konec tunelu. V polovině cesty se ohlédla, snad aby se očima rozloučila s tímto podivným světem. Teď si uvědomovala, že možná propásla jedinečnou příležitost, kdy se mohla o něm dozvědět víc. Navíc, tam venku zcela určitě zůstane sama a zabere to spoustu času, než si najde nové přátele.

U ústí chodby pořád ještě postávaly – dvě holky a jeden kluk. Vysoká, neohrabaná, tajemná okultistka Vanda a její potrhlý brácha Radek. A také extrovertní a častokrát nepřehlédnutelná Aneta.

„Aneto…,“ zašeptala potichu Lenka.

„Je mi líto, že to nevyšlo a musí to takhle skončit. Asi je to tak správně, nemůžeme tě přece nutit. Jen běž a opatruj se, my to nějak zvládneme sami.“

Lenka odvrátila hlavu a nějakou chvíli se dívala z portálu ven. Soustředné kruhy jí začínaly hypnotizovat, měla pocit, že jí neodolatelně lákají. Ještě několik krátkých chvil tam bude stát a kolem se skoro zastaví čas. Pak se otočí a vykročí zpátky do Mezizemí. Aneta zavýskne radostí.

Pokračování příště.

 

---