Opěry výběrů; dvojitá příloha; tři básně

tip za odvedenou práci, ještě se (snad) vrátím

Skvělé! Co dodat....

Že píšeš opory a že v nich je moje báseň, jsou dvě odlišné věci. Eh, měl jsem je nějak víc oddělit, to je fakt.

"Recenze zážitku"? ehm... To fakt ne. Ještě bych bral "reflexe události četby", ale bez té se to neobejde, ta je samozřejmostí...

 

A je mi vlastně celkem jedno, co se ti líbí či ne. Hodnotil jsem tvou báseň a shledal ji - na tvoje poměry - jako slušnou. Dle mých vlastních kritérií. Jak si to přebereš je pak čistě tvoje věc.

jaza: Kdyby byla symbolika v Aureole méně okatá a konec méně chlapecký, nezbylo by z básně vůbec nic. Nebo možná tak kryptická senilita (ke které se samozřejmě taky jednou propracuju). Ale neberu to jako kritiku, jako spíš kompliment; těch dvou efektů jsem chtěl docílit.

egil: Děkuju za kritiku... všiml jsem si toho až dnes, když to bylo ve zlaťáku. Tvoje interpretace jsou mi celkem vzdálené (jarní šaty nejsou zelená sukně), ale jsem celkem zastánce toho, aby si v textu hledal každý, co potřebuje - ironii, těhotenství, rekvizity a scény... klíďo. Ale nelíbí se mi, že ve tvém pojetí je kritika básně spíš analýza evidovatelného než recenze zážitku. A to se týká i teoretické části třetích opor, byť teda souhlasím s whisperem, že obzvlášť dialog, jenž to celé chvályhodně oživuje, je vhodná naučná četba pro místní.

Jistě shodneme se že problé je v mindráku. :D

Co se týče tvé reakce, mám pocit, že problém není v X ani Y, oba jsou fiktivní.

Problém je v U;

a je to tvůj problém, takže k věci, anebo vůbec.

Ty jo ten Y je úžasný, nádherný, nádherný - fakt! Je tak moudrý a přesný. Je spravedlivý a čistý. Nenechá se zviklat falešnými emocemi. Y musí být ale osobnost a charakter! Prosím, moc prosím chci jej poznat! Chci Y pohlédnout do očí a vidět tu hloubku.

Zato X je politování hodný. Takových X je mi vždycky tak líto. Ubožák jen tak přihazuje, ale ke skvělému Y se nemůže ani přiblížit. Ani nedokáže uznat jak je Y od něj skvělý a pořád se jen ztrapňuje. Ubohý X.

 

Y je bůh a i blbosti z jeho úst jest slovo nejvyšší!

a tím pádem i samotné výroky o poezii, které postavy pronášejí, získávají jinou hodnotu, než kdyby to byly výroky autora vědeckého stylu. - do hry se dostává ironie, nadsázka, synekdocha apod. 

řekl bych, že napsat lze ke všemu něco, ALE taková plošná kritika by musela používat stejné šablony, stejná schémata, jaké by nacházela v souboru zkoumaných textů, stále na principu zákona akce a reakce. - pro jevy, které kritik jako čtenář a reflektor již prošlapal, prožil, vyjádřil a které jej samotného neobohacují, by musel používat automatické kritické reakce, aby se to dalo vydržet. 

potom se dá říct, že tímto reaktivním způsobem kritik poznává text, který má schopnost se vymykat, tj. ve chvíli, kdy i jeho reakce začíná být nějak jiná, odráží ony zvýrazněné, hledané rysy a vlastnosti původního textu, je původním prožitkem.

u toho dialogu jsem si říkal, jak ti vyhovovuje tahle výkladová forma. Dneska se poetiky v dialozích nepíšou, ale tobě to sedí. bylo tam právě více, než jsem čekal. - a jasně, že musí spíš otevírat než uzavírat. - navíc, i ty kvazipostavy v něm nechtěně podléhají dalším významovým posunům. - z vědeckého hlasu se stává hlas fiktivní postavy, hodnota navíc.  

Whisp.: Ano, v prvním odstavci to vystihuješ přesně. Proto jsou básně, k nimž v podstatě nejde nic napsat. A proto tolik lidí pokus o kritiku na serverech vzdá. Sezdají, že je to marnost. Jediné řešení je intuitivně oddělit, kde se děje nějaká litertura a kde se překračuje ta hranice v textu. A nekritizovat plošně, ale vybírat si na základě tohoto mustru... No ne snad? ;-)

Dialog spíš víc otevírá, než ře by něco skutečně zodpověděl. Ale do určité míry snad manifestuje - ale nijak zvlášť striktně či originálně. Pan X a pan Y - pak aktovka -, tak co bys čekal... ;-)

Ta jména, jo, vzpomínám si. Byli to oni.

hm, ochota nebo potřeba překračovat v textu vlastní stín, když si vypůjčím tvou metaforu, stejně nemůže být daná zvnějšku. - tady je kritik dobrý akorát na to, aby určil symptomy a případně stanovil diagnózu, ale pokud autoři sami v sobě nemají tu potřebu, nic s nimi nepohne. Hned v závěsu je dobré se ptát, kde se taková potřeba bere a proč by se měla brát, proč by se mělo něco měnit. Pokud převažují zase jen vnější motivy, myslím, že to ani tak nemůže fungovat. - když je na prvním místě autor a ne báseň, těžko ten autor uvidí, čím báseň strádá. - a popravdě, v jeho / jejích očích ani strádat nemusí a není na tom co měnit. 

dialog je provokující, je v něm řada témat, které si autoři cestou potřebují opakovaně zodpovídat, i když nejlépe s vědomím, že to hlavní tajemství nikdy nebude odhaleno. :)

(ještě si tipnu: psychiatrické diagnózy - N. Holub, jungovské archetypy - M. Exner.) 

Já ti rozumím, egile, ale podle mě je to divně napsané. Ale rozumím. Ono to tam není obsaženo ani apriori, ani a posteriori, proto je to nesmysl. Navíc je v našem kontextu báseň dána a my ji poznáváme. Sám říkáš, že to vztahuješ k procesu četby a interpretace, tedy k procesu poznání, jak je běžné.

tajemství básničkový))... mám na všechno stejnej mustr, líbí se mi inovace i za cenu pozérství, nová slova, stará slova v jiných souvislostech, umění vyjádřit obyčejnost obyčejně - protože taková je a umění umělecky, protože si to zaslouží... Tyto dvě věci v jedné básni hrajou správným kontrastem a nabízí dlouhodobý prostor pro experiment. 

Tak nějak si ve zkratce představuji soudobou poezii, třeba :-)

V textu jsou "předchůdně" (rozuměj před četbou) obsaženy veškeré jeho konstituční prvky.

A posteriori můžeme text kontaminovat nadinterpretací, když opustíme souvtažnost toho, co v textu skutečně je obsaženo a začneme do něj zvnějšku vkládat, co v něm primárně není.

Prudký? To byla nadsázka. Je-li to, jak říkáš, pak bych řekl, že jsi to napsal špatně. Ale je to detail. I tak bych rád věděl, jestli si v tomto rozumíme, takže: Bavíme se o interpretaci, tedy o úsudku kritika. Ten by apriori neměl do textu předem vkládat, co v něm není (neboť mimo jiné musí dříve nebo později hledat kontext více básní). Tedy by se neměl pokoušet "nadinterpretovat", jestli to tak mohu říct. Je to tak? Protože nerozumím spojení "a priory není". A už vůbec ne v našem kontextu interpretace. "Není" není úsudek. Pokud to ale nějaký smysl má, pak prosím o vysvětlení, protože cítím, že by mohlo být zásadní. Přece jen v podobných textech může být každé slovo důležité. A já se chci ubezpečit, že rozumím. Mirek byl přítel mého otce a jak už jsem dnes vysvětloval, Mažňák to má taky za sebou. Jmenuji se Jiří, nikoli Jaroslav.

Milý Metelko, vážně bys někoho praštil za "kýčovité barvy"? To by byl smutný konec pana Y, smutný a zbytečný. Jsi dnes prudký hoch, co by na to řekl Mirek...? :-)

__

A ta věta je správně, jak je -

ve smyslu: nevnucovat básni nějaké vnější prvky, nevkládat do ní zvenčí nějaké "rafinované" intepretační mřížky (protože tak zapadneme do zmíněné postmoderní vyprázdněné hry)... Je důležité "zůstat při textu."

To s tím montováním, to je hyperbola - trochu jsem si zapřeháněl... Není nutné brát tak doslovně...

Mně je ten Y velmi nesympatický. "Barvy jsou kýčovité" - za to bych ho snad i praštil. Vezmi si příště do zapadlého Fra diktafon, takhle to působí vycizelovaně, což je škoda. --- "Nevkládat do textu, co v něm a priori není." - Nerozumím. Nemyslel jsi: Nevkládat a priori do textu, co v něm není? "Přečíst tolikrát, na kolik součástek je potřeba sdělení rozmontovat" - Není mi moc jasné, kde nabereš jistotu, že poznáš počet součástek. Působíš příliš sebejistě. --- Nejvíc se mi líbí ty samotné rozbory. Je to lepší, když se nepředvádíš.

Pro mě jsou tyhle tři texty zajímavé právě svou odlišností. Všechny jsou ve své rovině slušné, mají něco do sebe. A je nutné opatrně volit kritéria, skrze něž k nim kriticky přistupovat. Nelze je hodnotit podle jednoho mustru. Tři odlišné texty, tři různé způsoby četby.

Co se týče tvých dodatků -

příliš dlouhé věty? to mi připomíná "příliš mnoho not", ale jestli ti to tak přijde... Poznámka o "nad zdejší poměry" mi přijde z tvé strany podivně (a trochu protivně) bohorovná, ale když myslíš..

u Rajmunda, mám pocit, nejsme nijak ve sporu.

Co se týče mimoně, ne že bych z té básně byl až tak odvařený, ale "okatost symboliky" a narace "na pokraji vyzrazení tajemství"? Vyzraď mi to tajemství.:-)

Každopádně dík za reakci...

subjektivně...

 

Martinez: se tam potýkám s tím problémem, jako mám poslední dobou nevím proč u více autorek, osobně preferuji trochu lehčí kusy, snad i zábavnější - zde je však paradoxně ona tíha ještě zvýrazněna opravdu těžkými, či hustými výrazy (olej, skvrna, hloubka). Líbí se mi téma, ale osobně bych tam nerval tak dlouhé věty možná. /báseň rozhodně nad zdejší poměry, ale martinez je dál než tady, myslím/

Rajmund: fajn řemeslně pojaté, ale asi bych se k ní nevrátil, pro mne špatně čitelné obrazy, které však nepostrádají příjemný rytmus a přímost. Výběr bych ale asi dal.

 

Mimoň: po přečtení egilova rozboru, si trochu nevím rady.. nechtěl by si se rozepsat více subjektivně??))) Já, bych tady asi výběr nedával, pokud se jedná o naraci, přistupuji k ní dost citlivě, je to dycky na pomezí vyzrazení tajemství, což je škoda, symbolika by mohla být méně okatá, a závěr snad asi méně chlapecký.