Přijala mne ve stoje, ruce v bok, přísně se do mne zabodla zrakem a spustila: „Pane, takže to jste vy…? Tak se dobře podívejte na mé vlasy, jakou mají barvu?“

„Jsou nabarvené na žluto, paní Clarietová,“ odpověděl jsem podle pravdy.

„A teď mi řekněte, jakou mají barvu moje šaty!“

„Vaše šaty mají zelenou barvu, paní Clarietová,“ odpověděl jsem uctivě, protože paní Clarietová je přes všechny okolnosti přeci jen dáma z vyšší společnosti.

„A já mám zítra ráno vyjít před lidi v téhle absolutně nepřijatelné kombinaci? Vy chcete, abych se dobrovolně před lidmi znemožnila? Okamžitě mi opatříte tmavě modré šaty, chci kontrast, chci zaujmout, rozumíte? Na co ještě čekáte, jděte!“

„Ale paní Clarietová, taková věc je přeci úplně zbytečná, dovolte, abych vám připomněl…bude tam ten velký koš…“

„A k šatům mi přinesete závojíček s okrajem z jemné kraječky, rovněž tmavomodrý, tu barvu nespleťte, je vám to jasné?“

„Ale madam, jen jsem chtěl říct, že takové věci jsou úplně zbytečné, vzhledem k tomu koši stejně nebudete…“

„A…ano, ach ano, boty, málem bych zapomněla, opatříte mi střevíčky, přeji si bílé s perleťovou přezkou, rozumíte? Raději si to poznamenejte! A brož, musíte mi sehnat brož, nechci ráno působit lacině. Je vám to jasné?“

„Paní Clarietová, dovolte! Všechna vaše přání jsou zcela nepřiměřená, uvědomte si prosím, ten koš…“

„Ale já nejsem ani trochu zvědavá na vaše připomínky, odejděte a přineste mi vše, oč jsem vás žádala…okamžitě, slyšíte, okamžitě!“

Poznal jsem, že tady je všechna má snaha marná a odešel jsem shánět šaty a ostatní věci pro madam.

Nazítří ráno jsem podle rozsudku vyvedl paní Clarietovou z její cely a z titulu svého úřadu kata jsem jí setnul hlavu. Když jsem ji držel za křiklavě žluté vlasy a chystal se ji uložit, ohlédl jsem se za sebe, tam, kde mí pomocníci rovnali bezhlavé tělo v tmavomodrých šatech do truhly. Přišlo mi, že barva vlasů a šatů paní Clarietové jsou nyní dva oddělené problémy. Zavrtěl jsem nad tím vším její hlavou, a poté jsem ji nechal padnout na dno koše.