Lednová

 

 

 

 

 

I když se to pak stejně vrátí a rozbije a slepí a

rozbije o podlahu,

zkouším dál zasklívat

 

(to není podlaha,

ne,

to je betonová srst matičky země!).

 

A nebolí mě záda,

to prý že stres,

svědomí a chuť na kafe

(no teda, velmi psychosomatické!

To je nic,

jenom slabej odvar toho, co známej onehdy... ).

 

 

Hele!

Zamindrákované oči všude,

každý metr v metru

pokrytý roztřesenými pohledy,

zapíchlými někam dovnitř pod kolejiště,

pod tunely,

každý metr v metru pokrytý pokrytci -

 

Podpatky té paní, co si klape po pusté ulici

a najednou -

- no fuj!

A smrdí to snad ještě hůř než včerejší depka

(je toho po chodnících jako nesplněných keců,

pardon, pozapomenutých slibů).

 

 

Co naděláme,

hlavně, že:

závěr se už napíše sám

 

a malá ledovatá pěšina se zanoří mezi stromoví

(kde světlu vadí soumrak

a šumící svěží listí tam zaspává leden

pod tenkým příkrovem opojného dna zimy).

 

 

Třeba se podíváme ještě dál

až k jiskřící bílé hoře za zelenou vlnitou čarou,

r. 1620 tam vůbec nikdo...

 

 

 

 

 

 

 

---