Věčný Poutník - část 6.

Wau... díky rozhodně za hromadu konstruktivní kritiky ;) Je fakt, že je to dost umělý, ale na tom se snažim zapracovat. Průběžně to projíždim od začátku a postupně zaobluju špičaté hrany.

1. Spádu tam asi skutečně moc neni. S tím jsem měl problém odjakživa, ale stejně se pořád snažím, třeba se to jednou zlomí.

2. Na hlavním hrdinovi by se určitě zapracovat mělo, ale celý příběh *spoiler alert... ehm* je vlastně o tom, že lidé se změnit můžou i z toho nejhoršího.

3. Humoru v téhle podobě se asi nezbavím... přeci jenom je to součást mě jakožto pisálka :D Dost často tam používám zvláštní připodobnění, který ale, když si člověk nad nimi chvíli sedne a představí si je, jsou možná i úsměvná.

4. Uvěřitelnost... Ono to teď ještě není tak poznat, ale později bude vidět, že je toho o dost víc, čemu se nedá uvěřit. On totiž vedle toho našeho existuje ještě jeden svět, který běžně nevidíme, ačkoli je tu pořád s námi. Pak už nějaké prostřílení se podlahou nebude úplně to hlavní nepředstavitelné. Mimochodem tu poslahu mám z Underworldu ;)

Suma sumárum: ještě na to kouknu, projedu to celý, s hloubkovou revizí a pak to sem strčím ve finální podobě. Díky každopádně za tvůj čas ;)

Na tenhle zábavně – akční žánr se snažím nemít přehnané nároky, ale tohle mě opravdu nebavilo. Zkusím pár odpovědí na otázku F9, "co tomu chybí".

1. Spád. Možná to zní divně u příběhu, kde hlavního hrdinu pořád někdo buď mlátí, nebo pronásleduje, ale je to tak. I napínavý děj se dá uspat způsobem vyprávění. Kde by šikovný vypravěč použil jednu výstižnou větu, ty příliš "okecáváš" dokola, navíc často opakuješ stejné výrazy blízko sebe, takže text působí po jazykové stránce chudě ("...a chtěl jsem utéct pryč, od toho všeho tady... zmocnila se mě panika... a panika se prohlubovala. Musel jsem odtamtud pryč... udělal on tři kroky pryč..." nebo "dneska tu však nebyli. Nijak mi to nevadilo. Sám jsem tu ale nebyl.") Dialogy, které by měly text hodně oživovat, působí taky hodně rozvláčně a na mluvenou řeč nepřirozeně ("Snad jste ke mně nezabloudila naprosto neúmyslně?" nebo "Nemysli si o sobě, že bys byl natolik důležitý, abys stál mně za námahu tě hledat" – ne, takhle se prostě běžně nemluví, dokonce i na čtení je to zbytečně složité).

2. Uvěřitelnost hlavního hrdiny. Ono to s tím spádem souvisí – není třeba čtenáři všechno líčit prostým popisem, spoustu věcí můžeme "vidět" očima hrdiny, tak, jak to bezprostředně prožívá. Když jde do tuhého, určitě nebude uvažovat v dlouhých souvětích. Existují třeba věty zvolací. Cože? Nesmysl! Ale proč by - ... a místo toho čteme: "To poslední, co bych potřeboval, by bylo, aby na mě někdo poslal zabijáka. To už bych si vážně šel hodit. I když by to nemělo valného významu." Nebo třeba ve chvíli, kdy zjistí, že k jeho bytu spěchají zabijáci, od něj uslyšíme, že "se mu nechtělo opouštět byt, ale zvědavost byla silnější". V takové krajní situaci snad hraje roli nějaká zvědavost? Podobně při "běhu o život" uvažuje o takových prkotinách, jako že káva přestává účinkovat a dostavil se spánkový deficit :-) Hrdina prostě neustále působí dojmem, že věci aktuálně neprožívá, ale někde v klidu u stolu si o nich přemýšlí. A snaží se být u toho vtipný.

3. Humor. Snaží se, ale místy dost křečovitě. Líbila se mi sebeironická poznámka o tom, že v dopravních prostředcích nerad sedává vedle smrdutých lidí (v situaci, kdy sám určitě nevoněl). "S výrazem nemluvněte na dlažebních kostkách" už ale jde poněkud mimo mě, podobně jako tahle, předpokládám, že taky vtipná, pasáž: "co po mně chce v tuhle hodinu? Sice bylo už skoro jedenáct, ale to není podstatné." Poznámka o kuřáckých plicích, které "posledních pět deset kilometrů neběžely se mnou" je sice pěkná, ale člověk si říká, co je to za nesmysl, to si jako v situaci, kdy mají v patách ozbrojené zabijáky, dají uprostřed města desetikilometrový běh, místo aby se snažili schovat, setřást je, případně jim v něčem ujet? S tím souvisí

4. Uvěřitelnost děje. Klišé "tajemné krásky, která hlavního hrdinu zabije nebo zachrání, to se časem uvidí" je sice už strašně omleté, ale to bych ještě překousla. Představa prostřílení se podlahou skrz několik pater mi už moc uvěřitelná nepřipadne. Možná v Matrixu. Ale vysloveně mě naštvalo, jak si paní na chodbě nevšimne střelby a dupotu nohou (oni se přece honili po schodech, neplížili se tím domem po špičkách!) – jedině že by byla hluchá - a navíc stojí „otočená zády k otevřeným dveřím do své ubikace“ – tedy čelem k příchozím, ne? a přitom je nevidí?

Tolik moje postřehy. Napínavých příběhů v tomhle duchu je dneska všude plno, takže k odlišení bude třeby asi hlavně zapracovat na stylu a vyjadřování.

Super, děkuju předem ;)

Ráda na to mrknu, ale řekla bych, že bude dobré přečíst si všechny části. Takže mi to chvilku potrvá, ale určitě se ozvu.