Věštec z Mezizemí 4. část

Pak už skutečně pavouci neútočili. Hromadně utekli do podzemních chodeb. T’shar znovu narychlo svolala zasedání, kde bylo jednohlasně schváleno, že Čarodějové mohou vstoupit do podzemí a najít původce toho omamného kouzla. Na cestě je mají doprovodit dva zkušení trpaslíci: Kareda a Zorabi.

Vstoupili do podzemí kanálem, protože jít skrz servisní a řídící středisko, ve kterém se nacházel centrální vstup, nebylo rozumné. I přesto, že pavouci už nebyli nebezpeční, ještě nějakou dobu potrvá, než se z chodeb vymotají. V servisních prostorách se jich potulovalo ještě dost a v některých místech blokovali chodby.

„Je to obrovský prostor, T’shar si myslí, že to bude stará jímka pro podzemní řeku, která se už nepoužívá,“ radila Vanda trpaslíkům, když se ptali na cestu.

„Asi tuším, kde to je,“ odvětil Kareda, „ale dost se projdeme.“

Postupovali opatrně chodbami, snažili se vyhnout bahnu, což nebylo vždycky možné. Trpaslíci svítili na cestu karbidovými lucernami. Radek čas od času prostor osvětlil ohněm ve své pravé dlani. I tady potkali několik pavouků, kteří si jich však nevšímali a bez většího zájmu prošli kolem nich. Lenka se při každém takovém setkání celá rozklepala strachem a cítila, jak jí divoce buší srdce. Ve dvou případech museli trpaslíci přesekat vlákna obřích pavučin, aby se dostali dál.

Pak se ráz chodeb změnil, už nebyly oválné, což bylo typické pro všechny chodby v kanalizaci pod Trpasličím městem. Tyto měly pravoúhlý průřez. Podél stěn bylo nataženo nesčetné množství železných trubek. Téměř každá vystupovala ze stěny, sledovala ji hodný kus cesty, kopírovala rohy tam, kde chodba měnila směr, aby pak opět zmizela v jiné stěně, nebo se napojila na jinou svisle vedenou trubku, jež ústila ve stropě a dál pokračovala v podlaze. Na spojích a křížení se často vyskytovaly velké kruhové kohouty.

Skupinka minula několik vedlejších chodeb. Z některých byl slyšet vzdálený, jednotvárný šum velkého množství divoce tekoucí vody. Zorabi připomněl, že to je podzemní řeka, která původně tekla těmito chodbami, ale pak byla svedena do jiných tunelů, aby se na ni lépe napojila městská kanalizace.

„A ještě se používají tyhle trubky?“ zajímala se Lenka, „teče v nich voda?“

Zorabi zavrtěl hlavou.

„Vlastně dnes už nikdo netuší, kde jsou připojené a odkud a kam vedou. Zůstaly tady jako relikt minulých dob. Vzpomínka na dávnou historii města.“

Chodba znenadání měnila směr, avšak nikoliv doleva ani doprava, ale kolmo dolů. První si toho všiml Radek, který si zrovna svítil na cestu ohněm. Naklonil se dolu, aby odhadl výšku, ale dno neviděl.

„Zdá se, že jsme došli,“ pronesl zklamaně.

„Nepropadejte beznaději,“ usmál se Kareda, „po pravé straně je žebřík“.

Vanda chytila bratra pod rameny a také opatrně nahlédla dolů.

„Sakra nešlo by to jinudy?“ otázala se nejistě.

Radek ji poplácal po zádech, „To zvládneš ségra! Půjdu první, a kdyby něco, budu tě chytat.“ Potom se na ní ušklíbl.

„Nesměj se mi, vždyť víš, že mám respekt z výšek a žebříků.“

Naštěstí nesestupovali příliš hluboko. Dále se chodba větvila, přičemž levá strana pokračovala jako obrovská ocelová trubka, ve které se mohl procházet dospělý člověk, aniž se musel překlánět. Jenomže asi tři metry od ústí byla trubka přehrazena železným uzávěrem.

Zorabi cítil, že by měl pokračovat ve výkladu.

„To je výpust z podzemní nádrže. Používala se při čištění. Ovládá se pomocí velkých kohoutů vlevo nahoře, jestli jste si jich teda všimli. Technici vždycky nádrž vypustili a pak sešplhali po žebříku dolu, aby prohlídli dno nádrže.“

Skupinka šla dál chodbou vedoucí opačným směrem. Tohle putování se zdálo nekonečné a začínalo být nudné.

„Jak dlouho se to už nepoužívá?“ zeptala se Lenka, aby nalomila ticho, které vyplňovala jen několikanásobná ozvěna kroků.

„No, už je to dlouho, ve skutečnosti to je takové podzemní muzeum. Naposled se to čistilo před devadesáti lety. Od té doby je to suché.“

Zorabiho výklad přerušilo hlasité zapištění. Asi nejvíc se podobalo vypísknutí myši, jejíž slídivé plány přerušily kočičí drápy zaseknuté do jejího kožichu. Ve skutečnosti to zapištěla Vanda. Zastavila se na místě a jala se prudce strhávat jemné závoje pavučin ze svého obličeje a vlasů. Radek přitom zdvihl svou hořící ruku, aby lépe posvítil na cestu a tu náhle bylo vidět, že chodba je přehrazená pavoučími sítěmi. Postup dál byl sice možný, ale místy bylo nutné sítě přetrhávat nebo komplikovaně obcházet či podlézat

„Asi by to chtělo znovu vyčistit,“ prohlásila Lenka ironicky, když se protáhla pod další sítí. Vůbec se jí tu nelíbilo. Pavučin se velice štítila.

„Jen se neboj, o to se postaráme!“ zazubila se na ní Aneta.

Naštěstí brzy dosáhli konce, kde chodba ústila do obrovské síně. Tak obrovské, že při současném osvětlení dvěma lucernami a jednou ohnivou koulí, nebyly vidět ani protější stěny, ani strop. Stěny po stranách se prostě nořily do tmy. Nejbližším viditelným objektem byl cihlový sloup, který se od podlahy zvedal kolmo do výše, kde taktéž mizel ve tmě. O kus dál z temnoty vystupovaly ještě další dva podobné sloupy. Ani tady se to neobešlo bez pavučin, Byly nataženy mezi některými sloupy nebo mezi sloupem a stěnou. Ze síně sem pronikaly jemné šustivé zvuky, které nejvíce připomínaly pochodování mnoha malých nožiček.

„Tak to je ta podzemní nádrž,“ zašeptal Zorabi.

Vanda se celá roztřásla a udělala několik kroků zpátky, až narazila na Anetu. Všechny tři dívky se k sobě doslova přitiskly a s obavami se rozhlížely po okolí. I Radek se pomalu stáhl zpátky do chodby.

„A co teď?“ zašeptala Lenka. Naivně si myslela, že ostatní z party jsou něco jako profesionálové a mají s podobnou situací zkušenost. Ale ani Vanda, ani Aneta se zrovna profesionálně netvářily, spíš připomínaly malé ustrašené holčičky před zahájením plnění bobříka odvahy. První se ozvala Aneta.

„Musíme najít ten portál,“ připomněla šeptem.

„…a zavřít ho,“ dodala potichu Vanda, „Bude těžké ho v té tmě najít.“

„Já myslela, že září,“ podivila se Lenka, „aspoň na tom videu zářil…“

Dívky na ní vrhly pohledy.

„To je pravda,“ zamyslela se Vanda, „Měl by být vidět i ve tmě. Jenže tady nic vidět není. Je možný, že tady prostě není. Možná byl uzavřen.“

„Může být za rohem,“ ozval se trpaslík Kareda.

Všichni čtyři se na něho otočili.

„Ta síň nemá čtvercový půdorys. Ve skutečnosti je velice členitá.“

Aneta sklesla a zahleděla se do stropu: „No bezva, to je skvělé. V té tmě to budeme hledat měsíc!“

„Přeháníš,“ ozval se Radek, který doposud mlčel, „navrhuju držet se jedné stěny. Pokud ten portál není uprostřed síně, musíme ho takto najít a doufat, že si nás nevšimnout.“

Zdálo se to jako rozumný návrh. První šel Kareda a za ním Radek a zbytek skupiny, kterou uzavíral Zorabi. Vybrali si stěnu po své levici a postupovaly pomalu podél ní. Byla dokonale hladká, ve zlatavém světle se zdála bílá a zřejmě byla něčím potažena, protože ani pohledem, ani dotekem nebylo možné rozpoznat vnitřní strukturu. Podle očekávání stěna skončila rohem a pokračovala kolmo doleva.

Šustivé zvuky pochodujících nohou se přiblížily. Lence strachem a vzrušením silně bušilo srdce a podle vystrašených pohledů na tvářích kamarádek usoudila, že ostatní jsou na tom podobně.

Po pár krocích dosáhli dalšího rohu a opět i zde stěna kolmo zahýbala doleva.

„Támhle je!“ oznámila Aneta nahlas a ukázala před sebe. Její prst mířil do temnoty, kde v dálce zářilo několik bílých soustředných kruhů. Lenka také poznala portál podobný tomu, kterým přišla do Mezizemí.

„Pssst!,“ naznačila Vanda. Pak téměř ztuhla, jen lehce potřásla hlavou a zavřela oči. Zastavil se i Radek a poslouchal.

„Asi už o nás vědí.“ zašeptala po chvilce, „Vnímám mnoho drobných myslí, které se zaměřily na světlo“.

Radek zvedl ruku a rozžal oheň. Pozdvihl ji nad hlavu, aby ozářil okolí. Přímo ve výši jeho oči, zhruba deset metrů od něj, se nacházela kusadla obřího zástupce hmyzí říše. Nezdálo se, že je přátelsky naladěn. Rozběhl se rovnou ke skupince. Od kusadel vylétla jedová koule a jen o vlas minula Radka. Místo toho se rozpleskla se o zeď v zapáchající zelenou skvrnu. Na to zareagovali oba trpaslíci. Už v rukou drželi velké sekery a vyběhli netvorovi vstříc.

Snad to byl zvuk, snad jen špatný pocit, co přimělo Lenku se otočit a podívat se za sebe. Jen pár metrů od ní šelestilo asi šest menších černých pavouků. Byly vidět jen díky lucerně, kterou tam zanechal Zorabi, než se vrhl do boje s obřím pavoukem. Zcela určitě to byly ti černí pavouci, o kterých hovořila reportérka na videu, když jim ho Radek přehrával. Označení „drobní pavouci“ znělo velmi optimisticky, ale to mohl být záměr.

Lenka položila prsty na ústa a vykřikla nahlas.

„Sakra, jsme obklíčeni,“ vypískla Vanda v reakci na Lenčino vykřiknutí a ukázala ke druhé lucerně na opačném straně.

„To jsou ti z té reportáže!“ křičí Aneta, „Když tě kousnou, bude s tebe zombík“.

Radek švihl rukou a z jeho dlaně vylétla ohnivá koule, která následně zasáhla chumel černých pavouků za Lenkou. Ovanul ji závan horkého vzduchu. Světlo z ohnivého výbuchu osvětlilo okolí a bylo najednou vidět, že černých pavouků je mnohem víc. Byly všude kolem. Pomalu a vytrvale se přibližovali k ustupující skupince. Ústup zastavila až stěna.

„Zacpat uši!“ zakřičela Aneta a téměř okamžitě se ozval Anetin útočný jekot. Druhá skupina pavouků byla odmetena pryč z nejbližšího okolí a tvrdě se rozbila o protější zeď.

Anetino zakřičení však nezůstalo bez následků. V uzavřeném prostoru mají zvukové vlny v povaze se odrážet od stěn. Smeteni byli také trpaslíci i s velkým pavoukem. Smetena byla Lenka, kterou odražená vlna zvedla do výše a odhodila na zeď. Zmohla jen na bolestivé vzdychnutí, načež dopadla na Anetu, která tam mezitím přistála také. Vzduchem se prolétla i Vanda a dopadla na karbidovou lampu. Ta vzápětí zhasla a tím se všechno ponořilo do naprosté tmy.

Chvíli bylo ticho, jen z různých míst se několikrát ozvalo vzdychání. První promluvil Radek.

„Skvělá rána Aneto!“

Okolí osvítilo jasné světlo z planoucího ohně.

„Ale příště, prosím, použij hlavu než začneš ječet.“

V osvětleném kruhu se objevila Lenka, která podpírala Anetu. Také ona se sotva držela na nohou.

„Nemáš zač,“ procedila Aneta mezi zuby. „Radši se podívej po ostatních.“

Kousek od Radka se rozžalo další světlo. Byl to Kareda, který našel Zorabiho lucernu a zapálil ji. Zanedlouho se v osvětleném kruhu zjevil i druhý trpaslík. Ani on neunikl šrámům a modřinám.

„Velký pavouk je mrtvý,“ zahlásil, „zasáhla ho Karedova sekera, když mu vyletěla z ruky.“

Aneta se ušklíbla na Radka.

„Vidíš, tak přeci jen to mělo smysl.“

„Kde je ségra?“ zeptal se Radek naléhavě.

Uběhlo několik krátkých okamžiků ticha, když se ozvalo slabé zavzdychání. Vydali se po hlasu a neušli ani pár metrů, když uviděli zámotek. Ležel volně na zemi a měl tvar lidské postavy. Jeho délka odpovídala výšce dospělého člověka. Chvíli na něj všichni hleděli, než je přerušilo Vandino pištění.

„Au, au, au, sakra, sakra,… tu máš, potvoro!“

Radek zdvihl planoucí kouli nad hlavu a uviděl Vandu, jak sedí na zemi a buší do něčeho černého pěstmi. Vedle ní ležel další zámotek.

Několik černých pavouků utíkalo k Vandě. Asi polovina se však oddělila a zamířila k ostatním.

„Ty potvory tu ještě jsou!“ vykřikl Radek a hodil na pavoučí chumel další kouli. Ukázalo se, že pavouci nejsou proti ohni imunní, takže vzplály jako hromádka jehličí. Postupně Radek tímto způsobem spálil několik dalších pavoučích chumlů, až byl jejich útok plně rozprášen.

„Kouslo mě to,“ naříkala Vanda.

„Kousnul tě černý pavouk?“ opáčila Aneta naléhavě.

„Jo! Sakra, já nechci být zombík!“

„Kam tě kousnul?“

„Do stehna, dokonce prokousl róbu“

Aneta se otočila na ostatní s prosbou na očích. Ale trpaslíci jen krčili rameny a Lenka už vůbec nic nemohla vědět.

„V naší zemi nežijí takoví pavouci,“ upřesnil Zorabi, „museli být stvořeni magií. A kromě Čarodějů zde magií vládne Temný Lord. To je pravděpodobně jeho magie.“

Dívky chytily Vandu za ruce a pomohly jí na nohy.

„Kdo je to ten Temný Lord?“ zeptala Lenka potom, co se Vanda oprášila. Aneta mezitím vytáhla kapesník a snažila se provizorně očistit drobnou krvácející ránu na Vandině pravém stehně.

„To je největší původce zla v Mezizemí. Náš protivník. Po celou dobu se snaží shromáždit veškerou magickou sílu a s její pomocí proniknout do našeho světa. A až se mu to podaří, plně jej ovládne, Země už nikdy nebude jako dřív…. Au!“

Vanda sykla bolest. Podlamují se jí kolena, ale naštěstí jí Lenka s Anetou na poslední chvíli podepřeli, aby se nesložila na zem. Pak se Vanda otočí na Lenku a ve tváři má strašidelný ďábelský úšklebek. Promluví, ale její hlas je jiný, hlubší, zmutovaný a spíš mužský.

„… budu šířit zlo a teror mezi lidmi, ha, ha, há…“

Tvář se jí zkroutí hrozivý škleb. Obě dívky jsou zaskočené změnou chování její kamarádky, takže v první chvíli pouze odskočí do bezpečné vzdálenosti. Vanda se začíná chovat jako zvíře, mává rukama ve vzduchu a řve jako tygr.

„Je pod vlivem pavoučího jedu!“ zvolá Radek.

„Víme, ale co s tím?“

Vanda se mezitím vrhá na Anetu. Řve, sápe se po ní, rukama máchá jako by na nich měla mít drápy a pusou se snaží kamarádku zakousnout do krku. Ta se jí brání a snaží se jí setřást. Nechce jí přitom nijak ublížit. Trpaslíci naštěstí chytají Vandu za paže a daří se jim ji zadržet v dalším postupu. Avšak ne na dlouho, najednou má Vanda v pažích obrovskou sílu. Vysmekne se a ožene se po jednom trpaslíkovi. Ten po úderu loktem do hlavy padá bezvládně na zem, druhý je odhozen několik metrů do strany. Vanda je opět volná a znovu se vrhá na Anetu.

Mezitím Aneta dospěla k určitému rozhodnutí, ačkoliv se jí to ani trochu nelíbí. Ale v ten okamžik jí to připadá jako jediné možné řešení. Přiloží si dlaně k ústům a potichu zašeptá.

„Odpusť mi to.“

Pak vykřikne.

Vanda se probrala s velkou bolestí hlavy. Ležela na zádech a nohy měla zvednuté do výše, takže ji chvilku trvalo uvědomit svou polohu v prostoru. Chodidla měla zaražené v prasklině zdi. Byla slabá na to, aby dokázala z této nepříjemné polohy vymanit. Všechno jí bolelo.

Snažila se vybavit poslední okamžiky. Zjistila, že si pamatuje úplně všechno, dokonce i tu část, kdy se chovala jako zvíře. A poprvé v životě měla příležitost poznat, jaký je to pocit stát před ječící Anetou. Dál si tedy nepamatovala nic, až do jejího probuzení s třeštící hlavou, ale to bylo v celku pochopitelné. Teď se ale cítila sama. Nic neviděla, všude byla naprostá tma. Kromě toho se začínala ozývat bolest zad a vystřelovala přes kyčle do nohou.

Snad ji tady nenechali a neopustili?

„Haló?“ zavolala do tmy.

„Konečně,“ ozval se kousek od ní Anetin hlas, „Jsi to ty, Vando?“

„Jo…,“ byla slyšet nejistá odpověď, „snad jo. Kde jste? Nevidím vás. Nevidím nic“

Kousek nad ní se rozsvítila jasná záře, tak jasná, že si Vanda musela zakrýt oči. To jí trochu uklidnilo, protože si nebyla jistá, zda neoslepla. Až potom, co si oči navykly na to světlo, poznala tvář svého bratra. Naproti němu viděla Anetin rozmazaný obličej a kousek od ní se do stínu nořila Lenčina tvář.

„Tak co?“ zajímal se Radek.

Vanda se nahlas zasmála, „porazila jsem ho. Ten virus, který se nachází v jedu každého černého pavouka. Pomozte mi vstát. A podívejte se po brejlích.“

„Pokračuj,“ vyzval jí Radek potom, co se Vanda postavila na nohy a nasadila si kulaté obruče zpátky na nos. Sklo na levém oku bylo popraskané. Nohy jí bolely, sotva se na nich udržela.

„Je to virus, který odstaví vědomí od zbytku těla. Lidé se chovají jako zvěř, protože nemají vědomí, které by jim vládlo. Zároveň jsou otevřeni veškerému mentálnímu vlivu. Jsou jak autíčka na vysílačku, stačí jim podstrčit myšlenku a oni to udělají. Jako roboti, nepřemýšlí nad tím. Tak jak mě ovládal Temný Lord.“

„Tak jsme to odhadli dobře, že to byla slova Temného Lorda“.

Vanda pokývala hlavou.

„Chápu to dobře, že Temný Lord očkoval tenhle virus lidem na Zemi, aby je mohl ovládat na dálku?“ zeptala se Lenka a tvářila se přitom užasle.

„Ano.“

„Pravděpodobně je to nová zbraň, se kterou chce Zemi ovládnout,“ přidala se Aneta.

„To je šílený!“ zvolala Lenka, „co když po Zemi už takoví lidé chodí.

„Jaképak ‘co když‘?“ ušklíbl se Radek, „V Česku vím minimálně o dvou stovkách takových.“

„Kteří?“ otázala se udiveně Aneta.

„Musíme někdy udělat výpravu do kanalizace pod parlamentem…“ dodal Radek a začal se smát.

„To fakt nebylo vtipný, brácha!“

„Hej lidi,“ ozval se najednou Zorabi, který spolu s kolegou postával opodál na hranici světla a tmy, kde také ležel jeden ze zámotků. „Co myslíte, že v tom je? Vypadá to jako člověk.“

Roztrhaly jeden zámotek. Nebyla to jednoduchá záležitost, vlákna držela velice pevně. A skutečně, pod mnoha vrstvami pavoučích vláken se ukrýval muž ve středních letech s tmavým plnovousem. Podle saka a dlouhých kalhot, drahého mobilního telefonu a zlatých náramkových hodinek se zdálo, že se jedná o vysoce postaveného manažera, možná ředitele nějakého podniku.

„Hej pane,“ křičí na něj Aneta, „probuďte se. Haló“. Nezdá se, že by to pomáhalo.

„Asi je pořád pod vlivem pavoučího jedu,“ oznamuje Vanda.

„Dokážeš ho vyléčit?“

„Pokusím se.“

Nato si Vanda klekla k mužově hlavě a položila mu dlaň na čelo. Levou rukou sevřela svůj rubínový přívěšek. Bylo vidět, jak jí mezi prsty prosvítá rubínová záře. Po chvilce neznámý otevřel oči.

Tvářil se zmateně. Vlastně nebylo se čemu divit. Nejspíš si pamatoval vše, co dělal předtím, než ho pavouci ochromili a zavinuly do zámotku. Pak se probudil ve tmě a neznámém místě. To zpravidla vyvede z rovnováhy každého. Navíc, když se rozhlédl kolem sebe, viděl čtyry holky v pubertálním věku, jednoho výrostka, kterému hořela ruka, aniž by se tím nějak vzrušoval a nemohl přehlédnout ani dvě nízké, ale mohutné postavy trpaslíků zvlášť, když velice připomínaly trpaslíky z Jacksonova Pána prstenu. A na klidu mu nepřidal ani portál, ke kterému ho Aneta přivedla a následně ho začala přesvědčovat, že by jím měl projít.

„Proč ho nevyprovodíme až ven?“ udivilo Lenku.

„Nechci zbytečně procházet portálem,“ odpověděla jí Aneta.

„Mohla by na druhé straně zůstat,“ ozvala se Vanda, která kousek opodál s Radkem a s ostatními trpaslíky ohledávala další zámotek.

„Jak to? Copak vede jen jedním směrem?“

„To ne,“ zavrtěla hlavou Aneta, „Nikdo netuší, jestli se portál v následující vteřině nezavře. A nerada bych se domu vracela dlouhé hodiny sockou“.

„Odkud se ty zámotky vlastně vzaly?“ nahodil Radek.

Lenka ukázala na strop. „Bylo to v tom videu, nepamatujete?“

Radek vyhodil ohnivou kouli až ke stropu síně. Ta se na chvíli zastavila těsně pod stropem a jasně se rozzářila. Náhle bylo vidět spoustu zámotků připevněných ke stropu tlustými pavoučími vlákny.

„Zatraceně“ utrousil Radek.

„Jsou jich desítky,“ dodala Lenka.

„Napadá, někoho, jak je dostat dolu?“

„Mě napadá,“ ušklíbla se Aneta, „stejným způsobem, jako ty předtím“

Ostatní na ni vrhli vyděšené pohledy.

„Jo, nebojte, slibuju, že budu opatrná“

„Ale mohou si ublížit pádem z té výšky“ řekla nejistě Lenka.

„Ten první to přežil bez újmy,“ namítla Aneta.

„Tenhle taky,“ dodala Vanda.

„Škoda, že čtvrtá z Čarodějů ještě nemá svou moc,“ ozval se Zorabi, „Trošku vody by mohl zmírnit pád.“

Lenka sklopila oči.

„Nemám, bohužel, vlastně jsem tu úplně zbytečná.“

„Tak to rozhodně není,“ zamračila na ní Aneta, „Každý musí projít zkouškou, aspoň já jsem si jí také prošla. Byla to velmi nebezpečná výprava do Ledových jeskyň v Mezizemí.“

„A jaký jsi měla úkol? A jak jsi poznala, že to je tvůj úkol?“

Aneta se široce usmála.

„Jednoduše. Musela jsem zazpívat. Byla to nádherná omračující melodie. Doslova. A musela být zazpívána naprosto přesně.“

Radek si hlasitě odkašlal, aby přerušil jejich velice důležitý rozhovor.

„Děvčata, co ty zámotky? Světlo pohasíná.“

Pokračování příště...