Radi jak se stát lirikem snadno a hnet

Ahojte fšichni f novím roce. Neš začnu psát, přeju vám samí úspjechi f osobním i tfůrčím životě a hlavně hromadu zdraví, to je totiš nejvíc důležití.

A teťka k vjeci. To vám řeknu, pjekně sem si fčera nabjehla. Mislela sem si totiš, že je mi jakš takš jasní, co je to lirika, diš o sobje tfrdím, že sem něžní lirik. Nechechjte se, není čemu! Já sem totiš slíbila panu Jordimu, že napíšu radi jak se stát lirikem takřka přes noc. Ke fšemu se k tomu nechomejtnul pan Šfejcárek a taki se hnet chtěl stát lirikem.

Tak sem dnes koukla do wikoški, co to vůbec ta lirika je. Ráda se s fámi podělím o nově nabití vjedomosti.

To slovo pochází z Řečtini a jednalo se o veršovaní spjef za doprovodu lir, při kterím dámi omdlívaly blahem a zamilovávaly se do spjeváků. Na tom se nic nezmjenilo, funguje to do dnešních dnů, akorát ve vjetším mjeřítku, páč koncerti se pořádají i na velkích stadionech a visílají f televizi, tak zamilovaních, hlavně pubescentek sou milijóni.

Nám ofšem de o poezii. Lirická básnička, to je taková, která nemá žádní děj, jen pociti, mišlenki a náladi.  Musí bít čím nejosobnější, nejintimnější a úplně individuální, často sobecká. Lirickí básník mluví hlavně o sobje, často i tehdi, diš jeho individualita nikoho ani za mák nezajímá. S toho je nám hnet jasní, že lirik musí bít sobec.

Vi, co si o sobje mislíte, že sopci nejste, (haha) ale nevješejte hlavi. Lirika se totiš dělí na milostnou, přírodní, reflexivní, satirickou, historickou, náboženskou, politickou a intimní. Tadi vidíte, že lirikem se může stát úplně každí. Akorát do básnički necpjete žádní děj, ani časovou poslopnost. Musí to bít takoví žvanění o ničem heskími slovi. Ne že vás napadně psát f lirickí básničce sprostí slova, úvahi o vimješování a podobně. Naopak o milování můžete psát jak je vám libo, akorát heski. To znamená, že nenapíšete: šukal bich s tebou, aš bi se ti s halvi sipaly pilini. To ne!

Napíšte třebas: jako ritíř ve zbroji dobýt toužím území tak lákaví.

F milostní básničce nenapíšete: já bi sem tě samou láskou sežral, ale: dotíkám se tvího jsoucna a srdce skáče přes kaluže chvjejivé...a tak podobně.

Diš máte hnusnou náladu a mermomoci to chcte sfjetu zdělit, v žádním případě nepište: zdrávas královno, stojí to za hovno, bodnu si do břicha nůž, ať to mám za sebou uš. To je pochopitelně úplně blbje. Musíte to napsat nějak kulantně a zašmodrchaně. Jak přesně vám radit nebudu, páč depkofky nesnáším.

Uš tomu rozumíte? Správní básník je totiš pjekní duševní egzibiocinista, akorát se tfáří, že to tak není, že má sfjetu co zdělit, abi tento nepřišel o perli jeho ducha. Tak o tom píše tak křechce a zašmodrchaně a lidé si říkají, jooo, to je básník. Vono je cítění lidem velmi blískí, každí nějakí ti citi má, ale ne každí je umí jak se patří kulantně podat. Proto je prí lirika nejpřirozenější forma poezie. To sem si přečetla, nevjeděla sem to. Ale napadlo mje, že je to takoví jako malování, často apstraktních obrásků.

Sem si jistá, že teťka, diš sem vám to tak heski visfjetlila, bude se to tu lirikou jen hemžit. Dicki si fspomeňte, na ten hudební nástroj, liru a to vás povede, abiste nepsali epiku a kokotini.

Jinak sou i liricko epickí básně, ale to uš je něco jiního, nebudu vám tím zatěžovat makovički.

Tak piš péro a vzhůru k lirickím visočinám!

Vaše vjerná Růženka