Ička

Ztepilá stojí jedlička,

na kraji malého lesíčka.

Pod jejím jehličím krčí se houbička.

Docela, ale docela maličká.

Zhruba jako Vánoční rolnička.

Pod kloboučkem zakrytá tvářička. 

Není z ní vidět ani nožička.

Nejvíce ze všeho přála by si bratříčka.

Od brzkého raníčka,

posílala by mu psaníčka.

Společného měli by koníčka,

mezi jedlemi houbová honička.

Ke štěstí nepotřebovali by slovíčka,

na tvářích lechtala by je travička.

Již nikdy nenaplní se její přáníčka,

klobouček ukopla jí Hanička.

Zlostí rozzářená měla očička,

jako na nebi hvězdička.

Nebyla to hodná holčička.

Zákeřná, jak malá opička.

Přihlížela tomu její babička,

co houbami otrávila dědečka.

Řekla jí, že je hloupá kravička,

že zasloužila by si políčka.

"Copak tohle zasloužila ta nebohá houbička?!"

Studem zrudla jí ve vlasech pentlička,

skutečně chovala se jako slepička.

"Pravdu měla babička."

Po tváři stékala jí slzička,

nebyla by na ni hrdá její mamička.

Políbila babku na líčka,

tiskla se na její prsíčka.

Na nich byla malá kapsička,

uvnitř malinkatá krabička.

Podklouzla bábě patička.

Přistání měkké - přímo do blátíčka.

Důchodkyni po operaci srdíčka,

v bahně ztratila se krabička.

Neuplynula ani chvilička,

ranila jí mrtvička.

Místo svíčkový k večeři mrkvička,

místo Večerníčku babičky rakvička.

A tak pomstila se zašlápnutá houbička,

holt, i houby maj svá právíčka.