Šmouha

Po nebi se ploužily temné stíny mraků, prolínající se jako lidské životy, pomalu klesaly do ulic a halily červené střechy, třpytící se kapkami deště. Perlové řemínky vody, snášející se z oblak na zem, rozpouštěly černý sníh kolem silnic a odhalovaly tak zašedlou, dávno mrtvou trávu. Kanály byly příliš plné, a proto se nad nimi vytvořily kalné tůňky, tančící maličkými víry. Auta pomalu projížděla po kočičích hlavách, položených dávno mrtvými staviteli, mezi oprýskanými žlutými domy a rozstřikovala blátivou břečku po nohavicích opuštěných chodců. Mohl to vlastně být den jako kterýkoli jiný, nebýt oné podivné události, která tolik otřásla Františkem Troškou, žijícím ve starém bytě přímo nad jedním ucpaným kanálem, hrůzostrašně bublajícím do rytmu neustávajícího deště.

Bylo šest hodin ráno, když se František probudil. V hlavě měl úplně pusto, pomalu rozlepil oči a pátravě jimi přejížděl po bílém stropě, zdobeném štukovými květinami. Byl křivý a na několika místech popraskaný, jinak ale vypadal naprosto stejně, jako uplynulých šest let, které muž byt obýval. Budu se na něj dívat až do smrti, první, co každé ráno uvidím, bude tahle příšerná bílá plocha, pomyslel si. A právě v tu chvíli si všiml malé černé šmouhy, drze se skvící poblíž rohu místnosti. Zavřel oči a znovu je otevřel, ale šmouha tam byla stále. No co, pomyslel si, asi to bude plíseň, a pustil celou záležitost z hlavy. Posadil se, nohama se pokoušel nahmatat pantofle, ale nedařilo se mu je najít. Rukou šátral po prkenné podlaze, ale opět marně. Nechápavě zakroutil hlavou, lehl si na břicho a podezřívavě nahlédl pod postel. Překvapilo ho, že nespatřil žádné pantofle, místo toho si však všiml fotografie, zapadlé úplně vzadu u zdi. Natáhl ruku a obrázek se dostal na denní světlo. Františkovi se téměř zastavilo srdce, když uviděl, čí oči na něj z fotografie hledí.  

Amálie Kreuzbergová, jeho nenaplněná láska, kvůli které už osm let polykal před spaním tablety zapomnění, aby se dočkal alespoň bezesné noci, která se sice nemohla rovnat sladkému spánku, stále však byla lepší, než probděné hodiny plné děsu a tichého vzlykání do polštáře. Jeho matka říkávala, že chlapi nepláčou, a tak František plakával sám, když ho nikdo neviděl. Čím déle však Amálii postrádal, tím častěji mu bylo teskno, a tak se jednoho rána rozhodl, že přestane studovat a raději přijal místo externího redaktora bulvárního plátku, aby mohl být se svým smutkem sám.  Kromě občasných procházek po místech, kam kdysi chodíval se svou láskou, téměř nevycházel a nákupy i pochůzky vyřizovala matka, nešťastná paní Trošková. Kolikrát svému synovi říkala, aby nechal hloupostí a na tu dívku s vlajícími vlasy a očima, v kterých by bylo možné utonout, zapomněl. Pak by mohl dokončit školu, najít si slušné zaměstnání, vzít si milou ženu, pořídit si psa a pak děti a konečně by se mohl pro jednou starat o ni. František si však nedal říct a tak jen osamoceně přežíval v pronajatém bytě, hubl a stávala se z něj stále větší ozvěna mladíka, kterým kdysi býval.

Na dívčinu rozesmátou tvář, navěky uvězněnou na lesklém papíře, dopadly studené slzy. František si povzdechl a prudce trhl hlavou do strany, když mu padl zrak na šmouhu. Zarazilo ho, že se zdála být několikrát větší, než před chvílí a navíc to vypadalo, jako by se z rohu posunula směrem do středu ložnice.  Asi jsem se vážně zbláznil, pomyslel si a plíživými kroky někoho, kdo se cítí víc mrtvý, než živý, se vydal do kuchyně, aby se podíval, jestli mu zbylo něco k jídlu, co by mohl posnídat.

V lednici jako obvykle nebylo nic a chleba ve vlhké kredenci zplesnivěl, nezbývalo, než vyjít do ulice mezi lidi. Nemělo by na tom být nic těžkého, pomyslel si. Prostě otevře dveře, sejde několik pater po starém schodišti s tepaným zábradlím, přejde ulici, vejde do obchodu, koupí si, co potřebuje a stejnou cestou se vrátí, bude to jen docela malá chvilička. Františkovi se však vybavila Amálie, dnes stejně jasně jako kdysi, jak mu nosila doma upečené housky. Jak její prsty umně hnětly těsto, něžně a s citem, úplně stejně, jako dokázala pohladit jeho tvář. Všechna odvaha ho rázem opustila.  S výkřikem, podobným spíše umírajícímu dravci, než hrdinovi, shodil z kredence několik talířů a zasáhl sklenici. Ta se roztříštila a pořezala mu pěst. Střepy spolu s rubínovou krví dopadly na kachličky na podlaze a vytvořily děsivé obrazce, znázorňující Františkův vztek a zoufalství.

Bezmocně se svezl na podlahu, do prachu a střepů, přerývaně dýchal a marně se pokoušel uklidnit. Postupně si pokoušel vzpomenout na všechny záchytné myšlenky, které by ho přiměly přemýšlet nad něčím jiným. Po několika minutách se však přistihl, že jeho pocity se stále točí v kruhu. Nikam nevedou a jen ho trýzní. Chvíli zůstal ležet na studené dlažbě jen tak, vdechoval prach z nevytřené podlahy a přemýšlel, jestli jeho existence má vůbec nějaký smysl. Necítil touhu k životu, na druhou stranu jeho přežívání zajišťovalo, že příběh jeho velké lásky nebude zapomenut. Je to tak, zůstává uvězněn mezi životem a smrtí, neochoten k vlastnímu bytí, ale bez možnosti zemřít, jako památník jednoho promarněného mládí. Ušklíbl se při pomyšlení, jak patetické jsou jeho myšlenky.  Povzdechl si a s námahou zvedl své tělo z podlahy.

 Na hlad dávno zapomněl, bylo mu mizerně, jako už dlouho ne a usoudil, že nejlépe se špatné nálady zbaví prací. Právě když se chystal vstoupit do pracovny, zazvonil v ložnici mobilní telefon. František si dával na čas, úplně pomalu se otočil a šouravým krokem se vydal po zvuku telefonu. Musím to vyzvánění změnit, pomyslel si, když uslyšel onu tak důvěrně známou vlezlou melodii. Dříve, než vůbec překročil práh místnosti, volající kdesi na druhé straně města usoudil, že jeho kamarád buď spí, nebo má zase jednu z těch svých nálad, a raději zavěsil. František lhostejně mávl rukou a chystal se vrátit k práci, když zaslechl podivný zvuk, jako by v bytě kapala voda. Mimoděk pohlédl na strop a stěží potlačil výkřik. Černá šmouha se opět zvětšila. Tentokrát však pokrývala celý strop a kromě toho bublala, vydávala syčivé zvuky a nutno podotknout, že také silně zapáchala.  Kdykoli na zem dopadla kapka, zapraskalo ve starých parketách a vytvořil se důlek. Hleděl na ni napůl s úžasem, napůl s odporem a měl dojem, že se i ona dívá na něj, přestože neměla tvář, kterou by k němu mohla obrátit. V tu chvíli ho přemohl strach, s přidušeným zvukem, který se mu vydral z hrdla, spěšně opustil místnost a přibouchl dveře. Oddechl si a setřel si z čela stříbrné kapičky potu. Velmi rychle však postřehl, že pod prahem začíná prosakovat něco černého a lepkavého, něco, co se po podlaze sunulo přímo k němu. Šmouha se dala na pochod.

František se opravdu vyděsil a začal couvat ke zdi. Špína zamířila po kuchyňské dlažbě k němu, začala se sunout po zdi směrem vzhůru, až ho úplně obklíčila. Bál se jen pohnout, tiskl se tedy ke zdi a pozoroval, jak kolem něj černá hmota víří a zpívá své syčivé písně. Vzduch kolem něj zhoustl a páchl po zkažené krvi, špinavých psech a něčem, o čem je lépe nepřemýšlet.  Tmavá kapalina se zlehka dotkla Františkových bosých nohou. Pocítil bolest, jako by se mu prsty pekly, nebo byly potřísněné kyselinou. S křikem se rozběhl ke kuchyňskému oknu, nezdržoval se s tím, aby ho otvíral a proskočil ven. Ve zlomku vteřiny přišel tvrdý náraz. Zatmělo se mu před očima.

Byla tma a zima, byla bolest a zlámané kosti. Když František pootevřel oči, zajiskřilo mu před nimi a hlavou mu projela ostrá bolest. Chvíli viděl rozmazaně a nemohl si vzpomenout, kdo je a jak se dostal tam, kde ležel. Pokusil se pohnout, ale jeho levá noha nevydržela prudký náraz a hrudní koš zjevně také nebyl po letech zahálení v prázdném bytě tak silný, jak se snad mohlo zdát. Bezmocně ležel s očima dokořán, nevnímal, co se děje okolo něj, neslyšel projíždějící auta, ani kroky kolemjdoucích. Bezděky pozoroval, jak se špinavý městský sníh barví doruda krví, pocházející z jeho roztrženého obočí, vnímal, jak mu otékají všechny pohmožděné části těla, a postřehl, že se třese zimou i strachem zároveň. V tom okamžiku si všiml, že se nad ním sklání čísi tvář. Veliké modré oči na něj vyděšeně hleděly, ústa se pohybovala, ale on nerozuměl, co říkají. Nemohl se však zbavit dojmu, že ten pohled odněkud zná. Spěšně si prohlížel dívčí obličej, rošťácky ostříhané vlasy, dlouhé černé řasy a byl si jist, že ví, koho má před sebou.
 
Amálie, maličká Amálka s vlajícími vlasy, za kterou by dříve zemřel, nebo zabil draka, krutá Amálie, která ho beze slova opustila a nikdy už o ní neslyšel, Amálka, které šeptal něžná slova a skládal jí básně, ta samá dívka, která měla moc nad jeho životem, i když se dávno nevídali, jeho Amálka. Změnila se sice, dlouhé vlasy byly chlapecky ostříhané, velice zhubla a v duhovkách měla zapsaný život, který k ní byl očividně tvrdý, byla to však ona a byla s ním, držela ho za ruku a něco říkala, i když nerozuměl jejím slovům. Zmocnila se ho radost, kterou vzápětí vystřídal chladný hněv. Hlavou mu prolétly všechny těžké chvíle, které kvůli ní zažil, jak postupně ztrácel vládu nad svým životem a dostal se do spárů žalu, temnému vládci, který nezná slitování. Viděl velmi věrné obrazy všech hádek, smutných rozhovorů i tupou bolest v místech, kde mělo být srdce, poté, co se jejich cesty rozdělily. Dal se do křiku, křičel na dívku, kterou miloval, všechnu bolest, nastřádanou za ty roky samoty a odloučení, proč nepřišla, když věděla, že to, co se mezi nimi stalo, bylo jen nedorozumění, proč ho nechala samotného umírat žalem, proč, sakra, proč? Vychrlil na ni spršku nadávek a zakončil svůj monolog slovy: „Ty hnusná prolhaná děvko!“ Pak se rozplakal a přitiskl si její ruku, která ho nepřestala držet, k tváři, chvěl se a začal se omlouvat. Amálie se na něj dívala smutnýma očima, po tvářích se jí začaly kutálet křišťály slz a pomalu řekla: „Já nevěděla, jestli bys o mě ještě stál. Ta hádka tehdy byla opravdu ošklivá a neměla jsem představu, co bych měla udělat nebo říct. Musela jsem se vypořádat se svým vlastním životem, který byl bez tebe najednou prázdný, i když jsme zůstali přáteli.  Čekala jsem, jestli se ozveš, jestli mi řekneš, že mě máš rád i po tom všem, ale mlčel jsi. Přátelství mezi námi začalo pomalu mizet a tak jsem odešla. Proč jsi něco neudělal, neřekl?“ František mlčel. Nebylo, co říct. Pravdou bylo, že nebyl tak odvážný, aby se dokázal postavit před Amálii a říct jí, co k ní cítí, protože se bál, aby ji tím neztratil úplně. A tak řekl jen: „Měl jsem strach.“ Pak si vyprávěli, jak žili celou tu dobu, kdy o sobě nevěděli a vůbec si nevšímali toho, že František leží na zemi s několika zlomeninami. Kolem nich začali procházet lidé, chystající se do zaměstnání, někteří nechápavě kroutili hlavou, jiní se pohoršeně odvraceli, ale nikoho z nich ani nenapadlo, aby se zeptali, jestli nepotřebují pomoct. František a Amálie jim to ale neměli za zlé. Nezáleželo na tom už. Nepostřehli ale ani to, že z rozbitého okna jeho kuchyně se začíná řinout černá hmota a razí si cestu rozbředlým sněhem směrem k nim. A to nebylo zdaleka to jediné, co se dělo.

Něco velkého a strašného se blížilo. Země se začínala chvět, jako by se bála, přihnal se kvílivý vítr. Z oken začaly padat květiny, odpadky poletovaly vzduchem a černá šmouha během několika málo vteřin dvojici zcela obklopila. Vztyčila se kolem nich jako veliké vlny, vířila a syčela. Blížil se konec, tím si byl František jist. Blížil se konec a on Amálce stále neřekl, že jí miluje a že bez ní nechce nejen žít, ale dokonce ani zemřít, což ho jistě za pár minut nemine. Možná někdy jindy, napadlo ho. Hlupáku, žádné příště už nebude, vysmíval se mu v duchu jeho vlastní hlas. Co když se urazí a odejde, přemýšlel horečně. Záleží na tom, když za chvíli stejně oba skončí jako lepkavá temná kaše? Sváděl boj sám se sebou, se svým vlastním stínem. Celé ty roky si to myslel špatně. Domníval se, že jeho protivníkem je žal, ale byl to jen on sám, komu se nedokázal postavit. A v tu chvíli, když už nezbývalo víc, než pár minut do konce, se rozhodl. Je přece silný mladý muž a drží svůj život ve svých rukou. Škoda, že na to nepřišel dříve, blesklo mu ještě hlavou, ale marné litování, musí využít čas, který mu byl nyní dán.  František se zhluboka nadechl a řekl prostě a bez patosu: "Miluju tě, Amálko.“ Amálie se rozplakala ještě usilovněji, její nářek se však ztrácel v burácejícím větru. „Na tohle jsem čekala osm let! Osm posraných let, plných zbytečných vztahů. Dlouho jsem nemohla zalepit tu díru, která mi po tobě zbyla. Dělala jsem všechno možné, utápěla se v depresi, sportovala, snažila se žít život kariéristky, ale díky penězům a bohatému příteli jsem na tebe nemohla zapomenout. Chtěla jsem mít rodinu a děti, mohla jsem se jednou vdát, ale pak jsem pochopila, že jediný, s kým bych chtěla být až do konce života, jsi ty. Potom jsem si řekla, že na citech mi nezáleží, a když to nebudeš ty, pak to může být kdokoli. A bylo jich hodně. Osm let jsem nechávala chlapy, aby znásilňovali moje city a co z toho mám? Hovno! Proč jsi nepřišel, ty srabe? Ty mrňavá hromádko sraček, proč jsi to neřekl dřív? Miluju tě, strašně moc, ale teď už je to všechno jedno, chápeš?“ Po té řeči se bezmocně svezla na Františka, zprudka oddechovala, cítila jeho tlukoucí srdce a hromadu odpadků, dopadající na její záda. Stěna žlutého domu praskla a rozšklebila se jako střeva přejeté kočky na silnici. Omítka padala a pokrývala vše jako obludný sníh.

Vtom všechno ztichlo. Čas se jakoby zastavil, černá šmouha se přiblížila na dosah ruky, byla vyšší, než auta a nízké stromky v ulici. Vtom se František chopil svých posledních sil, s bolestným skřekem se vzepjal, posadil se a přitiskl svá ústa na ta dívčina. A v tu chvíli ho provždy opustil žal, protože to, co bylo ztraceno, se zase vrátilo k němu, příběh dospěl až do svého konce. Už nebylo nic dalšího, po čem toužil, teď mohl klidně zemřít. Zůstávala jen hořká pachuť let, která mohli prožít bok po boku, která jim byla vzata, ale už na nich nesešlo. Takto spojeni očekávali svůj konec, který také přišel. Černota zavířila, vystříkla do vzduchu a pokryla jejich těla, která dočista pozřela a rozložila, až z nich nezbylo vůbec nic. Z rozpadajícího se domu se vysypala hromada papírů, které sklouzly z nakloněného psacího stolu. Pomalu se snášely k zemi, jako peří obrovského ptáka a zlehka dosedly na šmouhu. Úplně poslední dopadl kalendář, který jeho majitel zapomněl otočit. Vítr si pohrával s jeho listy, převracel je tam a zpět, aby se nakonec zastavil na stránce, nesoucí datum 21. Prosince 2012.

František se probudil, zrovna když bylo šest hodin ráno. Rozespalýma očima pohlédl na strop a vtom ho zčistajasna napadlo, že by měl Amálce přeci jen odpustit. Koneckonců to přeci byla jeho první láska. Ano, udělá to, řekl si, není na tom nic těžkého, prostě zvedne telefon a poví jí, co má na srdci, nic víc, nic míň. A při pomyšlení na to, jaká milá slova se jí chystá povědět, se začal po dlouhé době usmívat.