O Vilému Plátkovi a o tom, co se všechno stalo

Po delší době delší povídka, trochu aktuální, trochu mimo. Trochu vzpomínka na Větvičku. Snad se bude líbit, snad si z ní někdo něco odnesete.

 Březnový den, jeden z těch posledních, kdy zima ještě vládne, ale jaro klepe na dveře. Bylo ráno, kohout akorát kokrhal místo budíku, který Plátkovi, ani ostatní obyvatelé Spodního Oujezda neznali. Z poza korun stromů vykukovaly první paprsky slunce, na stráni ležely zbytky sněhu, ale na stromech již rašily nové listy a zlatý déšť, který rostl u vstupní branky k domu Plátkových, kvetl; a v paprscích slunce byl skutečně zlatý. Pan Plátek, křestním jménem Vilém, otevřel okno, podíval se ven a protáhl se. Usoudil, že bude krásný, i když zřejmě pořád trochu chladný den. Paní Plátková, křestním jménem Irma, na něj houkla zpod peřiny, aby to okno koukal zavřít, že jí je zima na nohy. Vilém tedy okno zavřel, oblékl se do kalhot, hodil na sebe kabát a otevřel dveře, aby se šel podívat, jak ten den vypadá venku.

 

„Dveře!“ ozvalo se z pokoje. Zavřel je za sebou a plnými doušky nasával jarní vzduch. Chvíli se díval jen tak do dáli, a pak už nelenil a šel ke slepicím, kterým ukradl vejce, vrátil se s nimi do chalupy, rozklepl je udělal z nich omeletu. Půlku si vzal, zbytek dal na talíř, ten na tác, k němu ukrojil chléb, který předevčírem upekl z Pečírkovy mouky, přidal sklenici vody, a to vše přinesl své ženě do postele, protože ona to tak měla nejraději, snídat v posteli. Sám pojedl u stolu, protože tak to měl rád zase on. Pak si sedl venku na zápraží a zakouřil si dýmku. Moc práce neměl, neboť ještě žil v těch idylických dobách, kdy lidé nemuseli příliš pracovat, a stejně se měli docela dobře. Zčásti za to mohl fakt, že se mnohem více modlili ke svým bohům, kteří jim za to dopřávali hojnost úrody, z části za to mohl fakt, že lidé byli mnohem skromnější, a k životu toho tolik nepotřebovali. Vilém Plátek například měl slepice a zahrádku, z čehož měl dost vajec a zeleniny pro sebe, i pro sousedy, když potřebovali, občas pomohl někomu s dřívím v lese, o žních pomohl na poli, jindy přispěl tu, jindy tam, a tak to fungovalo u všech; odměnou jim byl tu pytel brambor, tu pytel obilí, jindy zase dříví na zimu. Po večerech se scházeli v hospodě na návsi a vykládali si, co se v jejich životech přivodilo. Z města návštěv mnoho neměli, turisty k nim nic netáhlo, protože v jejich okolí nebylo nic k vidění a jejich ves byla mimo hlavní cesty, a tak si žili všichni v poklidu, sami a pro sebe.

Vilém Plátek se tak zamyslel, že ho probral až fakt, že mu vyhasla dýmka. Potřásl hlavou a protože měl pocit, že by měl něco udělat, vzal sekeru a šel naštípat trochu dříví, kterého měl v kůlně požehnaně.

 

Zatímco přemýšlel, a štípal dříví, tak Irma posnídala, vstala, oblékla se a vydala se na náves ke studni zeptat se ostatních sousedek, co je nového. Třebaže by totiž náhodný pozorovatel mohl myslet, že se ve vsi vlastně nic moc neděje, opak byl pravdou a dlouhé debaty všech Oujezdských žen o tom svědčily. I Irma se jich ráda účastnila, třebaže nebyla žádná klepna.

„Vědět totiž, co je nového,“ říkala často manželovi, „tomu se, Viléme, říká mít přehled.“ A pak mu pověděla, co se všechno dozvěděla. Jak kovářova stračena měla zaražené prdy a co s tím jeho žena dělala a jak se všichni báli, jak to dopadne, nebo jak si Pečírkův kluk zlomil ruku, když spadl z hrušky. U této informace se Vilém zarazil, protože u Pečírků nedávno byl a Pepík byl v pořádku. Měl toho kluka rád, protože sám syna zatím neměl a Pepík mu navíc připomínal jeho samého, když byl mlád. Také jako dítě rád lezl pro hrušky. Řekl si, že se musí u Pečírků zastavit. Irma mlela dál, něco o tom, že bude potřebovat trochu sukna, aby jí Plívová ušila novou sukni, protože Pačesová jí správně připomněla, že její současná sukně je už stará a je to na ní vidět.

To bylo minulou zimu, když akorát začínala a napadl první sníh. Vilém Plátek si na to dobře pamatoval, když za ním Irma přišla, že potřebuje novou sukni, že ta stará je stará a co jí Pačesová řekla. Vilém si často říkal, že by tu Pačesovou kopl, a ať Irmě tu sukni koupí ona, pak se ale vždy uklidnil, a tak i teď neprotestoval, podíval se na Irminu sukni, konstatoval, že opravdu nevypadá nejlépe, a že tedy brzy vyrazí do města a sukno koupí. Někdy Irmu podezříval, že své sukně schválně trhá a špiní, když se jí už nelíbí, aby dostala novou, ale neřešil to. Koneckonců je to žena, říkal si a usmíval se při tom.

 

 

Jednou bylo ve Spodním Oujezdě pozdvižení, protože přijel posel z města! A že prý mají vše nachystat, protože za tři dny přijede pan kníže, podívat se, jak se žije obyčejným lidem. To obyčejní lidé koukali! Poslední návštěvu někoho ze zámku nepamatoval ani nejstarší z nich, kronikář Proutek, který ale věděl, že naposledy v Oujezdě byl děd současného knížete. To se ví, že na takovou událost musí všichni připravit úplně všechno. Všechno vyčistit, umýt a nablýskat, připravit spousty jídla, napéct pekáče, připravit nápoje a jiné občerstvení, nachystat výzdobu, slavobránu, spoustu květin a hlavně aby počasí vyšlo.

I u Plátků bylo spěchu. Vilém dostal vynadáno, že Irmě nesehnal včas látku, a ona tak nebude mít co na sebe, až pan kníže přijede. Katastrofa se nakonec vyřešila tak, že Plívová Irmě půjčila jednu ze svých sukní, která byla na takovou událost ucházející. Irma jí poníženě poděkovala. A pak už oba Plátkovi dělali, co bylo třeba. Vilém pomáhal vztyčit hodovní stan, slavobránu, umyl cestu, podržel tu něco, pomohl tuhle s něčím, chvíli se nezastavil. Irma pozorovala oblohu, aby vydrželo hezké počasí.

 

Třetí den bylo vše nachystáno, navařeno, napečeno, ozdobeno, počasí bylo pěkné a bylo teplo, zkrátka vše bylo hotovo. Všichni už od rána stáli na návsi a vzrušeně čekali, až pan kníže přijede. A zrovna pět minut před jedenáctou uslyšeli první zvuky, které nasvědčovaly, že kníže bude na místě coby dup. Do vsi vešel nejdříve kordón vojáků v mundúrech, s trubkami či bubny, bajonety a vůbec nejrůznější výbavou, pak tucet jezdců, pak kočár s knížetem a pak ještě mnoho vojáků. Všem přecházely oči tou nádherou. Pak se ozvaly bubny, trubky a nakonec jeden voják vykřikl: „Jeho výsost Bedřich Antonín Vratislav, kníže z města!“ A dveře kočáru se otevřely a vystoupil starý pán v překrásných šatech.

Lidé Spodního Oujezda asi tak dvě vteřiny mlčeli. Nikdo z nich totiž knížete předtím neviděl. Museli nejdříve tu nádheru vstřebat. Pak propukli v nadšený jásot, tleskali, výskali a smáli se dobrou čtvrt hodinu. Vlastně se ani tak moc neradovali, byli spíše rozpačití, ale byl to kníže, a to se sluší jásat. Pak je kníže pokynutím utišil.

„Vážení poddaní!“ promluvil k nim. „Přejeme vám mnoho dobrého a děkujeme vám za milé uvítání. Máme veliké noviny, a protože víme, že vaše ves nebývá často poctěna naší přítomností, rozhodli jsme se, že vám onu novinu sdělíme osobně. Nyní jsme ale po dlouhé cestě unaveni, věřím, že tu máte místo, kde se dá odpočinout?“ Znovu jim pokynul a všichni se k němu seběhli a překřikovali se: „Tudy!“ „Tudy, vaše veličenstvo!“ A tak všelijak podobně, aby kníže věděl, kudy má jít. Přišli všichni do slavnostního stanu, kde už čekala obrovská hostina. Kníže obyvatelům vsi dovolil, aby pojedli s ním, a dokonce s nimi pohovořil o jejich všedních radostech a starostech. Pak, když dojedl, postavil se a zacinkal sklenicí.

 

„Děkujeme vám vážení poddaní, za vaši pohostinnost. Jsme nyní docela osvěženi a můžeme vám tak povědět onu novinu. Protože jsou časy zlé a máme mnohá vydání spojená se správou země, která, jak víte, je rozlehlá do všech světových stran, musíme, ač neradi, začít vybírat daně. Daně znamená, že vždy patnáctého dne v měsíci přijde výběrčí daní, a vy mu dáte něco z vašich peněz, kolik, to vypočte správce knížecí pokladny a dá vám to včas na vědomí. Vybrané peníze pak použijeme k blahu našemu i blahu země. Děkujeme vám za pozornost a znovu i za skvělou hostinu. Buďte zdrávi!“ Kníže domluvil a připil. Obyvatelé Spodního Oujezda začali nadšeně tleskat. I Vilém se po chvíli přidal, i když se mu to nezdálo. Oni přeci po nikom nic nechtějí, tak proč by měli někomu něco platit, jen tak? To je nesmysl, no ne? Ostatním to ale, zdá se, nevadilo, a tak tleskal také. Však ono to nějak dopadne.

 

Kníže vstal a že už pojede zpět do města na svůj zámek, prý se připozdívá. A v tom se to stalo!

Nejprve se na východě objevil mrak, pak stín, a nakonec všichni, když se zaklonili, tak viděli - draka! Na Spodní Oujezd letěl drak! Všichni obyvatelé, kteří takovou hrůzu nikdy neviděli a slyšeli o ní jen v pohádkách, se rozutekli na všechny strany. Kníže se skrčil mezi své vojáky, kteří kolem něj vytvořili šik. Lukostřelci vystřelili na draka několik šípů. Ty se od něj ale neškodně odrazily. Drak vychrlil proud ohně a vojáci, kteří sice byli trénovaní, ale ne proti takové hrůze, se rozutekli také a nechali knížete drakovi napospas. Drak knížete popadl do velkých drápů, kníže zavolal „Pomoc!“ - drak mávl několikrát křídly a už letěl zpět na východ, i s knížetem v drápech.

 

 

Vojáci utekli z vesnice a vesničané tak zůstali ve svých obavách a pochybnostech zcela osamocení. Co teď? Kde je kníže? Co se s ním stalo? A jak to bude s daněmi? Snad se drak nevrátí? Takové otázky si zprvu vyděšeně, později už jen nervózně pokládali. A bůh ví, že ten večer bylo v hospodě živo, jako už dlouhá léta ne. Všichni se sice báli draka, ale strachu se čelí lépe ve společnosti. A pak, museli probrat důležité otázky. Nakonec se ale shodli, že nic z toho není jejich věc, že drak zjevně chtěl knížete a jim dá jistě pokoj, jinak by je zabil rovnou. Co je s knížetem, to nevědí a ani vědět nemohou, a jeho vojáci ho jistě najdou a postarají se o něj. Pak zabijí i toho draka. A co se daní týče, prozatím nic platit nebudou, dokud se celá ta šlamastyka nevyřeší. Když se takto uklidnili, šli spát, protože to přeci jen byl vyčerpávající den.

 

Na druhý den do vsi přišel knížecí úředník, aby jim sdělil, co se stalo. Asi myslel, že to nevědí. A když jim řekl, že knížete odnesl drak, řekl jim také, že knížete musí někdo vysvobodit, a že nejlepší by bylo, kdyby to byl hrdina z lidu.

„Ty,“ ukázal na Viléma Plátka, „ty jsi tím vhodným hrdinou. Vezmi si, co uznáš za vhodné a jdi. Cesta je docela snadná, půjdeš pořád na východ až k horám, a tam už se nějak doptáš. Tady máš pověřující dopis.“ Podal Vilémovi pergamen a jeden z vojáků už se jal popohánět ho bajonetem. Všichni na Viléma Plátka koukali, jako by se jeho výprava rozuměla sama sebou a chudákovi mu nezbylo, než vzít pár buchet a láhev s vodou, hůl a kabát, kus provázku, pak políbit ženu a vydat se na cestu. Irma plakala, ale jen málo, potají. Ostatní mu mávali a přáli mu šťastnou cestu a dobré pořízení. A než se nadál, byl na kopci a na hranici lesa. Naposledy se otočil na svou rodnou ves a vkročil mezi stromy. Z Viléma Plátka se stal učiněný dobrodruh.

 

***

 

Minul strom, minul dva, minul jich několik. Stále šel pěšinou místy, která v lese znal, neboť sem chodili na dřevo. Věděl dokonce, že les není velký, přesněji řečeno, že se jedná jen o jihozápadní cíp mnohem většího lesa, který se rozprostírá severně od vesnice. Třebaže tedy vlastně nikdy nešel na druhý konec tohoto cípu, věděl, že lesem dlouho nepůjde, a nebál se tedy, že se ztratí. Stačí, aby se držel pěšiny, což nebylo nijak těžké.

 

Šel asi hodinu a půl, když se objevil na druhé straně lesa. Usoudil, že to je vhodný okamžik k odpočinku, a tak si sedl do trávy.

Svačil jednu buchtu, kterou zapíjel vodou, a přitom se díval do krajiny, která před ním ležela jako na dlani. Louka, na jejímž okraji seděl, se svažovala dolů, ohraničoval ji remízek, za kterým bylo pole s pšenicí. Ještě dál se krajina rozebíhala do široké nížiny plné mnoha luk, polí, menších lesíků a vesniček. Daleko na obzoru byly vidět obrysy hor. To byl Vilémův cíl.

Vilém usoudil, že má před sebou dlouhou cestu, a že udělá nejlépe, když ještě před polednem něco ujde. Vstal tedy a šel přímo prostředkem louky. Vysoko na obloze se mihl černý mrak.

 

Cesta docela ubíhala. Terén nebyl náročný, po cestě bylo mnoho milých lidí, kteří Vilémovi poskytli přístřešek a něco k snědku, a Vilém tak nestrádal a rychle postupoval k horám. Občas se lidí zeptal, jestli neviděli draka, a několik jich mu potvrdilo, že ano, že draka viděli, a že letěl k horám. Vilém byl rád, že nejde špatně.

 

Po čtrnácti dnech cesty došel k úpatí hory. Stálo tam několik domků a na zápraží nejbližšího z nich seděla stařenka a pletla. Vilém za ní přišel.

„Nevíte, kde tu bydlí drak?“ zeptal se jí.

„Kdo jste, mladíku,“ křikla na něj stařenka, aniž by zvedla oči od pletení, „a kde vás učili vychování?“

„Nezlobte se a dobrý den přeji,“ vzpomněl si Vilém. „Jmenuji se Vilém Plátek a chtěl bych vás poprosit o radu.“ Stařenka se na něj vlídně usmála: „Vidíš, že to šlo, Viléme. K drakovi bys chtěl? A pročpak?“

„No,“ začal Vilém. „On totiž unesl našeho knížete.“ A Vilém pověděl stařence celou tu historii.

Stařenka pokývala hlavou: „A jsi si jist, že chceš knížete zachránit?“ „No jistě,“ odpověděl Vilém. Protože co mu také zbývalo?

„Nu dobrá,“ řekla. „Drak bydlí v hradě, musíš jít asi hodinu tudy,“ řekla a ukázala mu prstem směr. „Hodně štěstí, Viléme,“ řekla mu ještě a vrátila se k pletení. Vilém poděkoval a vydal se na cestu směrem, který mu stařenka ukázala. Až po chvíli si uvědomil, že se mu nepředstavila.

 

A pak došel k hradu. Byl to obrovský černý hrad z kamene, který nevěstil nic dobrého. Kolem nic nerostlo, všude jen holá skála, kámen, písek a popel. Pak si Vilém všiml kravské lebky opodál, napůl zasypané prachem. Otřásl se. Nechtělo se mu jít dál, ale co mu zbývalo? Sebral všechnu svou odvahu a pomalu vešel do hradu. Všude cítil drakův puch, na jedné straně ale také cítil, nebo alespoň myslel, že cítí, stopy parfému, který kníže použil v ten den, kdy ho drak unesl. Vilém se tedy rozhodl, že se vydá tím směrem.

Prošel několika chodbami, pustými sály, po točitém schodišti a rovném schodišti, a najednou vešel do sálu a viděl draka a viděl i knížete. Ten hrál s drakem karty!

Vilém se zalekl toho, co viděl. Čekal, že najde knížete v nějaké kobce, obával se, že jej najde dávno mrtvého, snědeného a stráveného, čekal, že jej nenajde vůbec, ale to, že bude hrát s drakem karty, to nečekal. Díval se chvíli, skryt za sloupem, co se to děje. Jak se ale zdálo, drak a kníže se dobře skamarádili. To není jen tak, vrtalo Vilémovi hlavou. Co mají za plán? A tak ještě chvíli špehoval, ještě chvíli poslouchal.

A ukázalo se, že kníže a drak jsou staří známí, a řešili, jak získat víc peněz, protože jim ty, co měli, docházely. A kníže drakovi říkal, jak vymyslel ty daně a jak už to lidem řekl, a že budou platit jako mourovatý. Drak se jen smál a kníže se k němu po chvíli přidal.

„Tak takhle to je!“ zhrozil se Vilém Plátek. „Co teď?“

 

Vilém byl docela chytrý, a tak mu netrvalo dlouho vymyslet, že nejlépe bude, když svět zbaví jich obou. Ani drak, ani kníže, světu bez nich bude lépe. Jen ale jak? Viléma napadlo, že by se mohl podívat do sklepa, třeba tam najde nějaké vodítko.

Chvíli mu trvalo, než sklep našel. Někdy tou dobou si také uvědomil, že vůbec nemusí najít cestu ven, že už se tam docela zamotal. Ve sklepě ale na své obavy na chvíli úplně zapomněl: toho bohatství, co tam bylo! Hory zlata, stříbra a drahých kamenů! Všelijaké zlaté ozdoby a předměty, nebo jen cihly a zlaté pruty, kopec perel a diamantů, Vilém nevěděl, kam se dřív podívat. Brzy se ale vzpamatoval a všiml si, že sklepení zřejmě je přímo pod sálem, ve kterém seděl drak s knížetem. Dokonce slabě slyšel jejich hlasy. Celý strop byl podepřen jediným sloupem a Vilém, když to viděl, dostal nápad. Kdyby tak našel něco, co by mu pomohlo rozbít ten sloup!

Hledal chvíli po celé místnosti, co by mu mohlo posloužit, když našel bednu s nápisem NEBEZPEČÍ, ve které byly podivné válečky se šňůrou. Na doprovodném obrázku byla skála, ke které se váleček přiložil, zapálila se šňůra a skála vyletěla do povětří. Jak to Vilém pochopil, tak to bylo přesně to, co potřeboval. Vzal tři válečky, položil je k sloupu a zapálil jejich šňůrky. Pak se utíkal schovat do výklenku, kterého si všiml při průzkumu místnosti.

 

Ozvala se obrovská rána a celý hrad se zatřásl. Jak Vilém doufal, sloup se zbortil a s ním celý strop. Z bezpečí výklenku pozoroval, jak drak i kníže spadli dolů a srazili si vaz. Bylo po nich! Vilém se zaradoval. A jeho nadšení bylo ještě větší, když zjistil, že ten výklenek, ve kterém se schoval, je ve skutečnosti chodba. Nacpal si tedy kapsy a batoh drahokamy a zlatem, kolik jen unesl, a vydal se chodbou pryč. Šel dlouho a dolů, bál se už, kde to asi skončí, když před sebou uviděl dveře. Jaké bylo jeho překvapení, když zjistil, že je v chaloupce té stařenky, které se ptal na cestu! Ta už na něj čekala:

„Dobře jsi, Viléme, učinil. A věz, že se na tebe nezlobím, že jsi zabil mé syny. Byli by velkým nebezpečím pro celý svět.“ Usmála se na něj, vyprovodila ho ze dveří a poslala ho domů. Domů!

 

 

Domů dorazil rychle. Všem vypověděl, co zažil, co se stalo s drakem i s knížetem, a když jim ukázal, jaký poklad si přinesl, všichni oněměli úžasem. A jeho Irma měla plno nových sukní. A tak žili všichni v klidu, míru a hojnosti až do smrti. A příběh o Vilému Plátkovi se vypráví až dodnes.

 

---