Cesta nikam (Část I. - Nespavost)

CESTA NIKAM

Část I. – Nespavost

Byla noc. K. seděl na velkém černém kufru a pohled na silnici mu zastiňovaly dva mohutné stromy. Už se mu nechtělo pokračovat v cestě, tak seděl na jediném kusu svého majetku a potichu si hvízdal. Za chvíli si usmyslel, že se trochu prospí a přestal hvízdat, protože za monotónnosti takového zvuku by se mu určitě usnout nepodařilo. Spát však vůbec nedokázal, pořád ho něco rušilo a nutilo k ostražitosti. Najednou začal mít neklamný pocit, že se jeho tělo kutálí mezi dvěma svahy, a v té nepatrné rovině mezi nimi se jakoby schválně ani na chvilku nezastaví, a tak mu zajisté docela úmyslně brání ve spánku. Chtěl se přidržet jednoho z blízko stojících stromů a zabránit tak tomu nechtěnému kolotoči, avšak nedosáhl na něj, ať se kroutil a natahoval jakkoli, všechny stromy se najednou zdály být tak daleko, jako by je někdo (když měl zrovna K. zavřené oči) naschvál přenesl až k silnici, aby se teď skrytý kdesi za posledním stromem mohl tiše smát a sledovat K.-ovo marné snažení.

Mám tu přece někde svůj kufr! Vzpomněl si… Nato celý nadšený vstal a začal ho hledat. Byl přece jen hodně unavený, a tak se jeho dlouhé tělo klátilo na všechny strany. Díval se kolem sebe, šátral rukama při zemi, zvedal každou věc, která ve stále houstnoucí tmě vypadala jako jeho ztracené zavazadlo, ale všechno se zdálo zbytečné. Únava a ospalost na něj útočily a vysmívaly se jeho nezdaru. Táhl je obě za sebou ve svých těžkých botách, které se vahou těch dvou nesetřesitelných stávaly těžšími a těžšími, zakopával, někdy dokonce zapadl až po kolena do jakési podivné hmoty, a to se pak musel vší silou zapřít rukama o nejbližší pevný bod a plazit se po břiše ven z té tíživé a do sebe vtahující nicoty. Ještě ke všemu, pokaždé, když zakopl a snažil se vstát, nohy se mu zamotaly tak, že náhle i ztratil směr, kterým se vlastně vydal, a tak bloudil sem a tam, ale místa mu ani zdánlivě nepřipadala stejná, šel dál s nesmírnou odhodlaností dosáhnout svého cíle.

Nevěděl, kolik je hodin, čas ho nezajímal, tma nehoustla, ani se nerozplývala, všechno bylo stejné, akorát únava s ospalostí si dělaly, co chtěly. Jednou se K.-ovi už už zavíraly oči a jeho krok zpomalil až do úplného zastavení, v tom se ale znovu vzpamatoval, rozběhl se a s dychtivě otevřenýma očima pokračoval v hledání. Celá výprava pak už ale docela ztrácela význam, K. už se totiž neshýbal do černé nicoty pro něco, co tam stejně není, buď se unaveně procházel nebo pobíhal sem a tam, přičemž se díky tmě (a tedy i špatné orientaci) jeho běh stával zbrklým a velmi nemotorným.

Nakonec se celý vysílený a rozesmutnělý nad ztrátou zavazadla stočil ke kořenům jednoho ze stromů a objímaje cosi neznámého se snažil usnout. Celou dobu ho však ta neznámá (a jak později i zjistil) velmi těžká věc nesmírně tlačila a on si nemohl pohodlněji lehnout, aniž by nějak neuškodil svému unavenému tělu. Kroutil se a svíjel, několikrát se i uhodil o kmen stromu, o který se částečně opíral, a který ho chránil z jedné strany, bolest však nevnímal, tak silná byla jeho touha usnout. Když už mu připadalo, že pomalu usíná, do jeho pohledu, který mu tentokráte zastíraly konečky řas, se vkradlo jakési žlutooranžové světlo, sálající z místa odněkud za silnicí. Nejspíš oheň, řekl si, a nahlas vzdychl. Ta divná těžká věc pod jeho tělem ho dováděla k šílenství. I přes nepřízeň ostatních vlivů (hlavně té podivné věci) se chystal usnout, ale neznámý oheň v dálce za silnicí ho tak vábil. Usmyslel si, že se za ním vydá, ale jeho nohy už ho dávno neposlouchaly, jako jediným se jim podařilo usnout, on necítil je a ony necítily jeho. Rezignovaly.

Nezbylo mu tedy nic jiného, než očima dýchat ty vzdálené plameny a pomocí jejich ukolébavky se snažit usnout. Po chvíli konečně usínal. Všude kolem sebe cítil příjemné teplo a neškodné dotyky plamenů, jakoby ten vzdálený oheň byl právě tady u něj. A najednou někdo stál nedaleko něho s náručí plnou obrovských klád, až se K. ve svém polospánku divil, jak je možné, že je všechny unese. Stál přesně naproti němu a smál se poloze, ve které K. spí. Smál se a prohlížel si ho ze všech stran, přičemž stále v náruči skrýval tu ohromnou masu klád. K. však již upadl do tvrdého spánku, a tak nemohl sdílet návštěvníkovu veselost.

Světlo ohně ozařovalo jeho spící tvář a prozrazovalo tak poslední výraz K.-ova obličeje. Když se návštěvník zblízka dostatečně na K.-a vynadíval, poodstoupil dál a začal si ho prohlížet znovu. Se zvednutým a zvláštně zakrouceným obočím zkoumal jeho oblečení. Všiml si K.-ových zelených kalhot, které byly od kolen dolů ošklivě zablácené a s jakýmsi nadřazeným úsměvem se sklonil ke svým kalhotám. Přitom mu ovšem vypadla z náruče všechna ta obrovská a pečlivě nařezaná polena a rozkutálela se směrem ke K.-ovi. Jedno z nich se dostalo nebezpečně blízko ke K.-ovu spícímu tělu a on ho v polospánku vzal a s obrovskou silou podnícenou vztekem ho hodil až kamsi daleko za silnici a bylo slyšet, jak si pro sebe potichu, ale přesto dost výrazně povídá – Táááák, potvoro, teď už mě k šílenství dohánět nebudeš…!