(S)něžný hřích

Dívám se z okna. 
Sněží. 
Člověku je z toho až smutno, když vidíte ty malé bílé ledové královny, jak se s výkřikem tišším než tichým snášejí k zemi, aby zde téměř umělecky zhynuly mezi miliony svých družek a nikdo se nad tím ani nepozastaví.
Káva mi stydne. 
Zatahuji žaluzie. 
Čas běží rychleji, než bychom si bývali byli přáli. 
Kolik zimních tanečnic za ta léta vydechlo naposled..
..žádný pohřeb, žádná lítost, žádné slzy. 
Zítra půjdu do květinářství, koupím růži a hodím ji do sněhu. 
Nechám ji tam nemilosrdně zmrznout, aby svou smrtí vykoupila věčný hřích sněhových krásek tkvící v jejich mlčení.