Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seDaruji za odvoz
28. 01. 2013
3
2
779
Autor
PÁTER
Snad se to nikdy nikomu nestane!
Seznámili se přes inzerát. On bydlel v Brně, ona žila v Ostravě.Vyměnili si spoustu dopisů, protelefonovali spoustu peněz, několikrát se setkali a za nějaký čas se rozhodli pro svatbu a společný život.
Moc se mu do ženění nechtělo, ale přesvědčila ho o výhodách manželství. Stálo před nimi první dilema. Kde bude jejich domov? Přistěhuje se ona za ním, nebo on za ní? Zvažovali všechna možná pro a proti a vyšlo jim, že se ona odstěhuje z Ostravy za ním do Brna. Když spolu chodili, když za ním dojížděla, nijak jí nevadilo, jak má vybavený panelákový byt 2+1. Po svatbě bylo náhle všechno jinak.
„Miláčku, nezdá se ti, že ta televize dosluhuje? Koupíme si novou, pořádnou placku tak tu stoosmičku elcédéčko, mají je teď v akci, no, co na to říkáš?“
Neříkal nic. Podíval se do peněženky, jestli neztratil Visa kartu a řekl, „Tak se oblečeme a pojedeme do obchodu…“
Před domem otevřel klíčem škodovku, favorita, svého plechového miláčka. Soused zrovna přicházel ke své audině. Stiskl tlačítko dálkového ovladače a otevřel si dveře svého vozu a posadil se za volant. Usmál se na jeho ženu. Kysele úsměv opětovala.
„Podívej se na to jeho fáro! A my si vozíme zadky v takové šunce...“
„Ale vozíme, ne?“
„Koupíme si novou oktávku, na audinu se budu muset celý život stejně jen koukat z okna nebo do výlohy! Na tu nemáme! No co se tak nechápavě díváš? Proč bychom si nepořídili i nové auto? Ohleděné a staré věci se přece po nějakém čase vyhazují a vyměňují, opravy a údržba stojí víc, než věc nová. Tak startuj a jedeme do nákupního centra alespoň pro tu televizi!“
V prodejně s elekrospotřebiči si vybrali nový LCD televizor. Zaplatil kartou. Zvědavě se zeptala, kolik má ještě na kontě.
„Dost…“ odpověděl pyšně.
Za půl roku se na televizoru objevila závada.
„Broučku, budeme muset placku sundat ze zdi a odvézt do prodejny a reklamovat!“ Řekl smutným hlasem.
„Miláčku, přece bys tam nejel zbytečně takovou cestu jen kvůli reklamaci. Přece nebudeme bez televize třicet dnů! Nemyslíš?“
Nechápavě se na ni díval.„No a… co tedy uděláme…?“
„Tu nejjednodušší věc. Televizi vyhodíš ke kontejneru a koupíme novou. Kdoví, jaké skryté závady může tato ještě mít. A já nemám nervy na to, pořád někam jezdit a vyřizovat reklamace…Jo! A najdi záruční list, dej ho k televizi, někdo si ji stejně hned vezme, ať se o reklamaci stará.“
Oblékli se, zamkli byteček, sjeli výtahem dolů, ke kontejneru dali zabalenou televizi a před domem otevřel klíčem svého miláčka, škodověnku favorita. Nasedli, nastartoval na potřetí motor a zamířili k nákupnímu centru.
„Miláčku odboč, támhle je prodejna aut Škoda, koupíme si novou oktávku, udělej mi radost, když máme tolik peněz na kontě…“
Do nákupního centra přijeli v novém autě a domů si odváželi novou LCD televizi s LED obrazovkou. Manželku miloval, co jí uviděl v jejích modrých kukadlech, to by jí koupil, to by pro ni udělal. Láska je mocná čarodějka.
Čas společného života běžel, s těžkým srdcem na její žádost vyházel všechny věci, které si pořídil do doby, než se k němu nastěhovala. Myslel na její slova, staré a ohleděné věci se musejí vyměnit! A vzal si je k srdci.
Nikdy žádnou věc nereklamovala, vyhodila vadné zboží ke kontejneru i s paragonem a záručním listem a bylo to. Reklamace? Ztráta času! Ohleděná věc? Chce to novou a basta fidli! Takový je život. On si to někdo ještě rád odnese!Všechno chtěla mít stále nové.
Miloval ji, tak proti tomu nikdy nic nenamítal a podřizoval se jejím vrtochům a rozmarům. Byla jiná, byla zvláštní. Od kamarádů věděl, že jejich drahé polovičky myslí a jednají jinak. Že ta jeho drahá polovička je opravdu moc drahá! To by oni těm svým raz dva zatrhli, přece nejsou milionáři, aby takto rozhazovali peníze. Čas neúprosně plynul.
„Miláčku, ty snad nestárneš, jak to děláš? Já mám takové vrásky, těžká víčka, kruhy pod očima… A ty jsi pořád jako mladík!"
Jednoho večera, když seděli na zápraží své luxusní chaty a obdivovali západ slunce nad lesem, dostal nápad. Jo? Já nestárnu? No cítím se na třicet, to je fakt...
Podíval se na svého broučka. Za ty roky se změnil. Z broučka je vypasený brouk. Přibral na váze, nějak moc se změnil. Kde je ta její dřívější jiskra v očích, ta krása, ten elán? Všechno to kouzlo, kterým jej k sobě připoutala?
Zavřel oči a rozvíjel ten náhlý nápad. Usmál se na ni. Jo, to je ono! Že by koberec? Ne! Krabice! Vzpomněl si na to, co po něm vždy tak chtěla, aby si vzal k srdci.
Po tolika letech společného života se poprvé zase rozhodl sám. Doposud o všem rozhodovala ona.
„Miláčku, co se tak culíš, že mě chceš něčím novým, hezkým překvapit?!“
„Broučku, to víš, že ano! Ale až se vrátíme v neděli večer z chajdy domů. To víš, že jo...“
Zatím co vybalovala věci z tašek, začal hledat velkou, ale opravdu hodně velkou krabici, lepicí pásku a její rodný list. Na tu obrovskou krabici napsal s potměšilým úsměvem: Daruji zdarma- za odvoz!
Moc se mu do ženění nechtělo, ale přesvědčila ho o výhodách manželství. Stálo před nimi první dilema. Kde bude jejich domov? Přistěhuje se ona za ním, nebo on za ní? Zvažovali všechna možná pro a proti a vyšlo jim, že se ona odstěhuje z Ostravy za ním do Brna. Když spolu chodili, když za ním dojížděla, nijak jí nevadilo, jak má vybavený panelákový byt 2+1. Po svatbě bylo náhle všechno jinak.
„Miláčku, nezdá se ti, že ta televize dosluhuje? Koupíme si novou, pořádnou placku tak tu stoosmičku elcédéčko, mají je teď v akci, no, co na to říkáš?“
Neříkal nic. Podíval se do peněženky, jestli neztratil Visa kartu a řekl, „Tak se oblečeme a pojedeme do obchodu…“
Před domem otevřel klíčem škodovku, favorita, svého plechového miláčka. Soused zrovna přicházel ke své audině. Stiskl tlačítko dálkového ovladače a otevřel si dveře svého vozu a posadil se za volant. Usmál se na jeho ženu. Kysele úsměv opětovala.
„Podívej se na to jeho fáro! A my si vozíme zadky v takové šunce...“
„Ale vozíme, ne?“
„Koupíme si novou oktávku, na audinu se budu muset celý život stejně jen koukat z okna nebo do výlohy! Na tu nemáme! No co se tak nechápavě díváš? Proč bychom si nepořídili i nové auto? Ohleděné a staré věci se přece po nějakém čase vyhazují a vyměňují, opravy a údržba stojí víc, než věc nová. Tak startuj a jedeme do nákupního centra alespoň pro tu televizi!“
V prodejně s elekrospotřebiči si vybrali nový LCD televizor. Zaplatil kartou. Zvědavě se zeptala, kolik má ještě na kontě.
„Dost…“ odpověděl pyšně.
Za půl roku se na televizoru objevila závada.
„Broučku, budeme muset placku sundat ze zdi a odvézt do prodejny a reklamovat!“ Řekl smutným hlasem.
„Miláčku, přece bys tam nejel zbytečně takovou cestu jen kvůli reklamaci. Přece nebudeme bez televize třicet dnů! Nemyslíš?“
Nechápavě se na ni díval.„No a… co tedy uděláme…?“
„Tu nejjednodušší věc. Televizi vyhodíš ke kontejneru a koupíme novou. Kdoví, jaké skryté závady může tato ještě mít. A já nemám nervy na to, pořád někam jezdit a vyřizovat reklamace…Jo! A najdi záruční list, dej ho k televizi, někdo si ji stejně hned vezme, ať se o reklamaci stará.“
Oblékli se, zamkli byteček, sjeli výtahem dolů, ke kontejneru dali zabalenou televizi a před domem otevřel klíčem svého miláčka, škodověnku favorita. Nasedli, nastartoval na potřetí motor a zamířili k nákupnímu centru.
„Miláčku odboč, támhle je prodejna aut Škoda, koupíme si novou oktávku, udělej mi radost, když máme tolik peněz na kontě…“
Do nákupního centra přijeli v novém autě a domů si odváželi novou LCD televizi s LED obrazovkou. Manželku miloval, co jí uviděl v jejích modrých kukadlech, to by jí koupil, to by pro ni udělal. Láska je mocná čarodějka.
Čas společného života běžel, s těžkým srdcem na její žádost vyházel všechny věci, které si pořídil do doby, než se k němu nastěhovala. Myslel na její slova, staré a ohleděné věci se musejí vyměnit! A vzal si je k srdci.
Nikdy žádnou věc nereklamovala, vyhodila vadné zboží ke kontejneru i s paragonem a záručním listem a bylo to. Reklamace? Ztráta času! Ohleděná věc? Chce to novou a basta fidli! Takový je život. On si to někdo ještě rád odnese!Všechno chtěla mít stále nové.
Miloval ji, tak proti tomu nikdy nic nenamítal a podřizoval se jejím vrtochům a rozmarům. Byla jiná, byla zvláštní. Od kamarádů věděl, že jejich drahé polovičky myslí a jednají jinak. Že ta jeho drahá polovička je opravdu moc drahá! To by oni těm svým raz dva zatrhli, přece nejsou milionáři, aby takto rozhazovali peníze. Čas neúprosně plynul.
„Miláčku, ty snad nestárneš, jak to děláš? Já mám takové vrásky, těžká víčka, kruhy pod očima… A ty jsi pořád jako mladík!"
Jednoho večera, když seděli na zápraží své luxusní chaty a obdivovali západ slunce nad lesem, dostal nápad. Jo? Já nestárnu? No cítím se na třicet, to je fakt...
Podíval se na svého broučka. Za ty roky se změnil. Z broučka je vypasený brouk. Přibral na váze, nějak moc se změnil. Kde je ta její dřívější jiskra v očích, ta krása, ten elán? Všechno to kouzlo, kterým jej k sobě připoutala?
Zavřel oči a rozvíjel ten náhlý nápad. Usmál se na ni. Jo, to je ono! Že by koberec? Ne! Krabice! Vzpomněl si na to, co po něm vždy tak chtěla, aby si vzal k srdci.
Po tolika letech společného života se poprvé zase rozhodl sám. Doposud o všem rozhodovala ona.
„Miláčku, co se tak culíš, že mě chceš něčím novým, hezkým překvapit?!“
„Broučku, to víš, že ano! Ale až se vrátíme v neděli večer z chajdy domů. To víš, že jo...“
Zatím co vybalovala věci z tašek, začal hledat velkou, ale opravdu hodně velkou krabici, lepicí pásku a její rodný list. Na tu obrovskou krabici napsal s potměšilým úsměvem: Daruji zdarma- za odvoz!
2 názory
mám rada živé postavy, ku ktorým si môžem vytvoriť nejaký vzťah, toto sú iba také loudky v rukách autora...pre mňa nie
HadrovaPanenka
29. 01. 2013:) ***