Teta

Ani jsem nemohl tušit, jak se může zvrhnout takové obyčejné dívání na film někdy z osmdesátého roku. To se tak dívám a dívám, a najednou mi zabliká v hlavě parte pro toho herce tamhle, vždyť on už řádku let není mezi námi, dívám se dál a další parte bliká, tahle už taky má nad sebou leštěnou desku, potom další a další a já si s hrůzou uvědomím, že se dívám na film plný mrtvých. Pohybují se, smějou se, křičí a jsou plni života, tváře hladké, postavy rovné, lidé rychlých pohybů a gest. Všichni mrtví. Dívání se zvrhlo ve smutek, který přešel v depresi z pomíjivosti. Odcházení v praxi, tak se to dá nazvat. Odvracím se od obrazovky, plné duchů. Beztak mi to v počítači zapípalo, že si mám přečíst novou zprávu.

Otevřu to, píše mi matka a v kolonce „Předmět“ je napsáno „teta“. Zhrozil jsem se, to slovo nevěstí vůbec nic dobrého. Celé roky se bojím téhle chvíle. Protože co jsem na světě, ta ženská pro mne představuje všechno krásný. Posazená v chaloupce, mouchy bzučí, podlaha vrže, kočky mňoukají a já se válím ve stodole ve slámě, plný prachu a pavučin, jsou prázdniny. Jedny, druhé, třetí… Tohle ve mně zůstalo. A teď přijde od matky zpráva s předmětem „teta“ a jako by končila jedna etapa života. Cítím jedno velké prázdno, smutné a těžké. Byla už stará, táhlo jí na osmdesát, dalo se to čekat. A přeci jsem na to odmítal byť pomyslet. Leč, maily s předmětem „teta“ jsou neúprosné a jednoho dne prostě přijdou. Takový je život, pomalu běžící kupředu, zametající za sebou stopy. Dávám se do čtení: