mezi slovem, zdí a zrcadlem

(za most)

vstoupíš do cizího "nic není, jak - "
tlak uvnitř hlasu se zasklí
nestalou vzpomínkou
zabydlíš průstřel jeho času

jasno ti zní trhnutím ubrusu. vybledlé
nehledat čekáním očí - až obraz povstane
protipohybem. staví se slovy: keř
hoří chatrněji než pomyslný vítr

mlha, luštitel těla, vyčítá
zápraží ústupné odpovědi
zakoření v nataženém svalu cesty
o kroku sní most, který neuchází

a když na něm stolují zrcadla
sám nás má dost - málem není -
co mu zbývá, věřit prachem

--

jedné matky zástup - lemovaný obzor
vyhnízděnému střeší směry, než příliv světla
zalomí dohled na nehet stromu

propadnou louky. mělko je dotekům
vrhači domů ve zpěněných kořenech
lapají po nohou
"kde se jde postavit?"
své písmo netrháš. do dechu neuvážeš
syčení vlasů pod zemí

vlny tě potisknou návratem, zvykem
voda je pečeť. rovnáš já prošlými
v pevné se vystává paměť:
i v okamžiku břehu vzduch
krouží rackem, neopadá

--

říkáme: prostřené listy, střechy, kořeny nebe
hřbety vždy bez rukou, bez úchopu
jak nohy z rodné podlahy vyrostou do viklavých hlav

i příběhy vykvetou za dveře, zamávají
kyvadla, světla se zamáčknou -
nějaké nejasnosti v otázkách loučení?
skutečnost, zdá se, sama před sebou
smíchy prší do němoty

nepřítomnost je voda na ztuhlé vnitřnosti domu
"most ani poušť nevystojí," říkáme naopak
nebo jen nic beztvaré "to nic"
obléká vratce a slisovaně

z jazyka, kdysi nemluvněte
zbyl udržitelný výraz, louka zubů
ze strany na stranu nespavá krev
mžení nesvé půdy, rozprašný zvon. jeden
začátek si nese kost, jak země zemi
mlčení vypovídá

 

 

(za dům)

pokoj se celý nezabral. vyhlédl ze sebe
nepatřičností příliš posedlý
zděný hlas zapřel a po skrytu
- řekl bys v rukavičkách -
zlámal vazy světlu
zdál se ti vítr: zdmi šelestil
až vykradl dech domácím stromům -
nebi zůstal vlažný obrys
stropu zatažená skutečnost

polykáš mlhu, snad někdo tebou myslí východ
z těch nemístně barevných znovuzrození -
jasno, vybílená tvář, pusté značky ve kmenech
těkavý smích staví v sochu - nevidět už oboustranně

"ještě někdo se opovažuje mluvit o ničem?"
obrazy, které nekrvácejí. šifrované do strašilek
a do třásní, do slov se rvou dutým koncem
k rozeznění nakažlivým

--

co z tebe je vidět, tuší se napůl:
strana zrcadla, podřezaný strom
- paměť pádu, kde si plody ztratily barvy -
a dveře z něj hlasy, snící zem, vyrazily

než by zarostlý obzor porodil matku
rýsuje dům: stojaté, spalné
čekání na křísnutí slova..
zasadí tě, půl dovnitř, půl ven vyhlížíš
z nucené náruče zdi, ze smyčky kliky
jak ústa vykrojená opakováním
jak řasy, co plivou oči - právě tak

kolem ozvy. živý tudy tiká, podobný listu
z holé větve se třese - a dál? zdaleka nevěří
že se nevysloví, že krev neunese

--

vidíš je? drží nám místa, celou cestu
v průvodu, nohy po svém zraku kleští tóny z barev stop
krajinu stříhají v zamhouřené krajky
pískoty dveří se jim vzpínají v hrstech, vítr hrne
do tváří bezlistou, suchou zimomřivost
polykají, vykvétá v nich zdřevnatění jazyků

slyšíš, jak jdou, jak se nesou? rozepsaná zem
do někoho vstupuje zrcadlově, jinému se ani nezdá
z obzoru se pnou bíle oblečené ohně
páteř krajiny křupe v kříži, olověné hlavy do ní zatékají
a jiné mají strach se na ni složit, vždyť "co si s námi počne?"
další trošky vody, další otázečky, vypuštěné dlaně

jistě nalezneš směr v této tmě, protože ho není možné nenalézt
jen v její otevřené samotě se očím ještě může zpevnit obraz

i my půjdeme, naboso k přítomnosti
jak sněhy, rozložené i suché stromy
celá léta na cestě až do nedohledné zástavby
sesbírat nárazy a neptat se, jestli budeme
vědět - jak ploutev, střep
okna pod hladinou

 

 

(za prach)

jen ses vyklonil ze své zdi
a ostří u stromu nalomil obzor
třebaže jsi tam vždycky byl -
snad jsi i hledal poslední slovo
v zarytém bezvětří, když
tvarem domu vkročilo do cesty
zápalné jak podzim

větev se nahotou zachvěla
dítě z rukou vystrčilo hlavu
snad dotekem papíru, snad závratí
cestu, o niž sis opíral stín
polkl dům - a žádný zbořený zpěv -
jen co ti kdy bylo místo
opevnila nepřítomnost

dech se protáhl dítětem z paměti
přeskočil pokosenou zahradu
tvář jablka odjištěný granát
a celé teď jak skrýš
prší, barva zapouští
do země, nevyhne se

--

přišel jsi - začalo sněžit
v domě. nikdo nedupal závěje, cesty
nad zem nestínaly stromy
smíchy, výskoky i děti se staly
abstrakcemi, ačkoli jejich hlas mluvil
- "čas je socha a bezvětří
je oloupaný vítr - "
a nebo mlčel. za ohně, za všechny
zvon tloukl beze zvuku - ("srdce" nešlo na jazyk)
v čekání vrůstala úpěnlivost
teď vidíš: teprve ráno a už ruce

plné vody, po okraj sevřené
zapomněním, samo sebou nechtěným
zbývají místa s přetrženým ubrusem
průzračnosti: studna, rozražený les
zdi bledé z tváří
hladinu skrčenou před pátrači
strojíš za schody, později za skla
zadýchaným hmatáš puls a ústřepkem
barvy si prostoupíš krev

nestálé místo. probuzení slepé, nevědomé
mlha se vkresluje naostřeně, z ořezaného
zatímco u hladiny jen bílý šum
dříme předměty, přísudky, nevíš, jsou-li
někde dveře, nebo, zda obzory zalehl práh
třeba i člověka. hlas, který zvodnatěl
se už na nohy nepostaví - co na tom, že běží, rovně
a neodchází od sebe, co na tom, když není
čím křiknout, čím tříšť, čím po suchých
papírech zalistovat směr. neříkáš nic
je nestinné. jen sebou šiješ
- "je země zelený špendlík?" -
chvění. ale žádný strach, chytáš ten kraj
za oči. hlavičky zapíchnuté do času, do tažných žil
stahují se přetlaky světel - a jejich okolí
vylézá z důlků, kde

přiléháš, zdávnělý, k smrti dítě
- "písek to je pád, dno bábovička.." -
uplácaným pohledem visíš matce
na rukou, zkřížených k pochování slov. kdy se to stalo?
rty ti pomazaly čelo - a tys hledal
barvy, v jakých se sklonily

něco se usadilo na bezedně obrazu
a škrtnutými listy se pomalu rozrostlo zápraží
i tohoto nevím

---